ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.648.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 648/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 1 To 76/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 77 T 9/2012, byl obviněný R. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 22. 4. 2012 kolem 17.00 hodin ve svém bydlišti v bytě ve ... patře domu na ul. A. v O., v podnapilém stavu, po příchodu jeho manželky L. H., a slovní rozepři s ní ohledně toho, kde strávila předchozí noc, ji fyzicky napadl tak, že ji nejprve opakovaně uhodil otevřenou dlaní do obličeje a podražením nohou ji svedl na podlahu obývacího pokoje a následně, když ležela na podlaze v poloze na zádech, s nepochybným vědomím výskytu především srdce, plic, žaludku či sleziny v dutině hrudní a dutině břišní a nezbytnosti jejich řádného fungování pro život člověka, jakož i toho, že jeho manželka je velmi subtilní tělesné konstituce, srozuměn s možností způsobení jejího závažného zranění, ji velkou intenzitou síly opakovaně kopnul do dolní části levé poloviny hrudníku a udeřil pěstí do pravého ramene a způsobil jí tak zranění v podobě zhmoždění měkkých tkání v týlní krajině hlavy s přítomností sedření kůže doprovázené slabým kapilárním prosakováním, zhmoždění v oblasti pravého ramene a zejména zhmoždění levé strany hrudníku se zlomeninou 7. žebra v přední podpažní čáře a zhmoždění sleziny s krvácením pod pouzdro sleziny a do dutiny břišní, představující 6 – 8 týdnů trvající poruchu zdraví podstatně omezující jmenovanou v běžných životních činnostech, přičemž L. H. byla bezprostředně ohrožena na životě v důsledku vnitřního krvácení a následně také možným rozvojem zánětlivých komplikací nebo trombembolií plic; uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 70 T 205/2009 ze dne 2. 11. 2009, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2009, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, které podal obviněný proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 1 To 76/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž namítl, že soudy nesprávně právně posoudily čin, jenž mu je kladen za vinu, jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení zdraví, když nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozené závažné zranění představující 6 až 8 týdnů trvající poruchu zdraví, a takové zranění jí nezpůsobil. Obviněný připustil, že dal poškozené dvě facky, po kterých spadla na zem a při zvedání ze země se praštila do hlavy a do ramene, čímž jí mohl způsobit zranění v menším rozsahu a s výrazně menšími následky, jež by opodstatňovalo posouzení jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud poškozená utrpěla jiná zranění, než která doznává, vznikla jiným mechanismem, neboť večer před incidentem popíjela alkohol, jak dosvědčili svědkové L. O. a M. Š., a pod vlivem alkoholu byla podle lékařské zprávy ze dne 22. 4. 2011 i v době přijetí do nemocnice. Obviněný tak má za to, že je třeba nahlášení úrazu a hovor zaznamenaný na tísňové lince s ohledem na podnapilost poškozené považovat za nevěrohodný, a soudům vytkl, že pochybily, pokud nevyhověly jeho požadavku na doplnění dokazování novou výpovědí poškozené a dalších jím navrhovaných svědků. Protože soudy na základě těchto skutečností učinily nesprávný závěr o jeho vině a uznaly jej vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který s odkazem na zákonem vymezenou podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1písm. g) tr. ř. nepovažoval dovolání obviněného uplatněné relevantně s tímto jím označeným důvodem. Zdůraznil však, že nezjistil ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, protože bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, včetně pokusu o výslech poškozené, která však využila svého práva a odmítla vypovídat. Soudy po řádném hodnocení důkazů dovodily skutkové okolnosti, které v nich mají oporu. Zdůraznil závěry soudů, na jejichž základě shledal použitou právní kvalifikaci zcela správnou. Státní zástupce navíc zmínil, že argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatňované v průběhu celého řízení, a je tvrzením odlišného průběhu skutkového děje o tom, že dal poškozené pouze dvě facky a došlo k jejímu uhození se do hlavy o skříň. Z objektivně zjištěných zranění poškozené je ovšem zcela zřejmé, že útok obviněného byl výrazně intenzivnější a v přímé návaznosti na něj nastala u poškozené újma na zdraví ve zjevně těžké formě. Pokud tudíž obviněný v rámci svého podání namítal primárně jiný skutkový stav věci, od něhož teprve následně dovozoval odlišnou právní kvalifikaci, nelze takovou argumentaci shledat relevantní a podřaditelnou pod zvolený, ale ani pod jiný dovolací důvod. Státní zástupce proto považoval dovolání obviněného za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dále zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Posoudí-li se obsah obviněným podaného dovolání, je patrné, že obviněný pouze formálně poukázal na nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a domáhal se jeho posouzení podle §146 tr. zákoníku. Tento svůj požadavek však neopíral o vady v právním posouzení např. pro špatné vymezení jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale dožadoval se této právní změny na podkladě vlastní interpretace skutkových okolností. Podstatou jeho námitek je tvrzení, že nebyl prokázán úmysl poškozené způsobit závažná zranění, protože jí takové zranění, které bylo podle výsledků provedeného dokazování zjištěno, nezpůsobil. Tvrdil totiž, že poškozené dal jen dvě facky, při nichž poškozená upadla na zem a při zvedání se praštila sama do ramene a do hlavy. Popíral tudíž, že by „ji velkou intenzitou síly opakovaně kopnul“, a tím jí způsobil závažná zranění v oblasti hrudníku. Brojil též proti způsobu hodnocení důkazů, např. že je nevěrohodný záznam telefonického hovoru na tísňové lince, a namítal neúplnost provedeného dokazování, jestliže soudy znovu nevyslechly především poškozenou, která v průběhu celého trestního řízení odmítala proti manželovi vypovídat.
Obviněný tudíž primárně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, neboť toliko na základě své vlastní verze průběhu události, zcela odlišné od té, než kterou prokázaly soudy, dovozoval neprokázání úmyslu způsobit poškozené těžká zranění a v důsledku toho i nenaplnění skutkové podstaty zločinu podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Těmito námitkami však obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a nelze je podřadit nejen pod označený, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl na jejich základě správnost napadených rozhodnutí z věcného hlediska přezkoumávat.
Nejvyšší soud si je však vědom požadavku na vyloučení možnosti vzniku tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením, a proto posuzoval, zda soudy dodržely všechny principy řádného objasnění věci, a shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). I přes využití práva poškozené a jejích dětí odmítnout výpověď s připomínkou, že poškozené „manžel vyhrožuje zabitím“ (srov. č. l. 299 spisu), byl opatřen dostatek jiných důkazů, které prokázaly v potřebné míře všechny podstatné skutečnosti. Správnost a úplnost skutkových zjištění nebyla zpochybněna ani tím, že soudy nevyhověly návrhům obviněného na opětovný výslech poškozené a některých svědků (srov. č. l. 333, 349, 363 spisu), protože rozsah v jakém bylo dokazování realizováno, je dostačující k objasnění skutkového stavu věci, o němž nevznikají pochybnosti.
Nejvyšší soud rovněž shledal, že soudy na základě učiněných skutkových zjištění prokázaly, že jedinou bezprostřední příčinou vzniku těžké újmy na zdraví poškozené v podobě poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo tupé násilí značné intenzity, které proti jejímu tělu působilo ve chvíli, kdy ležela na pevné podložce. Soudy současně vyloučily možnost jiné příčiny a mechanismu vzniku tohoto závažného zranění (zlomenina žeber, poranění sleziny s krvácením do dutiny břišní), nežli útok ze strany obviněného, který našlapoval a kopal do hrudníku poškozené, čímž jednoznačně zapříčinil zjištěná závažná zranění, která mohla vyústit dokonce i ve smrt poškozené. Z uvedených zjištění není pochyb o tom, že byla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi útokem obviněného, pádem poškozené a uvedenými úrazovými změnami, a tím i vyvrácena obhajoba obviněného založená na tvrzení, že poškozené uštědřil pouze dvě facky, a že věděl, že tímto jednáním směřujícím proti hrudníku velmi subtilní poškozené jí může způsobit velmi vážná zranění, neboť hrudní koš chrání úložiště životně důležitých orgánů, přičemž tato skutečnost je obecně známým faktem.
Soudy se velmi podrobně zabývaly i prokázáním subjektivní stránky a motivací činu obviněného, jakož i všemi dalšími okolnostmi, za nichž u poškozené utrpěná zranění vznikla, a podrobným rozkladem jak jednotlivě uplatňovaných a průběžně měněných výpovědí obviněného, tak i prokázaného chování poškozené po činu vysvětlil především soud prvního stupně, z jakých okolností dovodil závěr o úmyslném zavinění obviněného směřujícím k těžké újmě na zdraví.
K jinak správným úvahám soudů o této otázce Nejvyšší soud jen připomíná, že soudy správně závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, vyšly z toho, že obviněný jednal v úmyslu způsobit poškozené poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačovalo, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění soudy usuzovaly z povahy útoků, tzn. kopů velké intenzity, jež obviněný vedl na tělo ležící, bezbranné útlé poškozené, a dovozovaly takové srozumění z toho, že jeho kopy směřovaly do oblasti hrudníku, event. břicha, jakož z pohnutky činu, jíž byla žárlivost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Rozhodnutí soudů obou stupňů, jejichž závěry nevykazují žádné vady a plně korespondují se skutkovými závěry i podmínkami stanovenými v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jsou proto naprosto správná a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů, když neshledal žádné důvody pro závěr o extrémním nesouladu, dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová