ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.637.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 637/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 4 To 26/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 140/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 11 T 140/2013, byl obviněný J. O. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, zčásti dokonaným [§185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [§185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. S., bytem B., T., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 4 To 26/2014, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněné skutkové větě výroku o vině uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, za což jej podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §59 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let; pro výkon uvedeného trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena zabezpečovací detence. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. S., bytem B., T., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 21. 6. 2013 v přesně nezjištěné době od 04.00 hodin do 05.17 hodin v bytě ve druhém patře panelového domu na ulici T. v B., kam poškozená L. S., šla dobrovolně s J. O., se kterým předtím v noci požívala alkoholické nápoje,
ji v pokoji bytu vyzval, aby se svlékla, když to odmítla, dal jí facku na levou tvář, proto si ze strachu rozepnula opasek u kalhot a nechala si vysvléct kalhoty a halenku, poté ji povalil na postel a svlékl jí kalhotky a začal jí mačkat prsa, až ji to bolelo, poté si na ni lehl a ačkoliv mu řekla, že to nechce, tak do ní vnikl;
poté jí řekl, že se jí to nelíbí, a začal ji mlátit pěstí do nosu a do pravého oka, přitom jí řekl, že je mu to líto, ale že živá z toho bytu neodejde, a přiložil jí ke krku nůž,
potom jí klekl na obě ruce v oblasti loktů, klekl si nad její obličej a řekl jí, aby mu ho vykouřila, klečel nad ní a čekal, že si ho vezme do pusy, ona mu řekla, že nic takového neudělá, podařilo se jí zpod něj dostat a utekla do předsíně, kde začala mlátit na vchodové dveře a křičela „pomoc“, obviněný k ní přiběhl, chytil ji za vlasy a zatáhl ji zpátky do pokoje, kde ji hodil na postel a dával jí znovu rány pěstí rukou do obličeje, ležel na ní, ale ne plnou vahou, protože se jí znovu podařilo se vyprostit a rychle otevřela dveře od balkonu, přehoupla se přes zábradlí a skočila ven z výšky 852 cm, neboť měla strach, že ji obviněný podřízne; pádem si způsobila tržné rány dolních končetin.
Proti rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněný poznamenal, že pro závěr o tom, že se dopustil zločinu znásilnění, není dostatečná opora v provedených důkazech; podle jeho mínění měl být čin právně posouzen jako ublížení na zdraví. Konstatoval, že soudy zcela ignorovaly dokazování v rozsahu výpovědi poškozené, výslechu obviněného, lékařských zpráv a znaleckého posouzení zranění na těle poškozené. Věcný obsah těchto důkazů byl vyložen v rozporu s objektivními skutečnostmi a zjištěními z nich vyplývajícími. Podle názoru obviněného se nelze spokojit s výpovědí poškozené, není-li tato výpověď současně podepřena jinými relevantními důkazy, a bez dalšího vyvozovat nevěrohodnost výpovědi obviněného. Nelze tak učinit obzvláště za situace, kdy paměťové schopnosti poškozené byly zcela ovlivněny léky, alkoholem a prožívaným dějem. Nutno totiž akcentovat, že poškozená měla podle úředního záznamu ze dne 21. 6. 2013, pořízeného v 9.30 hod., obsah alkoholu v krvi ve výši 2,7 promile a že podle psychologického vyšetření znalkyně PhDr. Blanky Špíškové se sama poškozená hodnotí jako osoba nadužívající lék Rivotril a osoba na tomto léku závislá.
Obviněný ve smyslu zprávy o ambulantním vyšetření ze dne 21. 6. 2013 zdůraznil, že na poškozené nebyly nalezeny typické stopy svědčící o sexuálním násilí, a to především v oblasti pohlavních orgánů. S odkazem na odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, pak podotkl, že v oblasti genitálu, pochvy a rekta poškozené nebyla zjištěna přítomnost jiného genetického materiálu, nežli patřícího poškozené. Skutečnost, že by měl obviněný s poškozenou pohlavní styk, ať už násilný či nenásilný, je proto provedenými důkazy vyvrácena a výpověď poškozené, že do ní měl obviněný vnikat, je nepravdivá, nehledě na to, že z hlediska praktického je realizace vlastního pohlavního styku nepředstavitelná, neboť obviněná vypověděla, že k pohlavnímu styku mělo dojít, aniž by byl pohlavní úd ztopořen. Znásilnění penisem, jenž není ztopořen, je stěží myslitelné, nadto pokud by se situace odehrála tak, jak ji popisuje poškozená, a obviněný se v poškozené nepohyboval, jednalo by se o zcela pasivní akt, jemuž se obviněná nebránila. Obviněný rovněž odmítal tvrzení poškozené, že nad ní měl zakleknout a požadovat po ní felaci. Namítl, že zranění poškozené a stopy na jejím těle neodpovídají tomu, aby jí na ruce v oblasti loktů klekl muž vážící 105 kg. Podle protokolu o prohlídce těla měla poškozená v dané oblasti jen několik malých podlitin, na levé ruce dva hematomy o velikosti 1 cm a na pravé ruce tři hematomy o velikosti 1 cm, 2 cm a 3 cm. Tyto hematomy svědčí spíše o tom, že obviněný poškozenou uchopil za paže a odstrčil ji. Hematomy mohly být způsobeny tlakem prstů, nikoliv koleny. Obviněný uzavřel, že mezi ním a poškozenou ani k pohlavnímu styku souloží, ani k styku srovnatelnému s pohlavním stykem souloží nedošlo, a poznamenal, že argumentace nalézacího soudu následně převzatá soudem odvolacím, že při závažnějších poraněních nejsou některé podlitiny popisovány a poranění nebyla zaznamenána z etických důvodů, je neakceptovatelná.
Co se týče následků na zdraví poškozené, obviněný uvedl, že závěrečná lékařská zpráva, znalecký posudek z oboru zdravotnictví a vyjádření znalkyně shodně popisují, že poškozená utrpěla zranění v obličeji, která mohla být způsobena úderem ruky, přičemž další poranění, zejména dolních končetin, utrpěla v souvislosti s pádem z výšky na zem. Obviněný nepopřel, že poškozenou opakovaně udeřil rukou do obličeje a způsobil jí lehká zranění, odmítá však, že by ji opakovaně bil pěstmi do obličeje a ohrožoval nožem. Mnohačetné a vytrvalé bití pěstmi do obličeje nekoresponduje s lékařskou dokumentací, neboť pokud by k natolik intenzivnímu násilí došlo, zranění by byla s ohledem na fyzické dispozice obviněného a poškozené rozsáhlejší. Lékařská dokumentace rovněž vylučuje použití nože; na krku poškozené žádná poranění způsobená nožem nalezena nebyla. Poškozená navíc nůž, kterým jí měl obviněný ohrožovat, popsala jako velký kuchyňský, který musel mít obviněný někde u postele. Při ohledání místa činu však žádný takový nůž nalezen nebyl. Nalezeny byly pouze dva zavírací nože, které byly na opačné straně pokoje položené na stole, a tudíž zcela mimo dosah obviněného.
Obviněný uzavřel, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty prokázáno, že se dopustil jednání, z něhož byl uznán vinným. Proto namítl, že došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mínil, že postupem soudů, které nedostály svým povinnostem a své závěry nedostatečně přesvědčivě zdůvodnily, mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Nalézacímu soudu vytkl, že v jeho nepřítomnosti provedl výslech znalkyně z oboru soudního lékařství a následně mu neumožnil klást znalkyni doplňující dotazy a k odpovědím znalkyně se tak případně vyjádřit. Pokud jde o odvolací soud, ten podle mínění obviněného nereagoval na všechny námitky v opravném prostředku uvedené.
Obviněný nesouhlasil ani s uložením zabezpečovací detence, považoval to za nedůvodné. Popřel totiž, že se násilí, jež je mu kladeno za vinu, dopustil z důvodu sexuální potřeby. Současně upozornil, že po výkonu trestu odnětí svobody mu bude 72 let, biologické a fyziologické vlastnosti lidského těla jsou věkem limitované a domnívá se, že nebude schopen jednání, pro něž je mu zabezpečovací detence ukládána. Měl za to, že jeho pobyt na svobodě nebude pro společnost nebezpečný a nelze očekávat, že by se v daném věku dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 4 To 26/2014, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 11 T 140/2013, zrušil a Městskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je v části, v níž obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v části, v níž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky, jimiž obviněný podpořil existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tudíž neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. Námitka obviněného, že na výpověď poškozené nutno nahlížet jako na výpověď nepravdivou, a to z důvodu, že paměťové schopnosti poškozené byly ovlivněny léky, alkoholem a prožívaným dějem, se ve světle skutečností vyplývajících z trestního spisu jeví jako lichá. Pokud jde o obviněným uváděný obsah alkoholu v krvi poškozené, z provedených důkazů lze usuzovat na to, že poškozená v předmětné době byla pod vlivem alkoholu, jaké míry ovlivnění alkoholem dosáhlo, však beze všech pochybností zjistit nelze. Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že číselný údaj stran výše promile je obsažen v úředním záznamu Policie České republiky ze dne 21. 6. 2013 (č. listu 120), přičemž uvedený číselný údaj – 2,7 promile – sdělil telefonicky policejnímu orgánu lékař urgentního příjmu Fakultní nemocnice Bohunice. Doplňující informace k předmětnému sdělení se z obsahu trestního spisu nepodávají, a ačkoliv poškozená v hlavním líčení potvrdila, že jí bylo naměřeno 2,7 promile (č. listu 287), není možné při neexistenci odpovídajícího relevantního důkazu konstatovat, že poškozená měla v krvi 2,7 promile alkoholu. Nejvyšší soud nerozporuje tvrzení obviněného, že poškozená byla uživatelkou léku Rivotril, tuto skutečnost ostatně ani sama poškozená nezakrývala (č. listu 52, č. listu 101, č. listu 225, č. listu 289). Zároveň ale nutno dodat, že podle výpovědi znalkyně PhDr. Blanky Špíškové užívání léku Rivotril neovlivňuje vnímání a v kombinaci s konzumací alkoholu nezpůsobuje halucinace; alkohol účinky Rivotrilu naopak snižuje. Proto je pravděpodobné, že poškozená, která v inkriminované době zjevně pod vlivem alkoholu v jisté míře byla, nebyla současně pod vlivem Rivotrilu (srov. č. listu 294).
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s argumentací nižších soudů, že na rozdíl od výpovědi obviněného je výpověď poškozené třeba hodnotit jako výpověď věrohodnou, neboť poškozená, byť uživatelka léku Rivotril a v inkriminované době pod vlivem alkoholu, prožité události v podstatných skutečnostech popsala shodně (srov. č. listu 48-54, č. listu 286-288). Nejen tedy že věrohodnost poškozené potvrdila ve svém znaleckém posudku (č. listu 229) a při výpovědi u hlavního líčení znalkyně PhDr. Blanka Špíšková (č. listu 294), na kredibilitu sdělení poškozené lze usuzovat i z toho, že tato sdělení jsou v souladu s dalšími v řízení provedenými důkazy, jakými jsou úřední záznamy Policie České republiky ze dne 21. 6. 2013 (č. listu 118-119, č. listu 121, č. listu 123), úřední záznam Policie České republiky ze dne 24. 6. 2013 (č. listu 122), protokol o ohledání místa činu, náčrtek, fotodokumentace a seznam stop (č. listu 65-76), protokol o prohlídce těla, fotodokumentace a seznam stop (č. listu 77-91), lékařské zprávy (č. listu 100-103), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný MUDr. Svatavou Duchaňovou (č. listu 157-207), výpověď jmenované znalkyně u hlavního líčení (č. listu 290) a veřejného zasedání (č. listu 340), svědectví V. Č. (č. listu 104) a I. R. (č. listu 108-111). Nelze přehlédnout, že do doby vstupu do bytu, v němž došlo ke zločinu znásilnění, se výpověď poškozené nerozchází ani s výpovědí samotného obviněného.
Co se týče námitky, že na poškozené nebyly nalezeny typické stopy svědčící o sexuálním násilí, a to především v oblasti pohlavních orgánů, Nejvyšší soud odkazuje na vyjádření znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, která u hlavního líčení uvedla (srov. č. listu 290), že při znásilnění, jemuž se napadená osoba nebrání, zranění genitálu vznikat nemusejí. Podle výpovědi poškozené se tato obviněnému fyzicky nebránila, neboť z něho měla poté, co jí dal facku, strach, obviněný ji zalehl a v důsledku jeho síly a znehybnění žádné aktivní obrany, vyjma výzvy, aby obviněný svého počínání zanechal, nebyla schopná (srov. č. listu 51). Poškozená popsala, že do ní obviněný svým pohlavním údem, který nebyl příliš ztopořen (nikoliv, jak obviněný namítá, vůbec ztopořen), vnikl a že se při tom nepohyboval. Pohlavní styk však není vyloučen skutečností, že se muž – pachatel trestného činu znásilnění – v těle napadené poškozené „nepohybuje“. Vykonáním soulože se totiž rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž za dokonanou soulož je považováno i jen částečné vsunutí pohlavního údu do pohlavního ústrojí ženy. Pokud jde o námitku obviněného, že v oblasti genitálu, pochvy a rekta poškozené nebyla zjištěna přítomnost jiného genetického materiálu, nežli toho, patřícího poškozené, nutno konstatovat, že z výpovědi poškozené se nepodává, že u obviněného došlo k výronu ejakulátu, a tedy k zanechání jakýchkoliv stop v oblasti pohlavního ústrojí poškozené.
Uvádí-li obviněný, že zranění poškozené a stopy na jejím těle neodpovídají tomu, aby jí na ruce v oblasti loktů klekl muž vážící 105 kg, opomíjí výpověď znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, která při veřejném zasedání uvedla (srov. č. listu 340), že hematomy při tomto jednání vzniknout nemusely, neboť ruka poškozené se mohla zatlačit do matrace postele, na níž poškozená ležela. Tvrzení obviněného, že poškozenou do obličeje pěstmi nebyl a nožem jí neohrožoval, je kromě výpovědi poškozené vyloučeno i znaleckým posudkem MUDr. Svatavy Duchaňové, její výpovědí u hlavního líčení a veřejného zasedání, jakož i protokolem o ohledání místa činu (č. listu 67), náčrtkem pokoje, v němž došlo ke znásilnění (č. listu 67a), a fotodokumentací z místa činu (zejména č. listu 71-74). Ze znaleckého posudku zmíněné znalkyně vyplývá, že zranění poškozené odpovídá vícečetnému působení tupého násilí na oblast obličeje a že s ohledem na charakter a rozsah zranění (mj. zlomení nosních kůstek) je plně akceptovatelný údaj poškozené o opakovaných úderech rukou (srov. listu 206). Že na krku poškozené žádná poranění způsobená nožem nalezena nebyla, nevylučuje výpověď poškozené, že nožem ohrožována byla. Znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová u hlavního líčení i veřejného zasedání uvedla, že při přiložení nože (na tělo) žádné zranění vzniknout nemusí (srov. č. listu 290, č. listu 340). Faktem zůstává, že na místě činu, v pokoji obviněného, byly nože nalezeny, nacházely se položené na stole, kousek od postele, na níž došlo ke znásilnění, a tedy nikoliv zcela z dosahu obviněného. Nadto není vyloučeno, že v době inkriminované události ležely nikoliv na stole, na němž byly při ohledání místa činu nalezeny, nýbrž se nacházely na jiném stolku v bezprostřední blízkosti dotčené postele. Námitku obviněného, že poškozená nůž, kterým měla být ohrožována, popsala jako kuchyňský, přičemž nože nalezené na místě činu byly zavírací, považuje Nejvyšší soud jako bezpředmětnou. Co do výhrady obviněného, že v hlavním líčení byl v jeho nepřítomnosti proveden výslech znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, nutno poznamenat, že na uvedenou procesní vadu, na níž obviněný upozorňoval ve svém řádném opravném prostředku, patřičně reagoval odvolací soud, který pochybení soudu nalézacího soudu napravil a jmenovanou znalkyni předvolal k veřejnému zasedání a obviněnému tak umožnil, aby se k výpovědi znalkyně vyjádřil a kladl jí otázky, čehož obviněný využil (č. listu 340). Ani tato námitka obviněného tudíž nemůže být shledána relevantní.
V posuzované trestní věci nelze přehlédnout, že skutek, jehož se obviněný dopustil, a způsob provedení skutku koresponduje s trestní minulostí obviněného a se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie, vypracovaným MUDr. Petrou Sejbalovou a PhDr. Marcelou Langovou-Šindelářovou (srov. č. listu 134-151). Obviněný se trestného činu znásilnění nedopustil poprvé, opakovaně byl (mj.) pro uvedenou trestnou činnost, již spáchal se zbraní – s nožem, odsouzen. Ve znaleckém posudku je poznamenáno, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, ve které dominují rysy disociální a agresivní, že si je vědom možného vlivu alkoholu na provokaci sexuálně deviantního nutkání a navzdory tomu alkoholické nápoje, a to v průběhu aktuálního ochranného sexuologického ambulantního léčení, užíval. Ve znaleckém posudku je dále uvedeno, že obviněný trpí poruchou sexuální preference typu patologická sexuální agresivita se sadistickými rysy. U této sexuální deviace bývá vzrušení a uspokojování dosahováno překonáváním odporu napadené ženy a minimalizací její kooperace, např. znehybněním ženy (srov. č. listu 149 a 150).
Předmětná skutková zjištění naprosto korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie, z nichž vyplynulo, že obviněný trpí poruchou sexuální preference typu patologické agresivity v kombinaci s agresivním (útočným) sadismem. V posuzovaném případě převýšily prvky agresivního sadismu, neboť obviněný brutálně napadl ženu, se kterou předtím navázal kontakt. Snahou obviněného tedy bylo vyvolat v poškozené negativní reakci, tedy strach, hrůzu, odpor a zjevné utrpení, když ji přitom chtěl i poranit nožem. Zde je třeba zdůraznit, že typické pro agresivního sadistu je brutální a samoúčelné trýznění podmaněného objektu. Sadista dává svým chováním najevo, že cílem útoku není vynutit si pohlavní styk, neboť je eroticky fascinován ponižováním a trýzněním oběti. Není výjimečné, že v kontaktu s obětí sadista nedospěje ani k pocitovému vyvrcholení. To evidentně koresponduje se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze sdělení poškozené, která uvedla, že obviněný k vyvrcholení nedospěl, neboť do ní pouze jednou vnikl a následně již kopulační pohyby neprováděl. S uvedeným popisem skutku koresponduje i okolnost, že nedošlo k poranění genitálu poškozené a že ve zkoumaných vzorcích po výtěrech z její pochvy nebyla zjištěna přítomnost krve ani spermií obviněného.
