ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.67.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 67/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání obviněného Ing. F. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 5 To 51/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 18/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F.K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 49 T 18/2012, byl obviněný Ing. F. K. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 5, §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněného J.P. z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný Ing. F. K. pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. prosince 2011, v sídle poškozené TESLA Properties, a. s., IČ: 282 12 657, se sídlem P., P. (dále jen Tesla), sdělil Ing. F. H., členu představenstva poškozené, a G.F., členu představenstva KILCULLEN KAPITAL PARTNERS, a. s., IČ: 265 02 101, se sídlem Praha 1, Rybná 1, ovládající KILCULLEN TESLA HOLDING SA, IČ: 27395693, se sídlem Lucemburské velkovévodství, Luxembourg, Rue Aldrigen 19, jenž je jediným akcionářem TESLA Properties, a. s., kteří se za poškozenou snažili získat stavební povolení k výstavbě komerčních a bytových prostor na pozemcích poškozené (areál bývalého podniku Tesla Hloubětín) a pozemky takto zhodnotit, že je nutné získat nejdříve změnu územního plánu, o níž rozhoduje Magistrát hlavního města Prahy (dál jen MHMP), což byla informace pravdivá, a dále, v rozporu se skutečností, že on je jediná osoba, jež je na MHMP pověřena vyjednáním a zařízením takového změny, a že je jedinou osobou kompetentní vyjednat a zařídit na MHMP projednání změny územního plánu do jednoho roku, maximálně patnácti měsíců, za což požadoval odměnu 50 000 000 Kč, přičemž pokud věc k vyřízení nezadají jemu, zařídí svým nebývale velkým vlivem na MHMP, že potřebná změna územního plánu projednána nikdy nebude, což opakovaně stvrdil na schůzce 12. ledna 2012 v P., R. ulici, jíž se účastnil G. F. a Ing. arch. P. H., kde obviněný výslovně tvrdil, že si složku Tesly Hloubětín vyhledal a že návrh na změnu územního plánu stále není ve věci na MHMP podán, byť ve skutečnosti jej Úřad městské části Praha 9 podal na MHMP již 2. srpna 2011, a konečně se účastnil i schůzky dne 4. dubna 2012 v kanceláři zastupitele a předsedy výboru pro územní rozvoj MHMP Ing. V. S., byť nejpozději od 9. března 2012 věděl, že návrh na změnu územního plánu již byl ve věci Tesla Hloubětín na MHMP podán, a stále tak udržoval osoby jednající za poškozenou společnost v domnění, že je jedinou osobou, jež je schopna změnu územního plánu zařídit za odměnu 50 000 000 Kč, ač již věděl, že změna územního plánu byla na MHMP podána, a tedy není třeba v této věci vyvíjet žádnou další činnost, když MHMP dále věc projedná z úřední povinnosti, přičemž pro obezřetný a opatrný postup G. F. k uzavření smlouvy o spolupráci za odměnu 50 000 000 Kč za poškozenou s obviněným nakonec nedošlo.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. F. K. v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 5 To 51/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku spočívá podle jeho názoru jednak v mylné kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu, ač jeho znaky nenaplnil ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, a jednak spočívá v nesouladu popisu skutku se skutkovými zjištěními soudů.
Obviněný uvedl, že soud prvního stupně shledal protiprávním jeho jednání, které on sám za podvodné nepovažuje. Zahájení prací pro společnost Tesla Properties podmínil složením částky 50 000 000 Kč do úschovy s tím, že po ověření jím navrhovaného postupu bude jednáno o uzavření smlouvy a o podmínkách dílčích plateb za provedenou práci. Jednal s cílem zprostředkovat převzetí zakázky a projekt realizovat až po kolaudační rozhodnutí a následný prodej bytových a nebytových jednotek.
Obviněný namítl, že skutkové zjištění soudu, podle něhož vystupoval jako jediná kompetentní osoba schopná vyjednat a zařídit změnu územního plánu do jednoho roku, maximálně do patnácti měsíců, je v rozporu s obsahem obchodního jednání ze dne 12. 1. 2012. Obviněný nevěděl, že na základě jeho vstupu do jednání se společností Tesla Properties byl na MHMP podán návrh na změnu územního plánu; jak vyplývá z výpovědi svědka Ing. M. D., nebylo to známo ani Úřadu městské části Praha 9. Částka 50 000 000 Kč nebyla nikdy určena pro obviněného, s částkou měla disponovat Tesla Properties, která měla v případě uzavření smlouvy na základě provedených prací uvolňovat dílčí platby.
Jelikož byli Ing. F. H. a G. F. obviněným, jak ostatně potvrdil soud prvního stupně, pravdivě informováni o tom, že dosavadní postup ve věci získání stavebního povolení není správný, nepovede k očekávanému výsledku a bude nutné žádat o změnu územního plánu, nemohl se obviněný dopustit trestného činu podvodu. Nikoho totiž s cílem získat 50 000 000 Kč v omyl neuvedl, nikoho se v omyl s tímto cílem uvést nepokusil, ničího omylu nevyužil, nezamlčel podstatné skutečnosti. Požadavek, aby poškozená společnost prokázala svoji solventnost a složila na svůj depozitní účet, k němuž obviněný neměl přístup a s nímž tudíž nedisponoval, částku 50 000 000 Kč, nenaplňuje znak „obohatí se“, a proto skutek nelze posoudit jako trestný čin podvodu, pokus podvodu či jeho přípravu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 5 To 51/2013, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poznamenal, že objevuje-li se v dovolání tvrzení, že vada právního posouzení skutku spočívá v mylné aplikaci skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť čin nebyl naplněn ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, jedná se podle jeho mínění o proklamaci, která postrádá kontakt se skutkovými zjištěními uvedenými v rozsudku a z nich vyplývající argumentací soudů obou stupňů. Státní zástupce se domnívá, že obviněný vychází z odlišné skutkové báze, kterou tvoří svou vlastní interpretací důkazů, přičemž opomíjí všechny skutečnosti, které hovoří v jeho neprospěch. V této podobě tak nejde o nic víc než o opakování argumentů známých z jeho dosavadní obhajoby i z jeho řádného opravného prostředku. Podle setrvalé rozhodovací praxe dovolacího soudu bývají dovolání, která se opírají toliko o námitky již obviněným neúspěšně uplatněné v řádném opravném prostředku, zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná. V posuzované věci však podle názoru státního zástupce přistupuje okolnost, že dovolatel ve skutečnosti žádnou námitku proti vadné aplikaci hmotného práva soudem nevznáší; tvrzení, že nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka daného deliktu vyvozuje z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěl soud. Státní zástupce uzavřel, že námitky v dovolání obsažené není možno úspěšně zastřešit žádným ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem ke shora uvedenému by bylo možné bez dalšího dovodit, že brojí-li obviněný proti skutkovému zjištění soudu, podle něhož vystupoval jako jediná kompetentní osoba schopná vyjednat a zařídit změnu územního plánu do jednoho roku, maximálně do patnácti měsíců, namítá-li, že nevěděl, že na MHMP byl podán návrh na změnu územního plánu, a že částka 50 000 000 Kč mu nebyla nikdy určena, protestuje proti správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., čímž uplatňuje námitku skutkovou, která nezakládá žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k níž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04 aj.). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
V posuzované trestní věci neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z obsahu trestního spisu se podává, že skutkové zjištění soudů o tom, že obviněný vystupoval jako jediná osoba schopná vyjednat a zařídit změnu územního plánu do jednoho roku, maximálně do patnácti měsíců, má v provedených důkazech reálnou oporu. Výroky obviněného obsažené zejména na č. l. 303, 304 a 313 v kontextu s celkovým průběhem schůzky ze dne 12. 1. 2012, neposkytují prostor pro pochybnosti stran interpretace způsobu sebeprezentace obviněného. V souvislosti se změnou územního plánu hovořil obviněný o své výjimečnosti a nepostradatelnosti. Snažil se ve svědcích vzbudit dojem, že bez jeho přičinění ke změně územního plánu nedojde, že všechny úřední postupy jsou závislé na jeho rozhodnutí a že nebudou-li s ním svědci spolupracovat, svého cíle nedosáhnou. Pokud obviněný namítá, že částka 50 000 000 Kč mu nebyla nikdy určena, popírá vlastní slova, neboť na zmíněné schůzce konané dne 12. 1. 2012 uvedl, že tato částka je odměna za jeho profesionálně vykonanou práci, jejímž výsledkem má být změna územního plánu (srov. č. l. 307, 311). Tvrzení obviněného, že nevěděl, že na MHMP byl podán návrh na změnu územního plánu, vyvrací jednak záznam odposlechu telefonického hovoru mezi obviněným a Ing. F. H. (srov. č. l. 528), z něhož vyplývá, že si této skutečnosti byl prokazatelně vědom minimálně od 9. 3. 2012, a navzdory tomu zástupce společnosti Tesla udržoval v domnění, že je jedinou osobou schopnou změnu územního plánu zajistit, jednak jeho tvrzení popírá skutečnost, že J. P., jenž obviněnému zjišťoval ve vztahu k projektu Tesla Hloubětín potřebné informace a s nímž byl obviněný v kontaktu (srov. č. l. 1168), informací o tom, že návrh na změnu územního plánu byl podán, disponoval již na konci roku 2011. Rovněž tak je pravdivost námitky obviněného vyloučena s ohledem na zveřejnění konceptu územního plánu, podle něhož se areál Tesla Hloubětín nacházel v požadované ploše smíšené, jakož i s ohledem na následné zveřejnění návrhu na změnu územního plánu. Koncept územního plánu byl vystaven k veřejnému nahlédnutí, včetně dálkového přístupu, od 2. 11. 2009 do 2. 12. 2009 (srov. č. l. 1216 ve spojení s č. l. 1233), návrh na změnu územního plánu podaný Městskou částí Praha 9 byl veřejně přístupný počínaje dnem 3. 8. 2011 (srov. č. l. 1233). Jestliže byl obviněný se zveřejňováním správních úkonů na internetu obeznámen (srov. č. l. 310), a minimálně od prosince 2011 se záležitostí areálu Tesla Hloubětín aktivně zabýval, nemohl zveřejnění těchto informací nezaregistrovat. Argument obviněného, že podání návrhu na změnu územního plánu nebylo známo ani Úřadu městské části Praha 9, je logicky vyloučen tím, že Městská část Praha 9, resp. zástupce starosty této městské části Ing. M. D., žádost o zařazení dalších významných změn do dotčeného územního plánu podával (srov. č. l. 125, 126).
Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 10 až 13 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, proč závěr o vině obviněného vystavil na usvědčujících důkazech v podobě výpovědí svědků G. F., Ing. arch. P. H., M. D., Ing. J. C., s určitými modifikacemi i svědka Ing. F. H., záznamech o telefonickém provozu, odposleších telefonických hovorů a záznamech průběhu dvou zmiňovaných schůzek. Stejně pečlivě se věnoval hodnocení věrohodnosti výpovědím svědků J. M., J. M. a V. S. a vyložil, proč jim neuvěřil. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, v odvolání coby řádném opravném prostředku a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Sama okolnost, že hodnocení provedených důkazů nekonvenuje představám obviněného, neznamená, že byly hodnoceny vadně, či že mezi vyzněním takového důkazu a způsobem jeho zhodnocení je dokonce extrémní nesoulad.
Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání je – posuzováno s jistou benevolencí – významná otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo objektivní stránku pokusu trestného činu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. zda jednání obviněného, kterým jiného uvedl v omyl, bezprostředně směřovalo k obohacení obviněného a ke škodě velkého rozsahu na cizím majetku.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl, jehož se obviněný podle výroku o vině dopustil, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za škodu velkého rozsahu je považována majetková újma ve výši nejméně 5 000 000 Kč (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku).
Obviněný namítá, že Ing. F. H. a G. F. neuvedl v omyl, neboť je pravdivě informoval o tom, že dosavadní postup ve věci získání stavebního povolení není správný, nepovede k očekávanému výsledku a bude nutné žádat o změnu územního plánu. V tomto směru však opomíjí skutková zjištění soudů, z nichž Nejvyšší soud vychází, jelikož je již v jiných souvislostech označil za správná a odpovídající výsledkům provedeného dokazování.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 49 T 18/2012, vyplývá, že obviněný v prosinci 2011 sice sdělil zástupcům poškozené společnosti Tesla, kteří usilovali o získání stavebního povolení k výstavbě komerčních a bytových prostor na pozemcích poškozené, pravdivou informaci o tom, že je nutné získat nejdříve změnu územního plánu, o níž rozhoduje MHMP; zároveň jim však v rozporu se skutečností sdělil, že je jedinou osobou, jež je na MHMP pověřena vyjednáním a zařízením takovéto změny, a že je jedinou osobou kompetentní vyjednat a zařídit na MHMP projednání změny územního plánu do jednoho roku, maximálně patnácti měsíců, za což požadoval odměnu 50 000 000 Kč, přičemž pokud věc k vyřízení nezadají jemu, uvedl, že svým nebývale velkým vlivem na MHMP zařídí, že potřebná změna územního plánu projednána nikdy nebude, což opakovaně potvrdil při dalším setkání v lednu 2012, na němž současně prohlásil, že si složku Tesly Hloubětín vyhledal a že návrh na změnu územního plánu stále není ve věci na MHMP podán, byť ve skutečnosti jej Úřad městské části Praha 9 podal na MHMP již v srpnu 2011. Přestože nejpozději od března 2012 věděl, že návrh na změnu územního plánu již byl ve věci Tesla Hloubětín na MHMP podán a že tedy v této věci není třeba vyvíjet žádnou další činnost, na schůzce v dubnu 2012 osoby jednající za poškozenou společnost stále udržoval v domnění, že je jedinou osobou, jež je schopna změnu územního plánu zařídit za odměnu 50 000 000 Kč. Pouze pro obezřetný postup osoby jednající za poškozenou společnost k uzavření smlouvy o spolupráci za odměnu 50 000 000 Kč nedošlo.
Není pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného charakteristické rysy pokusu trestného činu podvodu nese. Obviněný, vědom si toho, že není osobou kompetentní k zařízení změny územního plánu, nadto osobou jedinou, schopnou dosáhnout svým mimořádným vlivem projednání změny územního plánu v nebývale krátkém časovém úseku či docílit jeho zmaření, tyto okolnosti před zástupci poškozené společnosti Tesla předstíral, a to i v okamžiku, kdy již s ohledem na skutková zjištění soudů musel vědět, že jakékoliv případné ovlivňování věci je nadbytečné. Svými lživými tvrzeními se obviněný snažil v uvedených zástupcích vzbudit dojem, že pokud tito nepřistoupí na jeho požadavek a nezaváží se k dohodě, na základě níž mu bude za jeho činnost posléze vyplacena odměna, ke změně územního plánu, o niž usilovali, nikdy nedojde, ať už proto, že do věci obviněný vůbec nezasáhne či do ní zasáhne negativně, v jejich neprospěch. Obviněný tedy předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a činil tak s cílem se obohatit a způsobit na majetku poškozené společnosti Tesla škodu velkého rozsahu. Námitka obviněného, že požadavek, aby poškozená společnost prokázala svoji solventnost a složila na svůj depozitní účet, k němuž obviněný neměl přístup a s nímž tudíž nedisponoval, částku 50 000 000 Kč, nenaplňuje znak „obohatí se“, je lichá. Ačkoliv z obsahu trestního spisu vyplývá, že podle představy obviněného mělo k výplatě částky z depozitního účtu skutečně dojít až v případě splnění úkolu, zároveň se z něj podává, že pokud by úkol splněn byl, částka by byla z účtu uvolněna bez ohledu na vůli a souhlas poškozené společnosti. Jinak řečeno, pokud by bylo dosaženo projednání změny územního plánu, obviněný by získal 50 000 000 Kč bez ohledu na to, zda by se o to zasadil či nikoliv. Vzhledem k tomu, že věděl, že návrh na změnu je již podán, že se o něj nezasloužil a že další úřední postup ovlivnit nemůže, jednal s cílem neoprávněně rozmnožit svůj majetek, a to na úkor poškozené společnosti. Jen proto, že zástupce poškozené společnosti byl obezřetný a k uzavření smlouvy o spolupráci nedošlo, obviněný 50 000 000 Kč nezískal a na straně poškozené společnosti tak škoda rovnající se této částce nevznikla. Pouze z důvodu neuzavření smlouvy nebyl trestný čin podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dokonán.
Ač obviněný namítl, že nenaplnil znaky zločinu podvodu ani po subjektivní stránce, neuplatnil proti závěrům a úvahám soudů žádnou konkrétní výhradu. Dovolací soud v této souvislosti proto toliko poznamenává, že výtku obviněného nelze ve světle předmětných skutkových zjištění považovat za opodstatněnou. Soudy učinily taková zjištění, která přesvědčivě prokázala, že jednání obviněného mající jasně podvodnou povahu bylo plánované a činěné s vědomou snahou dosáhnout jimi popsaného cíle. Závěr o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v nich má spolehlivou oporu.
Není proto pochyb o tom, že skutek obviněného vykazuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného kvalifikoval jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková