ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.82.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 82/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 126/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 23/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, uznal obviněného J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem L., do 26. 2. 2007 se sídlem Ú.n.O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 10. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 9. 2005 na částku 1.980.000,-- Kč za prodej železa odběrateli společnosti Largo Slovakia s. r. o. Trenčín, Slovenská republika, tento obchodní případ vykázal jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie, tedy jako uskutečněné zdanitelné plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, ačkoliv uvedené zboží nebylo odběrateli do Slovenské republiky dodáno a v důsledku toho nebyla odvedena daň z přidané hodnoty na výstupu v základní sazbě 19%, tj. ve výši 376.200,-- Kč, ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a podle §148 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 2. 2010, č. j. 2 Zt 202/2008-62, pro jednání, jehož se měl dopustit tím, že
„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem L., do 26. 2. 2007 se sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty, nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 7. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 6. 2005 na částku 2.800.000,-- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 532.000,-- Kč za první etapu rekonstrukce zámečku Lipka v Horním Bradle společností Poreal a. s., Praha 1, přičemž tato rekonstrukce provedena nebyla a v důsledku uplatnění této faktury v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005 obdržel daňový subjekt nadměrný odpočet daně ve výši 453.529,-- Kč, ačkoliv pokud by nebyla uvedená faktura takto uplatněna, vznikla by daňovému subjektu daňová povinnost ve výši 78.471,-- Kč“,
v čemž byl spatřován dílčí skutek pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, tak, že výrokem pod bodem I. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl a výrokem pod bodem II. z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení okresnímu soudu.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci znovu jednal a rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. ze svého původního (shora citovaného) rozsudku ze dne 2. 8. 2010, ve spojení s rovněž již výše zmíněným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, zrušil výrok o vině spácháním shora popsaného dílčího útoku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., a dále celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Následně obviněného uznal vinným, že
„jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem L., do 26. 2. 2007 se sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 7. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 6. 2005 na částku 2.800.000,-- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 532.000,-- Kč za první etapu rekonstrukce zámečku Lipka v Horním Bradle společností Poreal a. s., Praha 1, přičemž skutečně byly provedeny práce v hodnotě nejvýše 1.691.025,-- Kč s DPH ve výši 321.295,-- Kč, v důsledku uplatnění faktury v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červen 2005 obdržel daňový subjekt nadměrný odpočet daně ve výši 453.529,-- Kč, přitom při vyúčtování skutečně odvedených prací by daňovému subjektu vznikl nárok na nadměrný odpočet v částce 242.824,-- Kč,
jako osoba jednající na základě plné moci za společnost Ante, s. r. o., se sídlem L., do 26. 2. 2007 se sídlem Ú. n. O., T. G. M., okr. Ú. n. O., která byla měsíčním plátcem daně z přidané hodnoty nechal zavést do účetnictví společnosti a následně uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc září 2005, které podal na Finančním úřadě v Ústí nad Orlicí dne 25. 10. 2005, daňový doklad – fakturu, vystavenou 30. 9. 2005 na částku 1.980.000,-- Kč za prodej železa odběrateli společnosti Largo Slovakia s. r. o. Trenčín, Slovenská republika, tento obchodní případ vykázal jako dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie plátcem osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie, tedy jako uskutečněné zdanitelné plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, ačkoliv uvedené zboží nebylo odběrateli do Slovenské republiky dodáno a v důsledku toho nebyla odvedena daň z přidané hodnoty na výstupu v základní sazbě 19%, tj. ve výši 376.200,-- Kč,
a České republice zastoupené Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí tak vznikla celková škoda v částce 586.905,-- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Obviněný také proti druhému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 126/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2013 však chybně přiřadil původní sp. zn. 14 To 267/2010 na místo správné sp. zn. 14 To 126/2013 ).
Dovolatel ve svém podání namítl, že nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. u dílčího útoku, za který byl uznán vinným (původním) rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010. Tvrdil, že jeho obhajoba od počátku řízení spočívala v tom, že zboží do Slovenské republiky skutečně vyvezl, pro vady zboží však byla dodávka vrácena zpět do České republiky a zboží bylo prodáno jako šrot. Ačkoliv tuto jeho obhajobu potvrdili svědci M. J., Ing. P. V. a Ing. P. S., soudy nižších stupňů dospěly k závěrům zcela opačným. Skutková zjištění tak zůstala neúplná a nebyly hodnoceny důkazy podporující jinou verzi, a pokud ano, tak pouze v jeho neprospěch.
Obviněný sice dále konstatoval, že je mu známo, že v rámci dovolání nelze vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních soudů (odkázal přitom na příslušné nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 802/2002 a III. ÚS 51/96), i nadále se však věnoval námitkám zpochybňujícím způsob provedeného dokazování. Citoval rovněž příslušná ustanovení ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 31. 12. 2005, s tím, že předpokladem pro nástup zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň je dodání zboží za úplatu. Z toho dovozoval, že pokud soudy dospěly k závěru, že zboží z faktury nebylo na Slovensko nikdy vyvezeno, pak nenastalo dodání zboží za úplatu a nemůže nastoupit ani zákonná povinnost odvést daň z přidané hodnoty.
S ohledem na tuto argumentaci obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 14 To 267/2010 (i v petitu znovu nesprávně uvedl spisovou značku, kterou zaměnil s usnesením ze dne 24. 11. 2010), jakož i (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2013, a aby „sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby ze spáchání předmětného skutku“, popř. aby „věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který hned v jeho úvodu uvedl, že podané dovolání je zmatečné, protože se v něm opakovaně nesprávně označuje rozhodnutí, proti němuž směřuje (zaměňují se dvě spisové značky odvolacího soudu, které ve věci figurují). Dále upozornil na to, že ačkoliv dovolatel rozsah dovolání výslovně neomezil, v jeho odůvodnění se zabývá výlučně dílčím útokem spočívajícím v údajném vývozu železa na Slovensko (a poukazuje přitom na výpovědi svědků, kteří by měli jeho obhajobu podporovat).
Zásadní vadu dovolání však státní zástupce spatřoval v tom, že dovolatel napadá výrok o vině, který fakticky dovoláním napadnout nelze, neboť brojí proti výroku, který nabyl právní moci již usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, a mohl být napaden pouze dovoláním, jež by směřovalo právě proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně. Takové dovolání však podáno nebylo. Soud prvního stupně inkorporoval tento výrok o vině do svého rozhodnutí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, postupem podle §37a tr. zák., podle něhož byl vázán skutkovými zjištěními učiněnými ohledně tohoto dílčího skutku v prvním rozsudku, po vrácení věci odvolacím soudem k tomuto skutku neprováděl v hlavním líčení žádné dokazování a přejal ho do svého nového rozhodnutí en bloc .
Vzhledem k výše popsaným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Nad rámec uvedeného státní zástupce dále poznamenal, že rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, trpí vadami. Ve výroku tohoto rozsudku je totiž uvedeno: „Podle §37a trestního zákona se z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, č. j. 3 T 23/2010-735 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, č. j. 14 To 267/2010-761, zrušuje výrok o vině spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterého se obžalovaný J. V. dopustil tak, že…“ (načež následuje příslušná skutková věta). Po ní je uveden nový výrok o vině obsahující skutkové věty obou dílčích skutků a výrok o trestu, aniž by ovšem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010. Tak de facto zůstal v platnosti výrok, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na jeden a půl roku nepodmíněně s výkonem ve věznici s dozorem vedle posléze uloženého společného trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně s výkonem ve věznici s dozorem. Svou úvahu státní zástupce uzavřel konstatováním, že takovou vadu obviněný nenamítl, přestože by zcela nepochybně naplňovala důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř., a protože již zřejmě uplynula zákonná dvouměsíční lhůta, není možné o tyto důvody dovolání rozšířit.
Zcela na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé.
Jak již přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, podané dovolání je skutečně zmatečné, protože se v něm opakovaně nesprávně označuje rozhodnutí, proti němuž směřuje (srov. argumentaci shora – zaměňují se dvě spisové značky odvolacího soudu, které ve věci figurují). Dovolatel sice rozsah dovolání výslovně neomezil, v jeho odůvodnění se však zabýval výlučně dílčím útokem spočívajícím v údajném vývozu železa na Slovensko (a poukazuje přitom na výpovědi svědků, kteří by měli jeho obhajobu podporovat). Z obsahu jeho podání je tak zřejmé, že dovoláním napadl pouze dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jímž ovšem byl uznán vinným již původním rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010. Odvolací soud citovaným usnesením sice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, ale pouze ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby, takže zbývající (odsuzující) část rozsudku (jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu) nabyla dne 24. 11. 2010 právní moci.
Následně však ve věci znovu rozhodoval soud prvního stupně, a to o dalším dílčím útoku předmětného trestného činu, přičemž svým rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, podle §37a tr. zák. ze svého rozsudku ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, zrušil výrok o vině spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad a znovu uznal obviněného vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. a podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn 3 T 23/2010, však přestal právně existovat výrok o vině, trestu a další výroky mající svůj podklad ve zrušeném výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, který dovoláním napadl obviněný. Za této situace rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, nelze považovat za rozsudek ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože již neexistuje.
Nejvyšší soud sice přezkoumává podle hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 až 5 tr. ř. napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc), ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované pod č. T 683 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 4/2004; obdobně vyznělo i další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, publikované tamtéž pod č. T 988 v Sešitě 35/2007).
Jinými slovy vyjádřeno – měl-li obviněný výhrady k původnímu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, měl možnost napadnout je dovoláním ve lhůtě dvou měsíců, která mu začala běžet 23. 12. 2010. Tehdy byl totiž doručen jemu i jeho obhájci opis usnesení odvolacího soudu, v jehož závěru byl i řádně poučen o právu dovolání.
V posuzované věci je tudíž zřejmé, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již neexistoval ani výrok o vině, ale ani výrok o trestu z původního rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 3 T 23/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 14 To 267/2010, neboť výroky o vině i trestu byly v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 3 T 23/2010, zrušeny (k argumentaci státního zástupce v samém závěru jeho vyjádření je třeba uvést, že evidentně přehlédl, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí tímto dalším rozsudkem zrušil nejen výrok o vině obviněného, ale také celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad – srov. poslední řádku na str. 1 tohoto rozsudku).
Nejvyšší soud proto za tohoto stavu věci musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout jako nepřípustné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a