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 12 až 17 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Obviněný v dovolání odkázal taktéž na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. s argumentem, že nejsou dány důvody pro uložení zabezpečovací detence, jelikož jeho pobyt na svobodě po vykonání uloženého trestu již nebude pro společnost nebezpečný a nelze očekávat, že by se ve věku 72 let dopouštěl fyzického násilí.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podle §98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.
Z výrokové části rozsudku nalézacího i odvolacího soudu se podává, že obviněnému byla vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložena zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §100 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může soud uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení. Podle §100 odst. 3 tr. zákoníku může soud zabezpečovací detenci uložit samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence.
Základní podmínkou pro uložení zabezpečovací detence je její subsidiarita k ochrannému léčení. Soud uloží zabezpečovací detenci jen tehdy, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel a vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zabezpečovací detence tím představuje krajní řešení (tzv. ultima ratio), když jiná opatření nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, důvodová zpráva k zákonu č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů). Ukládání zabezpečovací detence, jako i jiných ochranných opatření, je dále ovládáno zásadou přiměřenosti (§96 odst. tr. zákoníku), podle níž nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
Obviněný považuje uložení zabezpečovací detence za nedůvodné, neboť jednak popírá, že se násilí, jež je mu kladeno za vinu, dopustil z důvodu sexuální potřeby, a jednak se domnívá, že ve věku 72 let, kdy by měl k výkonu zabezpečovací detence nastoupit, nebude s ohledem na biologické a fyziologické vlastnosti lidského těla schopen jednání, pro něž je mu zabezpečovací detence ukládána, a jeho pobyt na svobodě tak nebude pro společnost nebezpečný, neboť nelze očekávat, že by se v daném věku dopouštěl jakéhokoliv sexuálního násilí.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný opětovně spáchal zločin vysoce závažného charakteru ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je vysoce nebezpečný. Podle soudu tedy nelze důvodně očekávat, že by již dříve uložené ochranné léčení sexuologické (viz rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu sp. zn. 1 T 63/2009 a rozhodnutí navazující) mohlo dostatečně zabezpečit ochranu společnosti před dalším jednáním obviněného. Jednání podle skutkové věty výroku o vině spáchal obviněný při výkonu ambulantní formy ochranného léčení sexuologického, přičemž povaha duševní poruchy obviněného a opakovaná vysoce závažná recidiva svědčí pro závěr, že již byly vyčerpány všechny mírnější formy působení na obviněného, jenž nedává záruky, a to ani po uplynutí celého trestu odnětí svobody rozsudkem soudu prvního stupně uloženým, že by svým přičiněním v budoucnosti byl schopen a ochoten svůj stav a z něj vyplývající násilné projevy ovládat a korigovat (viz str. 18, 19 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Poznamenal, že znaleckým zkoumáním sice u obviněného nebyla zjištěna duševní choroba v užším slova smyslu, tj. psychóza, obviněný však trpí smíšenou poruchou osobnosti, ve které dominují rysy disociální a agresivní. Psychologické vyšetření u obviněného zjistilo extrémně sníženou sebekritiku, což v kombinaci s uvedenou poruchou osobnosti je z psychiatrického hlediska prognosticky velmi nepříznivé. Schopnost obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání byla plně zachována, schopnost své jednání ovládnout však byla snížena, a to v důsledku poruchy sexuální preference typu patologická sexuální agresivita se sadistickými rysy, jíž obviněný v minulosti trpěl a jíž trpí i nadále. U této sexuální deviace bývá vzrušení a uspokojení dosahováno překonáváním odporu napadené ženy. U obviněného jsou také přítomny příznaky typické pro agresivní sadismus. Ze sexuologického hlediska je jeho pobyt na svobodě nebezpečný pro riziko recidivy sexuálně patologického chování. Odvolací soud uvedl, že ze znaleckého posudku bylo rovněž zjištěno, že vzhledem k tomu, že sexuální deviace je trvalého charakteru a absolvovaná sexuologická ochranná léčení, dvě ústavní a dvě ambulantní, nezabránila recidivě, nařízení dalšího, v pořadí již třetího ústavního ochranného léčení, by u obviněného bylo neúčelné. S ohledem na málo reálné až nereálné možnosti resocializace v kombinaci s poruchou sexuální preference navrhla znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie umístění obviněného do ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, uvedla, že obviněný během svého života vzdor absolvovaným trestům a ochranným léčením vykázal trvalé protispolečenské trendy svého chování, kdy vzhledem k trvalé a fixované struktuře jeho osobnosti a jeho dosavadnímu vývoji nelze předpokládat, že by v tomto směru došlo k pozitivním a trvalým změnám; resocializace obviněného je tak z psychologického aspektu málo reálná až nereálná (viz str. 7, 8 rozsudku).
Nejvyšší soud se shora citovanými argumenty soudů souhlasí a námitky obviněného obsažené v mimořádném opravném prostředku shledává irelevantními. Nutno poznamenat, že osoby, kterým je zabezpečovací detence určena, lze charakterizovat jako osoby nepodrobivé, nespolupracující, sociálně těžce maladaptované a agresivní, které odmítají, či dokonce sabotují léčbu a v negativním smyslu tak ovlivňují pacienty ostatní. Dále se jedná o osoby postižené chorobou, jejíž léčitelnost je za současných podmínek nemožná nebo alespoň pochybná. Tyto osoby jsou hodnoceny nejčastěji jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u nichž lze na základě vyšetření duševního stavu oprávněně předpokládat, že se v budoucnu dopustí závažné trestné činnosti. (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011).
Podle znaleckého posudku MUDr. Petry Sejbalové a PhDr. Marcely Langové-Šindelářové je osobnostní struktura obviněného již pevně strukturovaná. Obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, ve které dominují rysy disociální a agresivní, přičemž rysy disociální se u něj projevují nezodpovědností a bezohledností vůči společenským normám a pravidlům a nízkou tolerancí k frustraci a neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti; vzdor absolvovaným trestům a ochranným léčením vykázal v průběhu života trvale protispolečenské trendy. Obviněnému byla zjištěna porucha sexuální preference typu patologická sexuální agresivita se sadistickými sklony – sexuální deviace – u níž je vzrušení a uspokojení dosahováno překonáváním odporu napadené ženy a minimalizace její kooperace, např. znehybněním ženy. V minulosti trpěl škodlivým užíváním alkoholu, a přestože si je vědom možného vlivu alkoholu na provokaci sexuálně deviantního nutkání, v průběhu aktuálního ochranného sexuologického léčení alkoholické nápoje požíval. U obviněného byla zjištěna extrémně snížená sebekritičnost, což je v kombinaci se smíšenou poruchou osobnosti z psychiatrického hlediska prognosticky velmi nepříznivé. Ze sexuologického hlediska je jeho pobyt na svobodě nebezpečný pro riziko recidivy sexuálně patologického jednání, neboť sexuální deviace je trvalého charakteru a absolvovaná dvě komplexní ústavní sexuologická ochranná léčení a dvě ambulantní sexuologická ochranná léčení recidivě nezabránila. Z hlediska psychologického je resocializace obviněného málo reálná až nereálná.
Z uvedeného znaleckého zkoumání lze dovodit, že obviněný je osobou, jíž je zabezpečovací detence určena. Obviněného lze charakterizovat jako osobu nepodrobivou, sociálně těžce maladaptovanou, agresivní a sexuálně deviantní, která navzdory vědomí své trvalé sexuální poruchy a vlivu alkoholu na projev této poruchy, alkohol užívala a opakovaně se dopustila sexuálního násilí. Nelze přehlédnout, že obviněný má bohatou trestní minulost. Jeho rejstřík trestů (srov. č. listu 248 a 249) obsahuje celkem 11 záznamů, přičemž datum prvního soudního rozhodnutí je ze dne 1966. Obviněný se ve svém životě dopouštěl různorodé trestné činnosti, co se týče trestného činu znásilnění, mimo posuzovanou trestní věc se jej dopustil ještě dvakrát (viz trestní věc Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 294/89, Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 63/2009). Ačkoliv se vyjma posledního odsouzení ve věci Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 63/2009 na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, při hodnocení osoby obviněného, jeho dosavadního života a jeho poměrů jsou údaje stran jeho trestní minulosti významné a z hlediska úvahy nad zákonností uložení zabezpečovací detence určující. Obviněný absolvoval celkem dvě ústavní sexuologická ochranná léčení (2. 11. 1995 – 8. 8. 1996; 24. 3. 2011 – 19. 12. 2011) a na každé z nich navazující ambulantní sexuologická ochranná léčení. Navzdory tomu se opětovně dopustil sexuálně násilného trestného činu, což soustavně popírá a setrvává na své verzi. Na obviněného nelze nahlížet jako na osobu, která ze svého minulého jednání vyvodila důsledky, změnila se a situacím, jež ji mohou opětovně dostat na scestí, se vyvarovala. Obviněný nedodržoval požadovanou abstinenci, neuznal, že je osobou agresivní, svou agresivitu spojuje výlučně s minulostí, jeho schopnost sebereflexe je tedy velice nízká. Ze všech těchto důvodů považuje Nejvyšší soud uložení zabezpečovací detence za správné, neboť nelze očekávat, že by další uložené ochranné léčení splnilo svůj účel a vedlo k dostatečné ochraně společnosti. V této souvislosti nelze k námitkám obviněného než připomenout, že ve smyslu §100 odst. 5 tr. zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti; po výkonu (nebo jiném ukončení) trestu odnětí svobody a v době výkonu zabezpečovací detence bude na soudu, aby posoudil, zda ochrana společnosti vyžaduje jejího dalšího trvání. Pominou-li ještě před započetím zabezpečovací detence okolnosti, pro něž byla uložena, soud podle §100 odst. 7 tr. zákoníku od jejího výkonu upustí.
Nad rámec již řečeného není od věci poznamenat, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spíše nasvědčuje tomu, že zabezpečovací detence měla být obviněnému uložena podle ustanovení §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které umožňuje soudu uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. V posuzované trestní věci je totiž zřejmé, že obviněný spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, za kterou je třeba ve smyslu ustanovení §123 tr. zákoníku považovat i těžkou sexuální odchylku. Obviněný trpí prokázanou poruchou sexuální preference (dříve sexuální deviace), a to mnohačetnou poruchou sexuální preference, která se v tomto případě projevuje kombinací dvou abnormních sexuálních preferencí. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný trpí patologickou sexuální agresivitou kombinovanou s agresivním sadismem. Jednoznačně bylo prokázáno, že ze sexuologického hlediska je jeho pobyt na svobodě nebezpečný pro riziko recidivy sexuálně patologického chování, a to mimo jiné i proto, že porucha sexuální preference je trvalého charakteru a předchozí dvě komplexní ústavní sexuologická ochranná léčení a dvě ambulantní sexuologická ochranná léčení se minula účinkem. Alkohol v tomto případě nesehrál v trestné činnosti obviněného zásadní roli, šlo pouze o odbrzďující faktor, který dal průchod jeho deviantnímu chování. Obviněný však tuto okolnost v dovolání nenamítl a na správnosti úsudku o nutnosti uložit mu ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence zmíněná skutečnost nic nemění [zvláště bylo-li by na místě uvažovat o uložení zabezpečovací detence z důvodů uvedených v ustanovení §100 odst. 2 písm. a) i písm. b) tr. zákoníku].
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že dovolání obviněného tak bylo v části, v níž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. Ve vztahu k té části, v níž dovolatel poukázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., nelze než uzavřít, že nebylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení a dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tudíž dovolání obviněného (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková