ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.607.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 607/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 To 179/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 147/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 12 T 147/2012, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §216 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1tr. zákoníku, 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4, odst. 5 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše jedné sazby byla stanovena na částku 1.000,- Kč, tj. celkem ve výši 100.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného zločinu a přečinu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 31. 10. 2010 do 5. 1. 2011 na dosud neznámém místě zatím nezjištěným způsobem získal osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X6 XDRIVE 30D X70, barvy černé metalické, v hodnotě 1.271.700,- Kč, které bylo pod původní registrační značkou, MPZ "A" a původním odcizeno dosud neznámým pachatelem dne 31. 10. 2010 od 00.15 hodin do 10.15 hodin v R., v obci L. na ulici T., ke škodě majitele společnosti HABIOLA Liegenschaftsvermietungs GMBH, se sídlem 1160 Vídeň, Lobmeyrgasse 5-7/90,
ačkoliv věděl, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti, a k tomuto vozidlu si dosud nezjištěným způsobem zajistil doklady s pozměněnými údaji o původu vozidla svědčící o tom, že se jedná o legálně získaný automobil pocházející ze Š., a takto jednal s úmyslem, aby pak dne 5. 1. 2011 v B. na ulici K., v budově Magistrátu města Brna, Odboru dopravně správních činností, podal žádost o schválení technické způsobilosti tohoto jednotlivě dovezeného vozidla a současně předložil i falešný švýcarský technický průkaz s potvrzením o vyřazení tohoto vozidla z registru jiného státu, na základě jím předložených podkladů pak byla dne 7. 1. 2011 schválena technická způsobilost k provozu na pozemních komunikacích v České republice a téhož dne byl i automobil zapsán do registru vozidel v České republice a byla mu přidělena registrační značka.
Označený rozsudek obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 To 179/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu nalézacího, jako i samotné rozhodnutí nalézacího soudu, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru obviněného neexistuje žádný důkaz o tom, že by věděl, že jím pořízené vozidlo BMW X6 pochází z trestné činnosti, jakož i důkaz o tom, že si měl k vozidlu opatřit padělané doklady a zřejmě si i zajistit odstranění kompletní řady znaků VIN. Soudy nijak nevysvětlily, jak a proč by tyto doklady a takto upravené vozidlo používal a registroval a následně podle své vůle upravoval.
K samotné koupi vozidla obviněný poznamenával, že na internetových stránkách různých autobazarů hledal vozidlo podle svých představ, a jelikož v danou chvíli neměl žádný z autobazarů požadované vozidlo skladem, odeslal několik poptávek. Ozval se mu zástupce autobazaru Trio, který mu prostřednictvím e-mailu poslal fotky a specifikaci vozidla k dovozu. Jelikož se mu nabízené vozidlo líbilo, domluvil se se zástupcem na obchodu a následně mu bylo vozidlo dovezeno. Podotkl, že k vozidlu obdržel veškeré dokumenty prokazující jeho původ a vlastnictví, faktury, příjmový doklad, kupní smlouvu a dva originální klíče. Na internetovém portálu sloužícímu k identifikaci vozidel si zjistil, kde se na vozidle nachází identifikační znaky, uvedené údaje ověřil a vše souhlasilo. Pro jistotu si nechal identifikaci vozidla ověřit ještě v autorizovaném servisu BMW RENOCAR, a to z VIN klíče. Tento způsob ověření byl s ohledem na fakt, že se s nepřihlášeným vozidlem nemohlo jezdit, v danou chvíli nejrychlejší. Jelikož obviněný žádný doklad o tom, že v servisu byl, nepotřeboval, vzal si ze servisu pouze „sjetinu“. Z uvedené sjetiny zjistil, že vozidlo, jež si koupil, existuje. V servisu mu rovněž poradili, aby si zkontroloval tzv. nouzový klíč, který je součástí klíče elektronického, s tím, že při kopii klíčů se tato část klíče běžně nedělá tak, aby pasovala do všech zámků. Obviněný tedy oba klíče vyzkoušel, oba fungovaly, proto byl přesvědčen, že disponuje originálními klíči k vozidlu. Vozidlo posléze prošlo STK a evidenční kontrolou, přičemž pracovníci STK nic neodhalili.
Obviněný měl za to, že pokud by někdo měl odhalit, že s vozidlem není něco v pořádku, že bylo manipulováno s ochrannými prvky vozidla (s VIN), byli by to právě pracovníci STK, kteří vozidlo prohlíželi. On sám učinil vše pro to, aby zjistil, že vozidlo je kradené. Ani odborníci, kteří jsou k tomu školeni, na tuto skutečnost nepřišli. Ani na STK, ani na dopravním inspektorátu neshledal nikdo dokumenty k vozidlu předložené nepravými. Technický průkaz byl podle odborného vyjádření originál se všemi jistícími prvky, který byl pozměněn a měl padělané razítko. Obviněný je laik, s automobily nikterak nepracuje, pouze si je kupuje a používá je. Není tedy pachatel, nýbrž oběť, kdy si v dobré víře za nemalé peníze zakoupil vozidlo, o němž nemohl vědět, že je kradené. Věděl-li by, že vozidlo je kradené, neměl by důvod si ověřovat, zda odpovídá specifikaci, jakož i důvod činit další kroky k ověření toho, co si koupil. Jak bylo prokázáno před soudem prvního stupně, ve vlastnictví obchodní společnosti LUXURA, s. r. o., jejímž je obviněný majitelem, je několik vozidel podobné cenové hladiny, všechna byla zakoupena stejným způsobem jako dotčené vozidlo BMW X6. Všechna tato vozidla Policie České republiky důkladně prověřovala, všechna byla v pořádku a obviněnému byla také následně vrácena. Obviněný tedy sice užil listiny jako pravé, avšak proto, že je za pravé považoval. Pravost dokumentů neměl možnost nikde ověřit.
Obviněný namítl, že si v obchodním rejstříku ověřil společnost provozující autobazar Trio a na internetu si ověřil, že číslo, z něhož se mu ohlásila osoba, která se představila jako zástupce autobazaru Trio, patřilo tomuto autobazaru. Obviněný si uvedeného zástupce při předání zálohy na dovoz automobilu ztotožnil, po osmi měsících, kdy se dozvěděl, že něco není v pořádku, je však pochopitelné, že údaje k osobě nemá k dispozici. Navíc ručně psaný doklad, který dostal při předání zálohy na čerpací stanici, prodejci vrátil v den dovezení vozidla na základě dodané faktury s příjmovými doklady znějícími na celkovou částku včetně zálohy. Co se týče e-mailové komunikace mezi obviněným a uvedeným zástupcem, tato nebyla kromě příloh – fotografií automobilu – zachována. Obviněný dále připouští, že si nezkontroloval, neověřil nebo nezapsal registrační značku odtahového vozidla, jež mu dovezlo jeho automobil; současně však podotýká, že si nedokáže představit nikoho, kdo by tak v daném případě učinil. Obviněný usiloval o zajištění obrazového záznamu z bezpečnostních kamer OD T., kam mu bylo vozidlo dovezeno, záznamy se však tolik měsíců neevidují.
Co se týče sjetiny, již získal v servisu, obviněný upozornil, že přestože měl soud k dispozici stejnou sjetinu od servisu RENOCAR, sjetinu jím předloženou nereflektoval, neboť uvedl, že obviněný pravost sjetiny a s ní související původ ze servisu RENOCAR nedoložil. Jestliže soud, vycházeje z oficiálních informací od RENOCAR, vyloučil možnost, že obviněný s vozidlem nebo s klíčem od něj v tomto servisu byl, opomenul skutečnost, že obviněný nikdy netvrdil, že využil oficiální služby RENOCAR. Obviněný konstatuje, že kontrola, kdy požádal o ověření vozidla z klíče, proběhla neoficiálně a kromě zmiňované sjetiny, kterou obviněný soudu předložil a která se shoduje s tou, kterou předložil RENOCAR, o ní tudíž žádný záznam neexistuje.
