ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.773.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 773/2014-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněného R. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 53/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 35/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, sp. zn. 4 T 35/2012, uznal obviněného R. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že (společně s obviněným Z. T. a odsouzeným M. F.):
„obviněný Z. T. v průběhu července 2006 v místě svého trvalého bydliště inicioval a posléze přiměl obviněného R. P., podnikajícího v oblasti finančního a úvěrového poradenství, jakož i pro dále uvedené jednání již odsouzeného M. F., v inkriminovanou dobu jediného jednatele neprosperující firmy A.P.O. MEDIC s. r. o., v té době sídlem Velvary, Nábřeží 337, k tomu, aby za pomoci padělaných a obsahově nepravdivých dokladů o ekonomické situaci firmy A.P.O. MEDIC s. r. o., opatřených obviněným R. P. obstarali úvěrové finanční prostředky, kdy následně obviněný R. P. po předložení těchto dokladů vedl veškerá jednání v peněžních ústavech souvisejících s uzavřením dále uvedených smluv odsouzeným M. F., který tak
1) v K., V. v sídle pobočky Československé obchodní banky a. s., sídlem Praha, Radlická 333/150, předtím než byla mezi jím zastoupenou firmou A.P.O. MEDIC s. r. o. a výše uvedeným peněžním ústavem uzavřena dne 27. 7. 2006 Smlouva o úvěru, při podání žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru předložil dne 24. 7. 2006 nepravdivá firemní přiznání k dani z přijmu právnických osob, rozvahy, výkazy zisků a ztrát z období let 2004 a 2005, dále padělaná potvrzení o bezdlužnosti ze dnů 15. 6. a 7. 6. 2006, údajně vystavená Finančním úřadem ve Slaném, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky a Okresní správou sociálního zabezpečení Kladno, kdy v následující době od 28. 7. 2006 do 15. 10. 2006 odsouzený M. F., buď sám, nebo prostřednictvím již zemřelého S. S., z poskytnutých úvěrových prostředků odčerpal 3.000.000,- Kč, přičemž do současné doby tyto Československé obchodní bance a. s. uhrazeny nebyly a byla jí tak způsobena škoda ve shora uvedené výši,
2) v Ú.n. L., M., v sídle Pobočky tehdejší HVB Bank Czech Republic, a. s., nyní Uni Credit Bank, a. s., sídlem Praha 1, Na Příkopě 855/20, předtím, než byla mezi jím zastoupenou firmou A.P.O. MEDIC s. r. o., a výše uvedeným peněžním ústavem uzavřena dne 29. 8. 2006 Smlouva o poskytování souboru služeb business konto, při žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru předložil nepravdivá firemní přiznání k dani z příjmů právnických osob, rozvahy, výkazy zisků a ztrát za období let 2004, 2005 a I. pololetí roku 2006, dále padělaná potvrzení o bezdlužnosti ze dnů 15. 6. a 7. 6. 2006, údajně vydaná Finančním úřadem ve Slaném, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky a Okresní správou sociálního zabezpečení Kladno, kdy následně v době od 1. 9. 2006 do 1. 12. 2006 z poskytnutých úvěrových prostředků odsouzený M. F. sám, nebo prostřednictvím již zemřelého S. S. odčerpal 4.825.000,- Kč, přičemž na příslušný úvěrový účet Uni Credit Bank a. s. byla v průběhu této doby složena pouze částka 1.918.000,- Kč a shora uvedenému peněžnímu ústavu tak způsobili škodu ve výši 2.907.000,- Kč,
3) v K., N., v sídle pobočky České spořitelny a. s., sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, předtím než byla mezi jím zastoupenou firmou A.P.O. MEDIC s. r. o. a výše uvedeným peněžním ústavem uzavřena dne 4. 8. 2006 Smlouva o úvěru, při podání žádosti o poskytnutí úvěru předložil v přesně nezjištěný den počátkem měsíce srpna nepravdivá firemní přiznání k dani z přijmu právnických osob, rozvahy, výkazy zisků a ztrát za období let 2004 a 2005, dále padělaná potvrzení o bezdlužnosti ze dne 15. 6. a 7. 6. 2006, údajně vystavená Finančním úřadem ve Slaném, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky a Okresní správou sociálního zabezpečení Kladno, když dne 11. 8. 2006 byla z předmětných úvěrových prostředků firmě NENO & ADY s. r. o., IČO 257 69 371 uhrazena její faktura vystavená dne 29. 7. 2006 na částku 463.564,- Kč, přičemž do současné doby tyto finanční prostředky nebyly České spořitelně a. s. splaceny a byla jí tak způsobena škoda ve shora uvedené výši,
jednáním popsaným shora pod body 1), 2) a 3) způsobili celkovou škodu ve výši 6.370.564,- Kč,
Takto popsané jednání obviněného R. P. soud právně kvalifikoval jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a uložil mu za tuto trestnou činnost a za jednání, pro které byl odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 9 To 35/2011, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč (100 denních sazeb po 5.000,-Kč), přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech v trvání tří roků.
Současně soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil ve výroku o trestu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 9 To 35/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným (R. P. a Z. T.) povinnost společně a nerozdílně zaplatit České spořitelně, a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, částku 463.564,- Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou společnost se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. i Československou obchodní banku, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, a Uni Credit Bank Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 858/20.
Proti citovanému rozsudku podali včas odvolání oba obvinění (R. P. a Z. T.). Vrchní soud v Praze je však ve společném řízení neprojednal, neboť na základě žádosti obviněného Z. T. rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2013 podle §23 odst. 1 tr. ř. o vyloučení odvolání obviněného Z. T. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Takové rozhodnutí odůvodnil ohledem na jeho zdravotní stav, respektem k jeho právu na řádný proces a zájmem na urychlení řízení ve věci obviněného R. P.
O podaném odvolání obviněného R. P. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 53/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tomuto obviněnému uložil při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6, písm. a) tr. zákoníku za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2011, č. j. 51 T 4/2008 – 935, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 9 To 35/2011, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na tři roky. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z citovaných rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný R. P. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Luboše Hendrycha proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání nejprve uvedl, že zásadně nesouhlasí se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení předmětných skutků, neboť je přesvědčen, že pokud by byly skutky, pro něž byl odsouzen, kvalifikovány podle platné právní úpravy účinné v době jejich spáchání, tedy podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., nemohlo by jeho trestní stíhání skončit uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Obviněný vyslovil nesouhlas s postupem soudů, které na jeho případ aplikovaly trestní zákoník, když se při posuzování použití právní úpravy, která by pro něj byla příznivější, uchýlily ke strohému porovnání rozpětí trestních sazeb podle trestního zákona a podle trestního zákoníku. Trestní zákoník sice stanoví pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 sazbu trestu odnětí svobody na 5 až 10 let, ovšem v celém souhrnu je (zejména z hlediska formálního pojetí trestného činu) zákonem pro něj přísnějším. Z hlediska časové působnosti zákona podle §2 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona je třeba zvažovat použití nového práva jako celku, aby bylo zřejmé, jaký výsledek je pro pachatele příznivější. Nelze se omezit jen na porovnání hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody pro daný trestný čin, je třeba hodnotit dřívější i pozdější zákon z hlediska zvláštní části trestního zákoníku a trestního zákona se zřetelem k jejich obecné části.
Dovolatel dále vyslovil názor, že pokud by se posouzení odpovídající právní kvalifikace skutků, jimiž byl uznán vinným, odvíjelo od okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zákona, jistě by soud použil mírnější právní kvalifikaci spojenou s citelně nižší sazbou trestu odnětí svobody, než jakou použil při aplikaci trestního zákoníku. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby by přitom formálně vzato bylo možno pokládat za naplněnou v podobě způsobení škody velkého rozsahu. Byť formálně naplněna byla, soud by byl oprávněn při použití trestního zákona postupovat v jeho prospěch, takže by s ohledem na okolnosti případu za důsledného použití §88 odst. 1 tr. zákona k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nepřihlížel. Úprava obsažená v trestním zákoníku, tj. legislativní opuštění materiálně – formálního pojetí trestného činu a přechod k pojetí formálnímu s materiálním korektivem v podobě zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku), je podle názoru dovolatele zjevně přísnější oproti dřívější právní úpravě s formálně – materiálním pojetím vycházejícím z §3 odst. 4 tr. zákona vymezujícím stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a §88 odst. 1 tr. zákona upravujícím přihlížení k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při aplikaci trestního zákoníku na jeho trestní věc neměly rozhodující soudy možnost uplatnit shora zmíněné zásady, ačkoliv na nesprávnost použití pro něj nepříznivější právní úpravy poukazoval a ve svém dovolání na to soud druhého stupně upozorňoval. Rozhodující soudy se však upnuly pouze ke konfrontaci trestních sazeb.
Obviněný rovněž připomněl, že od spáchání údajné trestné činnosti uplynula doba více než sedmi let, kterou soud měl ve výroku o trestu náležitě zohlednit. Vyslovil názor, že v případě aplikace trestního zákona na jeho věc by doba uplynulá od spáchání trestného činu byla rozhodujícím faktorem při výměře trestu, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jako je výše způsobené škody, okolnosti zjištěné k jeho osobě, i okolnosti další, by výměra trestu neskýtala rozhodujícím soudům značný prostor pro jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Je přesvědčen, že na něho není třeba působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž pokud by skutky, jimiž byl uznán vinným, byly posouzeny podle trestního zákona, skýtalo by jejich právní posouzení podle §250b odst. 1, odst. 4 tr. zákona dostatečný prostor pro úvahy o podmíněném odsouzení.
Dovolatel také namítl, že byl uznán vinným třemi dílčími skutky, když v prvém a druhém dílčím případě mělo jít o sjednání úvěrů vždy v rozsahu 3.000.000,- Kč a ve třetím případě v rozsahu 463.564,- Kč. Na druhý z úvěrů mělo být zaplaceno 1.918.000,- Kč, soudy obou stupňů však vyšly z toho, že bylo čerpáno 4.825.000,- Kč, a tudíž zaplacená částka nemá z hlediska právní kvalifikace jeho trestní věci význam, neboť způsobená škoda představovaná rozdílem mezi čerpanou a splacenou částkou v úhrnu s ostatními úvěry dává prostor pro právní posouzení skutků tak, že měl způsobit škodu velkého rozsahu. S tím dovolatel vyslovil nesouhlas, neboť tohoto útoku se měl dopustit v představě zahrnující částku 3.000.000,- Kč, ale později soud meze jeho představ rozšířil až na 4.825.000,- Kč. Své představy o čerpání částky přesahující daný úvěrový rámec proto pokládá za objektivně a zjevně vyloučené. Kdyby soudy důsledně vycházely z jeho jednání a konfrontovaly výši úvěru se splacenou částkou, pak by výše úvěru nepřesáhla škodu velkého rozsahu, takže by ani při posouzení jeho věci podle trestního zákoníku neposkytovalo možnosti úvah o rozpětí sazby trestu odnětí svobody podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a ovšem ani podle §250b odst. 5 tr. zákona, nýbrž pro trest mírnější.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, aby současně zrušil též jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon rozsudku Vrchního soudu v Praze, proti kterému dovolání směřuje.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom směru, že při srovnávání příznivosti nové a staré právní úpravy je nutno vycházet nejen ze srovnání trestních sazeb stanovených ve zvláštní části trestního zákona, ale i ze srovnání úpravy obsažené v jeho obecné části. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona je však z hlediska výkladu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku (resp. i §16 odst. 1 tr. zákona) významné jen potud, pokud by soud dospěl v konkrétní věci k závěru o tom, že jsou dány předpoklady jeho použití (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1367/2011).
Státní zástupce dále poukázal na to, že již odvolací soud jednak konstatoval, že v předmětné trestní věci nebyl důvod nepřihlédnout ke škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, a jednak zmínil, že obviněným zdůrazňované okolnosti (jeho bezúhonnost, výše škody významně nepřesahující hranici škody velkého rozsahu, časový odstup od spáchání činu) jsou toliko okolnostmi polehčujícími; nejde však o okolnosti mimořádné, které by snižovaly společenskou nebezpečnost činu tak významným způsobem, že při použití dřívější právní úpravy by i přes naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 5 tr. zákona bylo nutno s poukazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona skutek právně posoudit toliko podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. S tímto stanoviskem odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil a dodal, že aplikace §88 odst. 1 tr. zákona byla i za platnosti dřívější právní úpravy postupem výjimečným. Skutečnost, že u majetkového trestného činu výše škody výrazně nepřesahovala spodní hranici škody představující znak kvalifikované skutkové podstaty, nemohla sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace (tady poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 Tzn 150/98). V posuzované trestní věci sice způsobená škoda výrazně nepřesahovala hranici škody velkého rozsahu (nešlo však o škodu vyloženě hraniční), na druhé straně byla ovšem trestná činnost páchána poměrně sofistikovaným způsobem a ve více útocích.
Pokud se týká dovolatelovy námitky časového odstupu od spáchání činu, státní zástupce uvedl, že okolnost, že uplynutím delší doby od spáchání činu klesá, až zaniká, zájem společnosti na odsouzení a potrestání pachatele trestného činu, je zohledněna především institutem promlčení. V posuzované věci však účinky promlčení v žádném případě nenastaly. Podle některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 508/2010) bylo možno při aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona přihlédnout k průtahům v trestním řízení. K těm však v dané věci nedošlo, neboť samotné trestní stíhání od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 1. 2012 do pravomocného odsouzení dovolatele trvalo cca 22 měsíců. Státní zástupce proto uzavřel, že aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona by v posuzované trestní věci ani při použití dřívější právní úpravy nepřicházela v úvahu. Za této situace soudy při srovnávání příznivosti právních úprav správně vycházely ze srovnání sazeb uvedených ve zvláštní části trestního zákona. V tomto směru ani dovolatel nezpochybňoval, že nová právní úprava je pro něho příznivější; správně tudíž byla trestnost činu posouzena podle zákona č. 40/2009 Sb. nyní platného a účinného.
Státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani námitku dovolatele týkající se výše způsobené škody v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině, resp. jeho zavinění ve vztahu k této výši. S ohledem na konstrukci ustanovení §211 tr. zákoníku a ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku postačuje ke škodě velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku jako k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, resp. okolnosti zvlášť přitěžující, zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Minimálně tuto formu nedbalostního zavinění ve vztahu ke způsobené škodě lze u obviněného dovodit bez ohledu na výši sjednaného úvěru, když s ohledem na charakter tzv. kontokorentního úvěru obviněný měl a mohl předpokládat, že může dojít – třeba v důsledku aktivity některého ze spolupachatelů – k překročení úvěrového limitu. V této souvislosti podotkl, že problematické je i soudy provedené zohlednění částky 1.918.000,- Kč složené na úvěrový účet. Judikatura Nejvyššího soudu totiž vychází převážně – byť ne výlučně – ze stanoviska, že v případě trestného činu úvěrového podvodu vzniká škoda peněžnímu ústavu již samotným čerpáním úvěru poté, co pachatel v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje, tj. momentem, kdy finanční prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru; případné splácení úvěru je pouze náhradou škody (odkázal přitom na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 7 Tdo 847/2012, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, sp. zn. 8 Tdo 286/2011 a sp. zn. 7 Tdo 621/2009).
Státní zástupce z těchto důvodů uzavřel, že dovolací námitky obviněného sice obsahově odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
V této souvislosti je třeba dodat, že dne 15. 7. 2014 podatelna Nejvyššího soudu přijala písemné podání označené jako „Oznámení o převzetí právního zastoupení, Doplnění dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 53/2013 ze dne 2. 10. 2013 o další rozhodné skutečnosti“, z něhož se dále podávalo, že právní zastoupení obviněného převzala Mgr. Markéta Medřická jako jeho druhá obhájkyně, že předložila doplnění dříve podaného dovolání obviněného, a že je podala k poštovní přepravě dne 14. 7. 2014.
K tomuto podání, které by podle jeho obsahu bylo možno považovat za doplněk původního dovolání, však Nejvyšší soud nepřihlížel. Bylo tomu tak proto, že podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání . Tato dvouměsíční lhůta (srov. §265e odst. 1 tr. ř.) však obviněnému uplynula již v pondělí dne 2. 6. 2014 (dne 2. 4. 2014 bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno obviněnému coby osobě, jíž bylo doručeno nejpozději – srov. §265e odst. 2 tr. ř.), takže je mimo jakoukoliv pochybnost, že doplněk dovolání, jímž byl rozšířen rozsah původního dovolání, byl učiněn až po uplynutí dovolací lhůty .
A už vůbec se Nejvyšší soud nemohl v písemném vyhotovení tohoto usnesení zabývat dalším podáním naposledy jmenované obhájkyně ze dne 17. 7. 2014 (doručeným Nejvyššímu soudu dne 18. 7. 2014 a označeným jako „Doplnění dovolání ze dne 19. 12. 2013 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 53/2013 ze dne 2. 10. 2013“), neboť z uvedených dat je evidentní, že k jeho vypracování došlo dokonce až po rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže ten je při svém rozhodování vůbec neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále shledal, že (původní) dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou však koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelem na samém počátku jeho podání vyslovený nesouhlas se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu naprosto irelevantní.
Proto pokud by dovolatel uplatnil jen tuto výhradu, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle judikatury Ústavního soudu České republiky zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolatel však ve svém podání uplatnil rovněž námitky, které již jsou z výše uvedených hledisek pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. První takovou námitkou byla námitka, že jeho věc, resp. trestná činnost, z jejíhož spáchání byl uznán vinným, měla být posuzována soudy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného v době jejich spáchání, a nikoli podle nyní účinného zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Druhou takovou námitkou pak byla námitka týkající se výše způsobené škody v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku.
Uvedené námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně nedůvodnými.
Jak vyplývá z výše nastíněného obsahu podání dovolatele, meritem jeho prvé námitky bylo tvrzení, že jeho trestná činnost měla být kvalifikována podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, protože posouzení podle pozdějšího zákona, tj. podle trestního zákoníku, pro něj není příznivější. Takový závěr podložil dalším tvrzením, že v jeho případě bylo na místě aplikovat i ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, který stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
K tomu je třeba uvést, že podle §2 odst. 1 tr. zákoníku trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější (obdobné znění obsahoval rovněž předtím platný a účinný §16 odst. 1 tr. zákona).
Podle §88 odst. 1 tr. zákona pak (do konce jeho účinnosti) platilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obdobné ustanovení nynější trestní zákoník již neobsahuje.
Při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení jeho obecné části, je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení jako celek skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1367/2011, a další).
Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ by sice bylo možno obviněnému v obecné rovině přisvědčit v tom, že při posuzování trestnosti činu se musí konkrétní čin pachatele nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem trestně právní povahy účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. V rovině konkrétní však mu již přisvědčit nelze.
Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že dovolatel posuzovanou námitku uplatňoval již v řízení odvolacím, a že soud druhého stupně se jí podrobně zabýval (srov. stranu 12 odůvodnění jeho rozhodnutí). Tvrdí-li nyní dovolatel, že odvolací soud se s touto jeho námitkou nevypořádal, pak buď příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí přehlédl, nebo ji jako pro něho nepřijatelnou ignoroval.
Jelikož Nejvyšší soud se s přiléhavou a výstižnou argumentací odvolacího soudu takřka bezezbytku identifikoval (podobně jako státní zástupce), stačí na příslušnou pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat a pouze dodat, že oba soudy nižších instancí neměly důvod k zákonnému znaku „škoda velkého rozsahu“, jenž je zároveň okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení §250b odst. 5 tr. zákona, nepřihlédnout. Obviněným zdůrazňované okolnosti případu (jeho bezúhonnost, větší časový odstup od spáchání trestných činů, výše škody přesahující hranici škody velkého rozsahu jen nevýznamně), shledal okolnostmi, k nimž lze přihlédnout jako k polehčujícím při úvaze o trestu, avšak neshledal je okolnostmi, které by společenskou nebezpečnost jeho jednání snižovaly tak významným způsobem, aby uložení trestu v zákonné sazbě podle §250b odst. 5 tr. zákona bylo nepřiměřeně přísné, nevystihovalo stupeň společenské nebezpečnosti jím spáchané trestné činnosti a s poukazem na §88 odst. 1 tr. zákona by odůvodňovalo právně posoudit zjištěný skutek jen podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona.
Nejvyšší soud považuje takový závěr odvolacího soudu za správný a výstižný, a proto pro stručnost na něj v podrobnostech odkazuje, stejně jako na již výše zmíněné souhlasné stanovisko státního zástupce.
K námitce obviněného, že od spáchání trestného činu uplynulo 7 let a soud měl ve výroku o trestu náležitě zohlednit dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení sice lze namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], avšak dovolatel tento dovolací důvod ve svém podání neuplatnil. Uvedenou skutečnost ve svém rozhodnutí zohlednil již odvolací soud, jenž obviněnému zmírnil uložený souhrnný trest (srov. stranu 13 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Ve výkladové rovině k §88 odst. 1 tr. zákona Nejvyšší soud dodává, že konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby trestní zákon předpokládal, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zákona) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (viz Šámal a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 598).
K tomu lze (opět v plné shodě se státním zástupcem) dodat, že aplikace §88 odst. 1 tr. zákona byla i za platnosti dřívější právní úpravy postupem výjimečným. Soudní praxe totiž respektovala uvedená teoretická východiska a dovodila, že pokud výše škody u majetkového trestného činu výrazně nepřesahovala spodní hranici škody představující znak kvalifikované skutkové podstaty, nemohla sama o sobě opravňovat k použití mírnější právní kvalifikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 9 Tzn 150/98). Nejinak tomu bylo i v posuzované trestní věci, v níž způsobená škoda sice výrazně nepřesahovala hranici škody velkého rozsahu (na druhé straně ovšem nešlo o škodu vysloveně hraniční), avšak obviněný spáchal trestnou činnost více útoky, s dalšími spolupachateli a poměrně sofistikovaným způsobem.
Pokud jde o dovolatelovu námitku vztahující se k údajně značnému časovému odstupu od spáchání činu do pravomocného rozhodnutí o jeho vině, pak je třeba připomenout (zase ve shodě se státním zástupcem), že okolnost, že uplynutím delší doby od spáchání činu klesá (až zaniká) zájem společnosti na odsouzení a potrestání pachatele trestného činu, je zohledněna především institutem promlčení. Takové účinky ovšem v posuzované věci v žádném případě nenastaly. V dané věci nedošlo ani k průtahům v trestním řízení, což by mohla být okolnost, k níž by bylo možno přihlédnout při aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010). Samotné trestní řízení totiž trvalo (od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 4. 1. 2012 do jeho pravomocného odsouzení) jen cca 22 měsíce.
Z těchto důvodů lze učinit závěr, že aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona by v dané věci ani při použití dřívější právní úpravy nepřicházela v úvahu. Za této situace oba soudy nižších instancí při srovnávání příznivosti právních úprav vycházely správně ze srovnání trestních sazeb (především pro tresty odnětí svobody) uvedených ve zvláštní části trestního zákona a trestního zákoníku. V souladu se zákonem tak byla trestná činnost dovolatele posouzena podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Jako další relevantní námitku dovolatel uplatnil námitku, že dílčího útoku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku se měl dopustit v představě zahrnující částku 3.000.000,- Kč, ale soud meze jeho představ rozšířil na 4.825.000,- Kč. Dovolatel je přesvědčen, že soud měl vycházet jen z jeho jednání a konfrontovat výši úvěru se splacenou částkou 1.918.000,- Kč, přičemž pak by výše škody nepřesáhla škodu velkého rozsahu (5.000.000,- Kč).
Takovou argumentací však dovolatel pominul, že k trestnosti posuzovaného trestného činu není nutné, aby pachatel peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru vylákal. Objektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu totiž spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru [viz Šámal a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – §421), 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2012, str. 2014]. V případě úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku tak vzniká škoda již tím, že na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů byl úvěr poskytnut a peněžní prostředky opustily sféru poskytovatele úvěru (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 487/2012, a další).
Při způsobení škody velkého rozsahu přitom postačuje zavinění ve formě nedbalostní [§17 písm. a) tr. zákoníku], a to i z nedbalosti nevědomé [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Minimálně tuto formu nedbalostního zavinění ve vztahu ke způsobené škodě lze u obviněného dovodit bez ohledu na výši sjednaného úvěru, když s ohledem na charakter tzv. kontokorentního úvěru měl a mohl předpokládat, že může dojít – třeba v důsledku aktivity některého ze spolupachatelů – k překročení úvěrového limitu.
Obviněný si totiž při své činnosti při sjednávání úvěru musel být již z pozice, v níž ve věci působil (tj. jako finanční poradce), vědom toho, jaký úvěr, s jakými právy a povinnostmi v dané věci vyřídil, a tedy že může dojít k situaci, že bude odčerpáno více než 3.000.000,- Kč (což se v daném případě stalo, když bylo odčerpáno 4.825.000,- Kč). Vzhledem k tomu, že objektivní stránka spočívá již v uvedení nebo zamlčení údajů a škoda vzniká již výše popsaným způsobem, a z hlediska subjektivní stránky je pachatelem i osoba, která takto podvodně získaný úvěr třeba i řádně splácí, je takové splácení úvěru pouze náhradou již předtím způsobené škody.
Převažující judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že v případě trestného činu úvěrového podvodu škoda peněžnímu ústavu vzniká již samotným čerpáním úvěru poté, co pachatel v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje, tj. momentem, kdy finanční prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru; případné splácení úvěru je pouze náhradou škody (obdobně rozhodl senát rozhodující i v této věci např. v usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011).
Z těchto důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je pak třeba uvést, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro postup podle §265 o odst. 1 tr. ř., tj. vyhovět návrhu dovolatele na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a