ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.612.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 612/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2014 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 13 To 413/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 131/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 1 T 131/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
dne 14. 5. 2013 v 12.47 hod. úmyslně poškodil lak vozidla zn. Ford Fiesta, zaparkovaného na ulici před domem v obci H., tím, že nezjištěným předmětem vyrýpnul podélnou rýhu v laku levých předních dveří v délce 50 cm a levých zadních dveří v délce 70 cm, čímž způsobil poškozené V. L. škodu ve výši 28.961,- Kč. Odsouzen byl podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 13 To 413/2013, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž shodně se svými dříve vznesenými výhradami brojil proti způsobu, jakým soudy dospěly k závěru o jeho vině, již odmítá s tvrzením, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by vozidlo poškodil právě on. Nespokojil se zejména s tím, že soudy závěr o jeho vině opřely o videozáznam z místa činu, který považovaly za usvědčující důkaz, jejž s výpověďmi poškozených označily za naplňující logický ucelený řetězec potvrzující, že on je pachatelem. Obviněný především soudu prvního stupně vytkl nesprávné vyhodnocení tohoto záznamu, neboť není plynulý, ale s ohledem na použitý kamerový systém je obraz rozfázovaný a přerušovaný a je z něj zřejmé pouze to, že se pohyboval a procházel kolem vozidla poškozených. Jednoznačně již na něm není zachyceno, že způsobil jeho poškození v podobě rýhy na bočních dveřích, tzn., že by táhnul rukou kolem vozidla. Jestliže soud uvedené jevy popsal, pak jen na základě technického zachycení obrazu a jeho rozfázování, nikoliv však proto, že takový pohyb rukou kolem vozidla obviněný skutečně činil. K tomu, aby tyto nejasnosti byly odstraněny, nebylo možné, aby soud kamerový záznam sám vyhodnotil, ale bylo nezbytné, aby tato činnost byla svěřena odborníkovi ke zkoumání. Obviněný závěr soudu o jeho vině zpochybnil i se zřetelem na to, že majitelé vozidla jeho poškození objevili až následující den poté, kdy k němu podle videozáznamu mělo dojít. Pokud soud jediný přímý důkaz nesprávně a s ohledem na technické možnosti nedostatečně vyhodnotil, nemůže být v posuzované věci podle názoru obviněného uvažováno o uceleném řetězci provedených důkazů, který by tvořil logický celek, a soudy tudíž postupovaly v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., pokud si ke zhodnocení videozáznamu jakožto klíčového důkazu neopatřily dostatek potřebných vysvětlení jak od svědků, tak i odborníků, zejména znalců z oboru biomechaniky.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 13 To 413/2013, podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 25. 4. 2014, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek nehodlá věcně vyjadřovat.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Citovaný dovolací důvod tudíž nelze uplatňovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Proto Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu a posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, a skutková zjištění soudu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost či úplnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že obviněný své výhrady v projednávané věci soustředil do tvrzení, že se činu, který mu je kladen za vinu, nedopustil, a jeho zásadní a v podstatě výlučnou námitkou je, že soudy nedostatečně vyhodnotily jediný přímý důkaz svědčící proti němu, a to záznam kamerového systému. Tato tvrzení provázená požadavkem na doplnění dokazování soustředěné na zpracování odborného stanoviska ke způsobu vyhodnocení kamerového záznamu svědčí o tom, že obviněný své dovolání neopřel o námitky právní povahy, ale za vadné považuje skutkové závěry. Těmito výhradami výlučně směřuje proti skutečnostem, které soudy vzaly za prokázané důkazními prostředky, o něž opřely výrok o vině.
Takto formulované námitky však nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby při pomíjení důkazů, na nichž soudy svá rozhodnutí o jeho vině založily. Nejvyšší soud s ohledem na ně shledal, že v dovolání obviněného nejsou splněny zákonné požadavky, jež dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, a proto nebyl povinen z podnětu tohoto dovolání správnost skutkových zjištění přezkoumávat.
Nejvyšší soud však i přes tento závěr jen mimo rámec dovolacích důvodů pro úplnost zmiňuje, že s ohledem na obsah napadených rozhodnutí je zřejmé, že v rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz stranu 3) vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Soudy obou stupňů tudíž posuzovaly všechny zajištěné a opatřené důkazy. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně provedl svědecké výpovědi, záznamy z kamerového systému, k ověření autentičnosti v průběhu hlavního líčení provedl též vyšetřovací pokus za účelem zjištění, v jaké výšce je poškození vozidla ve vztahu k výšce obviněného, a vyslechl i M. S., jehož firma kamerový systém instalovala (č. l. 73, 77 spisu). Všechny důkazy, o něž soud své rozhodnutí opřel, posuzoval se zřetelem na to, zda tvoří ucelený a na sebe logicky navazující řetězec. Výsledek této činnosti soudu prvního stupně následně ve svém usnesení potvrdil jako správný a respektující zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. také odvolací soud, který se obsahově v zásadě shodným námitkám obviněného věnoval v rámci odvolacího řízení, a zejména na stranách 2 a 3 odůvodnění napadeného usnesení dostatečně podrobně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů se s uvedenými námitkami obviněného neztotožnil a proč další odbornou expertizu směřující k objasňování týchž skutečností považoval za nadbytečnou.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto, když nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová