ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.683.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 683/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2014 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 31 To 403/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 4 T 20/2013, uznal obviněného J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 1. 2. 2013 v době kolem 09,00 hodin řídil v J., nejméně v ulici P., osobní motorové vozidlo zn. VW GOLF VAR 1,4, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 2. 2009 č. j. 31 To 611/2008 - 951, který nabyl právní moci dne 6. 2. 2009, uložen vedle společného a souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, který dosud nevykonal“ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, odst. 3 a §74 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl usnesením ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 31 To 403/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Zdeny Vlachové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soudy shledaly jeho vinu pouze na základě výpovědí městských strážníků, neboť žádný jiný důkaz nebyl k dispozici. Výpovědi strážníků se však v jednotlivostech liší, jelikož žádný z nich nemohl přesně sdělit, že vozidlo za jízdy řídil právě on (obviněný), nemohl do vozidla vidět čelně, neboť to situace v poloze a uspořádání ulic neumožňuje, vidět musel pouze bočně, a to navíc přes zatmavená skla. Považoval za nemožné, aby policejní vozidlo jelo ihned za jeho vozidlem, neboť muselo nějakou dobu trvat, nežli strážníci do svého vzdáleného vozidla nasedli a jeli za sledovaným vozidlem. Osoba, která jeho vozidlo skutečně řídila (tj. svědek J. Č.), setrvala na svém doznání i přes upozornění soudu na možné následky křivé výpovědi. Soud přesto shledal jeho výpověď nevěrohodnou, aniž uvedl jasný důvod, proč k tomuto závěru došel (mimo úvahu, že svědek mu chtěl patrně pomoci). Soud shledal rozpory ve výpovědi svědka v tom, že si nepamatoval, kde konkrétně zastavil, ani odkud vlastně jel. Přitom vše se odehrálo velmi rychle a na krátké vzdálenosti, takže je logické, že svědek si nemohl vzpomenout na detaily. Svědek prý tzv. „zazmatkoval“, když uviděl za sebou výstražná světla policejního vozidla či slyšel klakson, měl strach, aby se znovu nedostal do problémů, proto z vozidla vyskočil a utekl. V této situaci si ani nemusel všimnout, že palubní deska vozidla je poškozena. Pokud svědek opustil vozidlo již na silnici, nemohli policisté na místě najít stopy ve sněhu. Také jejich kamerový záznam je bezvýznamný, neboť kameru zapnuli až u zaparkovaného vozidla.
V samém závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil jako nedůvodné.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že námitky obviněného ani náznakem neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť v podstatě pouze zopakoval toliko skutkově zaměřené námitky, které prezentoval již v rámci své obhajoby, s nimiž se soudy obou stupňů velmi pečlivě a přesvědčivě vypořádaly. Tvrzení obviněného, že o jeho vině svědčí pouze rozporné výpovědi dvou svědků, lze ve světle shromážděné důkazní materie považovat za poněkud troufalé. Pomíjí totiž, že výpovědi těchto svědků jsou v souladu s dalšími důkazy objektivní povahy (zejména s provedenou fotodokumentací). Oproti tomu stojí v podstatě báchorky svědka J. Č., kterým soudy zcela oprávněně neuvěřily. Je tak zcela evidentní, že nyní znovu opakovaná obhajoba obviněného nemůže v žádném případě obstát. Obviněný se tak ani nepřiblížil obsahovému vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu, když jeho námitky postrádají jakoukoli hmotně právně relevantní argumentaci, takže se jimi nelze v dovolacím řízení zabývat.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky směřovaly k učiněnému skutkovému zjištění, resp. k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily (dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či zásadní nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily). Obviněný tak všemi dovolacími námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Navíc dovolatel ve svém podání takovou námitku výslovně ani neuplatnil.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a