Pokud jde o fotografie automobilu, jež byly jako jediné z e-mailové komunikace mezi obviněným a zástupcem autobazaru Trio zachovány a jejichž pravost soud z důvodu barvy sedadel a znaku na zadní části vozidla rozporoval, obviněný uvedl, že barva sedadel (černá) byla v důsledku rozlišení fotografií zkreslena; ve vztahu ke znaku na zadní části vozidla poukazuje na své dříve učiněné výpovědi, že odstranění znaků, jako i další exteriérové a interiérové úpravy, si nechal dělat sám, neboť je zvyklý si svá vozidla nechávat upravit podle svého vkusu a většinou i do podoby, jíž automobilky nenabízejí. Nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že výměna dřevěných prvků za karbonové je nákladná a rozsáhlá změna interiéru. Lze ověřit, že vozidlo je stále ve specifikaci s dřevěným obložením, přičemž karbonové prvky jsou řešeny pouze karbonovými nálepkami, jejichž hodnota se pohybuje spíše v řádu stovek než tisíců. Obviněný naopak připouští, že interiér vozidla, jeho zvuková soustava včetně rádia a reproduktorů, sedadel a světel prošla celkovou proměnou v řádu 100.000,- Kč až 200.000,- Kč. Uvedené lze rovněž ověřit, jelikož podle informací obviněného se vozidlo stále nachází v soudní úschově. Nastíněné změny prováděl obviněný se všemi svými vozidly a je přesvědčen, že i při „přestavbě“ dotčeného vozidla došlo k odhalení jeho původu. Soudu připadá podezřelé, že si nenechává vozidlo opravovat ve značkovém servisu. On to však nedělá s žádným ze svých vozidel a i to je důvod, proč si nekupuje vozidla nová.
Obviněný uzavřel, že soudy všechny provedené důkazy zhodnotily v jeho neprospěch, porušily zásadu in dubio pro reo, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 4 To 179/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky v dovolání obsažené nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jelikož jimi obviněný brojí výlučně proti skutkovým zjištěním soudů. Podle názoru státní zástupkyně se obviněný domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl uznán vinným a za které mu byl uložen trest. Připustila, že do skutkových zjištění soudů může Nejvyšší soud jako soud dovolací vstoupit, avšak pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, a to proto, aby i v řízení o mimořádném opravném prostředku byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Žádný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy však státní zástupkyně v posuzované trestní věci neshledala. Soudy obou stupňů výrok o vině formulovaly na základě širšího souboru důkazů, kdy všechny z nich svědčily v neprospěch obviněného a dovolovaly učinit závěr, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to v souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Podle mínění státní zástupkyně byla obhajoba obviněného pořízenými důkazy jednoznačně vyvrácena, neboť bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obviněný vozidlo nepořídil v autobazaru Trio a že si nenechal ve společnosti RENOCAR udělat identifikaci vozidla z originálu klíče, jak tvrdil. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, jejichž prostřednictvím se obviněný domáhal zejména uplatnění zásady in dubio pro reo, mají charakter námitek skutkových, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Předně nutno uvést, že námitky obsažené v dovolání jsou v zásadě shodné s těmi, jež byly uplatněny v předchozích stadiích řízení, a nalézací soud, jakož i soud odvolací na ně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Oba soudy odmítly obhajobu obviněného s argumentem, že listinami předloženými Autobazarem Trio, s. r. o., a výpovědí svědka P. V. je vyvráceno jeho tvrzení, že předmětný automobil zakoupil právě v označeném autobazaru. Nestandardní okolnosti údajného předání kupní ceny i převzetí vozidla popisované obviněným ve spojení se zprávami společnosti Renocar, a. s., další důkazy v podobě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví metalografie a technická diagnostika, zpráv Interpolu, nepřímo pak i fotodokumentace vozidla BMW předložená obviněným a jejich vyhodnocení ve všech souvislostech vedlo soudy k závěru, že obviněný byl nejméně srozuměn s tím, že vozidlo nebylo pořízeno legálním způsobem, chtěl je užívat, vozidlo nechal přihlásit na Magistrátu města Brna, přičemž předložil falešný švýcarský technický průkaz s potvrzením o vyřazení tohoto vozidla z registru jiného státu, a snažil se tak zastřít jeho pravý původ.
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková