ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.617.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 617/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání obviněného J. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 55 To 327/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 75/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 4 T 75/2011, uznal obviněného J. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v L. 15 dne 23. 1. 2011 v době mezi 14:55 až 15:00 hod. na křižovatce ulic S. a K. úmyslně udeřil rukou do čelního skla motorového vozidla zn. BMW 530 XD 560X, až prasklo, a způsobil tak škodu ve výši 12.156,- Kč DALEMIK s. r. o.“ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené DALEMIK s. r. o., Sokolovské nám. 262/16, Liberec 1, IČ: 28727983, škodu ve výši 12.156,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 55 To 327/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s tímto usnesením odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Kőhlera podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel nejprve k druhému z uvedených dovolacích důvodů uvedl, že – při vědomí omezené možnosti dovolacího soudu zabývat se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů – jeho naplnění spatřuje právě ve skutečnosti, že oba tyto soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem, a to zejména v souvislosti s hodnocením důkazů, když nezvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
K druhému z uvedených dovolacích důvodů obviněný uvedl, že jednání, kterého se měl dopustit, bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv z dokazování jednoznačně vyplývá, že v daném případě se nejednalo o trestný čin. V podrobnostech pak rozvedl, že soud prvého stupně se ztotožnil s výpovědí poškozeného, kterou vyhodnotil jako souladnou s vývojem situace, zatímco jeho výpovědi, stejně jako výpovědi jeho manželky a svědka J. K. ignoroval, či jejich význam pozměnil.
V další části svého podání dovolatel formuloval svůj pohled na skutkový děj a polemizoval se závěry soudu a jejich odůvodněním, které pokládá za zcestné. Podle jeho přesvědčení situace podaná poškozeným postrádá jakoukoli logiku a je velmi bizarní. Postup soudu považoval za učiněný v rozporu se zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl dostatečně objasněn skutkový stav věci. Soud porušil zásadu zákazu deformace důkazů, neboť důkaz o možnosti poškození skla automobilu lidskou rukou posoudil zcela účelově a opomenul ospravedlňující okolnosti.
S ohledem na výše uvedené obviněný vyslovil rovněž názor, že nebyla dostatečně objasněna subjektivní stránka trestného činu, jehož se měl dopustit, zejména nebylo zjištěno, zda jeho jednání bylo úmyslné podle §15 tr. zákoníku.
Dovolatel dále v obecné rovině a bez konkrétního provázání s posuzovaným skutkovým dějem prezentoval vybraná soudní rozhodnutí a dovodil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3094/08-1, v němž tento soud vymezil principy hodnocení důkazů. Odkázal i na několik dalších rozhodnutí zejména Ústavního soudu, z nichž citoval právní věty (konkrétně šlo o nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. IV. ÚS 335/05 a sp. zn. III. ÚS 398/97 a o rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tz 84/1969). Z nich pak dovodil, že závěr, ke kterému soud prvého stupně ohledně jeho viny dospěl, se ocitl – vzhledem k jedinému přímému důkazu a se zřetelem na nedostatečnost důkazů nepřímých – v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícího skutkového zjištění. Z provedených důkazů prý nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že se dopustil jednání, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
V samém závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li Nejvyšší soud moci při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu §265m tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen k případnému vyjádření, písemně sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání napadeného rozsudku, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým s dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel uplatnil jako další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny dovolatelovy námitky směřovaly – přes jím deklarovanou vědomost o omezené možnosti Nejvyššího soudu zabývat se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů – k učiněnému skutkovému zjištění, resp. k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily (dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či zásadní nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily). Jistou výjimku v tomto směru činilo jen jeho tvrzení, že nebyla dostatečně zjištěna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným. I tuto námitku však formuloval odkazem na zpochybnění dokazování provedeného před oběma soudy nižších stupňů, nikoli prezentací nesouladu právního. Obviněný tak všemi dovolacími námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). K tomu je třeba dodat, že pokud dovolatel ve svém podání citoval další soudní rozhodnutí, zejména nálezy Ústavního soudu, jimiž chtěl argumentačně podložit odůvodněnost podaného dovolání, nezasadil je relevantně do posuzované věci, neboť uváděná rozhodnutí zůstala pouze v rovině obecných právních vět.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a