ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.748.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 748/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovoláních obviněných V. L., a J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 10 To 472/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. L. a J. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 1 T 3/2013, byl obviněný V. L. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a obviněný J. Č. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že
obviněný V. L. nejméně v období měsíců duben až květen 2012 při telefonických hovorech z V. O. se svojí babičkou S. Č., a strýcem J. Č., požadoval opatření a předání omamných a psychotropních látek marihuana (sušená rostlina konopí setého, která je sama o sobě omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a obsahuje látku delta-9-THC, která je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 tohoto zákona) a pervitin [obsahující psychotropní látku metamfetamin, který je jako návyková látka ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uveden v příloze č. 5 tohoto zákona] při návštěvách ve V. O., za účelem jejího dalšího prodeje, kdy na nákup drog zajistil přes další odsouzené zaslání peněz své babičce S. Č., přičemž tuto nebo strýce J. Č. instruoval, jak má být droga rozdělena, k čemuž v uvedeném období užíval ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O. mobilní telefon, telefonního čísla …, kterým organizoval distribuci drog do V. O.,
přičemž nejméně ve dnech 14. 4. 2012 a 5. 5. 2012 zajistil pronesení drogy do prostor věznice a dále ji zde prodal nebo předal dalším odsouzeným,
obviněný J. Č. po předchozí telefonické a ústní domluvě s obviněným V. L. v přesně nezjištěném počtu případů, v období prvé poloviny roku 2012, po obdržení finanční hotovosti od své matky S. Č. opatřil od nezjištěné osoby drogy marihuana a pervitin, které podle požadavků obviněného V. L. rozdělil do pytlíků, a tato droga byla při návštěvách ve V.O. nejméně ve dnech 14. 4. 2012 a 5. 5. 2012 předána nezjištěnou osobou obviněnému V. L.
Za tyto přečiny byli obvinění odsouzeni podle §283 odst. 1 tr. zákoníku tak, že obviněnému V. L. byl za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a obviněnému J. Č. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, u obou jako tresty nepodmíněné. Pro výkon těchto trestů byli oba obvinění zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné S. Č.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 10 To 472/2013, odvolání obviněných V. L., J. Č. a S. Č. podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců obvinění V. L. a J. Č. dovolání, jež oba opřeli o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. Č. též o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný V. L. nesprávnou právní kvalifikaci spatřoval v tom, že soudy tento čin shledali ve vynucené telefonické komunikaci s příbuznými ohledně údajného opatření drog. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil, neboť si je vědom jen toho, že nepovoleným telefonováním z výkonu trestu odnětí svobody naplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, nikoliv však znaky přečinu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy pro závěr o této právní kvalifikaci vzaly za podklad provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, což jsou zásadní a v podstatě jediné důkazy, na jejichž základě soudy jeho vinu shledaly. Obviněný telefonické hovory s příbuznými označil za zinscenované. Tím, že kontaktoval prostřednictvím nedovoleně drženého telefonu své příbuzné, a poté se s nimi bavil o možném dodání drog do výkonu trestu, rozhodně nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i proto, že svědkové z řad spoluvězňů potvrdili, že žádné drogy nikomu neopatřoval. Obviněný se z těchto důvodů mohl dopustit pouze nedovoleného telefonování z věznice (kromě morálního pochybení, když slíbil sehnat pro ostatní odsouzené drogy, což však nikdy neplánoval). Vzhledem k tomu, že považoval použitou právní kvalifikaci podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za nesprávnou, byl podle jeho názoru nesprávně uložen i „souhrnný trest, protože je nelze uznat vinným podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.“ Závěrem podaného dovolání obviněný V. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 10 To 472/2013, a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Č. v dovolání namítl, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, protože skutková zjištění jsou založena na extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Skutkový stav nebyl podle jeho názoru správně posouzen, neboť u něj nebylo prokázáno zavinění. Odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že nemohlo jít o předstírané telefonické hovory, které měly spoluvězně přesvědčit o tom, že drogy budou obstarány. Za takové situace by se dovolatel nemohl zmiňovat o tom, že drogy spoluvězňům již předal a nemohl by před spoluvězni nabádat obviněného, aby obsah sáčků snížil o 0,2 g a z pěti sáčků vytvořil šest, a spoluvězně tak podvést. Namítl, že z obsahu odposlechů nevyplývá, že by k dodávce omamných a psychotropních látek v předchozích případech již došlo, a nesouhlasil ani s hodnocením věrohodnosti svědků nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud odvolací soud dovozoval, že obecná věrohodnost osob ve výkonu trestu je velmi nízká, pak by v podstatě nebylo nutné žádného z těchto vězňů volat jako svědka k hlavnímu líčení, a tím řízení prodlužovat, když význam výslechu spoluvězňů spočíval právě v posouzení odposlechu, resp. jeho povolení jako objektivního důkazu. Obviněný vyjádřil, že soudy neměly za nevěrohodnou považovat výpověď svědka R. P., který vysvětlil, že v přípravném řízení vypovídal nepravdivě ve snaze mstít se dovolateli za nedodání (mimo jiné) tabáku do věznice. Tento svědek tak věrohodně vysvětlil důvod své křivé výpovědi v přípravném řízení, když za dobu, kterou strávil ve výkonu trestu, kde užíval drogy, zná, jak účelovou výpověď učinit. Obviněný též poukázal na postoje svědků T. P., J. F. a P. V., kteří v přípravném řízení popřeli, že by ve výkonu trestu drogy užívali, a soud o jejich výpovědi proto nemohl závěr o vině dovolatele opřít. Stejně tak za nesprávný považoval závěr soudů o tom, že pronesení drogy do věznice je technicky možné, a to při vysvětlení souhrnu bezpečnostních opatření vězeňské služby jako např. monitorování návštěvních místností kamerovým systémem, osobní prohlídky obviněných po skončení návštěv, možnost využití kynologů, která tomu měla zabránit. Je toho názoru, že k vnesení drog mohlo dojít i jiným způsobem, přičemž sám obviněný V. L. musel být pod zvýšeným dohledem vězeňské služby vzhledem k probíhajícímu skrytému prověřování a nařízeným odposlechům. Ani přesto však odsouzený V. L. nebyl při přebírání drog přistižen a ani později u něj nebyly nalezeny. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil ve výroku o zamítnutí odvolání obviněného J. Č. a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření podaném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že námitky žádného z obviněných obsahově neodpovídají zákonem vymezeným důvodům dovolání, neboť obě zásadně směřují k přehodnocení skutkových zjištění soudů, která však mají zcela spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Podstatným důkazem o vině obviněných byly provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, avšak tato skutečnost nemůže být sama o sobě na újmu skutkovým zjištěním, neboť obsahově jsou tyto odposlechy ve vztahu k přisouzenému jednání zcela jednoznačné a trestnou činnost obviněných v přisouzeném rozsahu nezpochybnitelně potvrzují. Soudy obou stupňů se přiléhavě zabývaly obhajobou obviněných, že komunikace mezi obviněnými byla zinscenovaná a vynucená údajnými spory obviněného V. L. s ostatními spoluvězni, avšak tuto obhajobu neakceptovaly a považovaly ji za vyvrácenou. Za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považoval i námitku neexistence zavinění na straně obviněného J. Č., který tuto námitku blíže nerozvedl a z obsahu jeho dovolání lze dovodit, že ji opírá primárně o vlastní verzi skutkových zjištění. Za irelevantní označil i námitky obviněného J. Č., že vnesení drog do věznice bylo fakticky nemožné. Vzhledem k tomu, že odposlechy jsou jednou z forem „skrytého vyšetřování“, je zřejmé, že o jejich provádění nemohla mít vězeňská služba informace, neboť pak by mohl být zmařen účel trestního řízení, a tudíž vězeňská služba nemohla obviněnému V. L. věnovat zvýšenou pozornost, jak obviněný J. Č. usuzoval. Absenci výslechu svědka T. P. nepovažoval za vadu řízení a tento výslech neshledával nutným, když se i přes vynaloženou snahu soudu stal tento svědek nedosažitelným. Nemohlo se jednat o případ tzv. opomenutého důkazu. Výhradu obviněného V. L. ve vztahu k souhrnnému trestu a §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku označil za irelevantní, jelikož dovolatel nebyl uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatou uznán vinným a ani souhrnný trest mu nebyl ukládán. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných založená na ryze skutkových námitkách podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť pouze na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí podrobit věcnému přezkumu.
Obviněným J. Č. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., dopadá na situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod je tudíž možné uplatnit buď tehdy, když postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup (např. u rozsudku jde o postup podle §253 odst. 1 nebo §253 odst. 3 tr. ř.), což není situace v přezkoumávané věci, neboť odvolací soud odvolání obviněných podle §254 tr. ř. přezkoumal, anebo když došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný J. Č. užil právě tuto druhou alternativu, neboť současně své dovolání opřel (shodně jako obviněný V. L.) i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného oběma obviněnými lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, to je, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Citovaný dovolací důvod proto nelze uplatňovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí reálně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. tzn., že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Z těchto obecných kritérií plyne, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Proto Nejvyšší soud zásadně v rámci svého přezkumu a posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, a skutková zjištění soudu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Z tohoto pravidla platí výjimka v případě, že je reálně zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Je-li shledán v přezkoumávané věci uvedený extrémní nesoulad, uvedené kritéria vázanosti skutkový zjištěními a nemožnost jejich přezkoumání vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neplatí (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 a další) a Nejvyšší soud je povinen se skutkovými okolnosti zabývat. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost či úplnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování.
Posoudí-li se obsah podaných dovolání v projednávané věci, extrémní nesoulad konkrétně zmínil obviněný J. Č., který výhrady soustředil výhradně proti postupu soudu při prováděném dokazování, především proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi některých svědků, a v tomto kontextu přímo vymezil nesprávnost učiněných skutkových zjištění. Přitom vytýkal, že soudy neobjasnily jeho zavinění. Obviněný V. L. sice namítal nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nejprve tvrdil, že nikdy žádné drogy vězňům ve výkonu trestu neopatřil ani neprodal, nýbrž o takové možnosti v telefonních hovorech jen hovořil. Oba dovolatelé shodně zmiňovali, že odposlouchávané telefonické hovory, o které soudy své závěry o vině opřely, nebyly autentickými hovory, ale byly vykonstruované, a tedy jako důkazy nepoužitelné.
Z uvedených námitek je zřejmé, že ani jeden z obviněných v dovolání nevytýkal právní vady tak, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotvuje, neboť obě jsou vystavěna výlučně na popření skutkových zjištění učiněných soudem prvního a potvrzených soudem druhého stupně, místo nichž oba obvinění předkládali vlastní verzi průběhu skutku zcela odlišnou od té, která byla soudy zjištěna a v jejich rozhodnutích popsána. Zmínky o nesprávnosti použité právní kvalifikace (obviněný V. L.) či nedostatku zavinění (obviněný J. Č.), byť v obecné poloze jde o kategorie hmotněprávní povahy, nejsou založeny na výhradách ve smyslu jejich obsahové vadnosti či nesprávnosti, ale dovolatelé vady v nich, jež však nedefinují, dovozují jen na základě zpochybnění postupů soudů při dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Oba obvinění své námitky vůči nim založily na rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, tvrzeními např. že k žádnému vnesení a prodeji drog ve věznici nikdy nedošlo a nebylo to ani fakticky možné, a že se na takové činnosti vůbec nepodíleli. Soudy provedené dokazování, jež se stalo podkladem pro skutkové závěry, tuto obhajobu obviněných vyvracejí.
Takto formulované námitky nesplňují obecné podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obou obviněných je jejich vlastní konstrukce skutkového děje, nikoliv právní výhrady v jejich materiální podstatě.
Nejvyšší soud byl však zejména proto, že obviněný J. Č. výslovně zmínil extrémní nesoulad a obviněný V. L. své námitky rovněž opíral o vady, které pokud by byly zjištěny, mohly vést k extrémním skutkovým nesrovnalostem, povinen zkoumat, zda takový exces při provádění dokazování nastal, a proto, i když zásadně shledal, že v dovolání obviněných nejsou splněny zákonné požadavky na řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posuzoval, zda soudy při provádění dokazování dodržely všechna zákonem stanovená pravidla.
Především z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly povoleny soudcem Okresního soudu v Rakovníku na základě příkazu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 10 Nt 5/2012 (č. l. 77). Z dalšího obsahu tohoto příkazu je zřejmé respektování podmínek vymezených v §88 odst. 1, 2 tr. ř., a to se zřetelem na povahu trestné činnosti, pro niž byly povoleny, cíli, k němuž měly sloužit. Jejich účelem byl odposlech přesně uvedených telefonních stanic s uvedením jmen osob jejich uživatelů směřujících k operativnímu ověření informace, že se ve V. O. organizuje distribuce drog. Protokol o provedeném odposlechu a záznam hovorů (č. l. 81 až 96) i přepis jednotlivých zaznamenaných hovorů, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz při hlavním líčení konaném den 4. 6. 2013 (č. l. 258), aniž by obvinění k těmto důkazům měli jakékoliv připomínky, svědčí pro správnost závěrů soudů obou stupňů, o jejich bezvadnosti a zákonnosti (zejména strana 4 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Uvedené skutečnosti tak nepotvrdily tvrzení obviněných, že uvedené odposlechy byly zkonstruované či vynucené.
Jestliže soudy vzaly za podklad svého rozhodnutí skutečnosti, které z předmětných odposlechů vyplynuly, a tyto hodnotily v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, na které soudy v žádném případě nerezignovaly, ale pozorně je provedly a těmito jednak vyvracely obhajobu obviněných a jednak ověřovaly objektivní reálnost okolností, které ze zachycených telefonních hovorů vyplynuly, dostály nepochybně svým povinnostem vymezeným v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Dostatečně též zajistily, že odposlechy nejsou osamoceným důkazem, ale korespondují s dalšími důkazními prostředky, a to s obsahem jak různých listin, tak výpovědí svědků. Soud prvního stupně rovněž postupoval svědomitě při hodnocení věrohodnosti výpovědí slyšených svědků zejména s ohledem na kritéria stanovená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., protože posuzoval pravdivost výpovědí na základě všech rozhodných skutečností. Pokud bylo vytýkáno nevyslechnutí svědka T. P., soud prvního stupně na straně 9 svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů nemohl tento důkaz provést (č. l. 313 až 314, 362 a další), což svědčí o tom, že se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Nejde totiž o důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně o důkaz, kterým se soud nezabýval. Takový důkaz tudíž ani nezaložil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009, ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ale i mnohé další, které těmto nálezům předcházely].
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí lze jen pro úplnost připomenout, že soudy v rámci provedeného dokazování dostatečně vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině obviněných a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Zejména soud prvního stupně vyložil a rozvedl důkazy, o něž svá zjištění opřel, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil – mimo jiné i s poukazem na č. l. 82 až 96 spisu v rámci citací podstatných pasáží zaznamenaných telefonních hovorů mezi obviněnými (viz stranu 7 rozsudku). Zdůraznil závěry plynoucí z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který hodnotil a posuzoval v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, mimo jiné výpovědí svědka K. H., vedoucího vězeňské stráže, který vysvětlil poměry při provádění návštěv ve V. O. v rozhodné době, jakož i další zjištění, která vyplynula z jednotlivých důkazů. Nelze pominout ani postup soudu při hodnocení výpovědi svědka R. P. či výpovědí obviněných nejdříve vzájemně rozporných, avšak později obsahově téměř korespondujících. Všechny důkazy soud hodnotil se zřetelem na jejich logickou propojenost a návaznost. Výsledek této činnosti soudu prvního stupně následně ve svém usnesení potvrdil jako správný a respektující zásady zakotvené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. také odvolací soud, který se obsahově téměř shodným námitkám obviněných věnoval v rámci odvolacího řízení (viz strany 3 a 4 odůvodnění napadeného usnesení).
Nejvyšší soud na základě těchto stručně uvedených skutečností dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž byl nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu bylo možné učinit závěr, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, takže výsledek tohoto dokazování se jeví být spravedlivý a věcně správný. Soudy rovněž splnily povinnost své úsudky řádně vysvětlit, neboť detailně popsaly své postupy a přesvědčivě je zdůvodnily. Tím nebyly naplněny předpoklady extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu např. ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. 376/2003, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000, nebo ze dne 19. 3. 2009, III. ÚS 1104/08.
Vzhledem k tomu, že obvinění, jak bylo výše rozvedeno, svá dovolání nepodložily žádnými relevantními hmotně právními námitkami, jsou při závěru o tom, že ve věci nejde o extrémní nesoulad, jejich dovolání podána z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Výhrada obviněného V. L. týkající se vadnosti uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnému činu podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku v přezkoumávané věci postrádá smyslu při uvážení, že obviněnému byl uložen úhrnný trest za trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a o souhrnný trest se v této věci vůbec nejednalo.
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných nemají co do jejich důvodu zákonný podklad v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je obě podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová