ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.89.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 89/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 152/2012, takto:
Z podnětu dovolání obviněného R. H. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. K. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, byl obviněný R. H. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle 21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. H. a spoluobviněnému J. K. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému L. T. škodu ve výši 2.510,- Kč a poškozené UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 492 40 480, se sídlem Praha 6, Evropská 136, škodu ve výši 8.362,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. H. pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že se spoluobviněným J. K. v L. dne 19. 1. 2012 v době od 03.45 hod. do 03.55 hod. v ulici S. na parkovišti před společností Preciosa, a. s., kam společně přijeli osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, po předchozí vzájemné dohodě po vylomení zámku levých předních dveří u řidiče vnikli do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, v hodnotě 35.000,- Kč s cílem ho odcizit, otevřeli přední kapotu motoru, poté byli vyrušeni ostrahou objektu a z místa společně odjeli vozidlem zn. Škoda Fabia, aniž by cokoliv odcizili, čímž by L. T., způsobili škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč, a to přesto, že obviněný R. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 1 T 44/2009, který nabyl právní moci dne 24. 7. 2009, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, z jehož výkonu byl dne 23. 6. 2011 podmíněně propuštěn.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný R. H. v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. H. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že skutek, jak byl v řízení ze strany soudů zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako pokus přečinu krádeže. Skutkové okolnosti, které po objektivní stránce naplňují znaky trestného činu krádeže, musí být zahrnuty úmyslem pachatele trestný čin spáchat. Přestože se jediné dostupné důkazy vážou na osobu spoluobviněného J. K., soudy učinily paušální závěr o úmyslném jednání, resp. o vině, obou obviněných. Soudy se jeho zaviněním zabývaly nedostatečně, tudíž jejich skutková zjištění neobsahují podklad pro právní závěr o naplnění subjektivního a objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže; neobsahují podklad pro závěr, že úmyslné jednání dovolatele směřovalo k přisvojení si věci cizí. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, rovněž zpochybnil formulační bezvadnost skutkové věty výroku o vině a v důsledku toho i přezkoumatelnost rozsudku, v němž je tato skutková věta obsažena.
Na podporu svých tvrzení obviněný rekapituloval skutková zjištění soudů, která podle jeho názoru postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Poukázal na výpovědi členů ostrahy, z nichž, jak se domnívá, vyplývá pouze to, že uvedení svědci viděli dvě osoby pohybující se na parkovišti. Žádný z těchto svědků nedokázal spatřené osoby blíže popsat, nadto z jejich výpovědí nelze vyvodit, že by se spatřené osoby dopouštěly jakéhokoliv protiprávního jednání ve smyslu trestního zákoníku. Co se týče pachových stop, žádná pachová shoda obviněného s jakýmkoliv vzorkem zachyceným na vozidle poškozeného či na nářadí nalezeným v restauraci V. nebyla zjištěna. S odkazem na závěry odborného vyjádření z odvětví trasologie, podle nichž žádná z odebraných stop není způsobilá ke stanovení individuální identifikace, obviněný považoval závěry obsažené v úředním záznamu o jeho zadržení za účelové a objektivně ničím nepodložené. Dovolatel měl za to, že došlo k popření zásad spravedlivého procesu, konkrétně zásady bezprostřednosti, jelikož soud prvního stupně ve vztahu k posouzení jeho viny vycházel z protokolu o výslechu spoluobviněného J.K. z přípravného řízení. Tento důkaz však nebyl proveden kontradiktorním způsobem, a pro tuto jeho podstatnou vadu neměl být v řízení použit. Soud prvního stupně, vědom si značných rozporů ve výpovědích spoluobviněného J. K., a to jak pořízených v rámci přípravného řízení, tak pořízených v řízení před soudem, nepostupoval podle ustanovení §207 odst. 2 tr. ř., kdy měl po přečtení protokolu z přípravného řízení spoluobviněného J. K. na rozpory v jeho výpovědích upozornit a posléze se na příčinu těchto rozporů dotázat. Uvedený postup soudu prvního stupně byl následně podpořen rozhodnutím odvolacího soudu.
Obviněný opakoval, že svůj osobní automobil zapůjčil v inkriminovaný den panu M. P., přičemž tento mu byl vrácen až policejním orgánem, a tvrdil, že jeho obhajoba spočívající v tom, že byl se spoluobviněným J.K. domluven, že se před tím, než půjdou do práce, sejdou v baru V., nebyla vyvrácena.
Závěrem konstatoval, že skutková zjištění soudů, resp. popis skutku, jak byl soudy zjištěn, neobsahuje podklad pro právní závěr o tom, že naplnil subjektivní a objektivní znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že se dopustil úmyslného jednání směřujícího k přisvojení si cizí věci.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, a sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprošťuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl – posuzováno s určitou dávkou benevolence – uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo subjektivní a objektivní stránku pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, resp., jak obviněný namítá, zda jeho úmyslné jednání směřovalo k přisvojení si cizí věci. Z textu dovolání je ale zjevné, že hlavní část argumentace obviněného směřovala ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem porušení principů spravedlivého procesu z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení. V posuzovaném případě je nutné konstatovat, že ve vztahu k otázce ztotožnění obviněného s osobou pachatele nemají skutková zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i odvolací soud, jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že ve své rozhodovací praxi připouští, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy beze zbytku nedostály.
Obviněný R. H. popřel, že by se dopustil činu, jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně ohledně skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku v hlavním líčení vyslechl spoluobviněného J. K., k dispozici měl dále výpověď majitele vozidla L. T., svědků V.S., P. M., zaměstnanců ostrahy společnosti Preciosa, a. s., svědkyně Š. T., B. H. a dále též důkazy listinné označené v odůvodnění rozsudku. Zde také soud zevrubně vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou obou spoluobviněných, proč jí neuvěřil a jakými úvahami byl veden, dospěl-li k závěru o jejich vině. Stejně tak neopomněl ani vysvětlit, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval jím učiněná skutková zjištění podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (str. 4-8 rozsudku).
Odvolací soud, vypořádávaje se s argumentací obviněného obsaženou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, mimo jiné konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl obsah jednotlivých důkazů a podrobně je zhodnotil. V řízení před soudem prvního stupně nedošlo k procesním vadám, které by mohly mít vliv na správnost skutkových zjištění, byly provedeny všechny dostupné důkazy a ty soud hodnotil způsobem, jenž odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a o správnosti skutkových zjištění proto nevznikly důvodné pochybnosti. K námitkám obviněného R. H., týkajícím se výpovědi spoluobviněného J. K., jež byly uplatněny taktéž v dovolání, zdůraznil, že výslech tohoto spoluobviněného byl v přípravném řízení proveden kontradiktorním způsobem, obviněný R. H. mu totiž byl přítomen a mohl klást spoluobviněnému otázky, čehož nevyužil, a dodal, že pokud byla v hlavním líčení výpověď obviněného J. K. čtena podle §207 odst. 2 tr. ř. a použita jako důkaz, byl postup soudu prvního stupně zcela v souladu s trestním řádem (str. 3 usnesení). Odvolací soud věnoval pozornost i rekapitulaci dalších provedených důkazů a uzavřel, že skutečnost, že došlo k pokusu o odcizení předmětného vozidla je prokázána tím, že byl poškozen zámek na levých předních dveřích a byla otevřena kapota motoru vozidla, z čehož vyplývá, že došlo k pokusu o odcizení vozidla za pomoci jiné řídící jednotky, což je jeden ze způsobů odcizování vozidel tov. zn. Škoda, přičemž právě řídící jednotka byla nalezena na toaletě baru, kde byli obvinění po krátké době zajištěni a i porovnání pachových stop dokládá, že ve vozidle byl obviněný J. K., který manipuloval i s nalezenou řídící jednotkou, a obvinění se pohybovali v kritické době společně (str. 4 usnesení).
Jakkoliv jsou dosud učiněné závěry soudů obou stupňů logické, nemají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, jelikož nebyly provedeny všechny dostupné důkazy, a nereagují dostatečně přesvědčivě na všechny námitky dovolatele. Pokud jde konkrétně o výpovědi svědků V. S. a P. M., zaměstnanců ostrahy objektu Preciosa L., které byly učiněny při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. (srov. č. listu 79-80, 81-82) a v hlavním líčení se souhlasem stran čteny (srov. č. listu 222), jimž soudy věnovaly náležitou pozornost, svědek P.M. uvedl, že ve své kanceláři, na monitoru propojeném s kamerovým systémem, sledoval podezřelý automobil, který přijel na parkoviště. Uviděl, jak z automobilu vystoupily dvě osoby a jak šly k jednomu ze zaparkovaných vozidel. Na místo se šel proto podívat a v okamžiku, kdy jej muži, kteří měli podle mínění svědka na hlavách kukly, zpozorovali, z parkoviště se začali pěšky, rychlým tempem směrem k výjezdu od podniku vzdalovat. Svědek spatřil registrační značku automobilu, v němž přijeli, poznal, že se jedná o Škodu Fabii, o tmavší sedan, podle jeho mínění barvy olivové či modré, a s těmito zjištěními po návratu do kanceláře kontaktoval policii. Svědek V. S. při podání vysvětlení vypověděl, že poté, co se z obchůzky objektu vrátil do kanceláře a kolega P.M. jej informoval o tom, že se na automobil, který zajel na parkoviště, jde podívat, uviděl na monitoru dvě osoby, které od jeho kolegy odcházely pryč směrem k autobusu, přičemž u autobusové zastávky se otočily, vrátily se zpět na parkoviště, nasedly do svého automobilu a odjely. Svědek nedokázal určit značku automobilu, v němž muži přijeli, nedokázal jejich automobil popsat, registrační značku automobilu si však zapsal, neboť mu ji po odjezdu automobilu nadiktoval prostřednictvím interního telefonu jeho kolega P. M. Nelze než souhlasit s obviněným, že ani jeden ze zmíněných svědků dvě osoby, dva muže pohybující se dne 19. 1. 2012 v době od 03.45 hod. do 03.55 hod. v L., v ulici S., na parkovišti před společností Preciosa, a. s., nedokázal blíže identifikovat. Současně však nutno dodat, že této skutečnosti – nemožnosti svědků učinit uspokojivý popis mužů – si byly vědomy soudy obou instancí (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu). Stěžejní význam těchto svědeckých výpovědí však nespočíval v přímé identifikaci podezřelých mužů, nýbrž v popisu jejich podezřelého chování a v popisu automobilu, v němž oba muži na parkoviště přijeli a v němž posléze i z parkoviště odjeli, přičemž právě popis automobilu, resp. především uvedení jeho registrační značky, vedlo k vypátrání automobilu, jakož i k vypátrání jeho vlastníka, obviněného R. H.
Z výpovědi svědka P. M. se ale podává, že ač on sám viděl osoby pachatelů jen krátce a ze zadu, bylo by je lépe vidět na kamerových záznamech (č. listu 82). Důvod, proč kamerový záznam není součástí spisového materiálu, však není znám a není ani patrné, zda o něj policejní orgány vůbec žádaly. Na soudu prvního stupně proto bude, aby tuto okolnost objasnil a zjistil, proč nebyl tento důkaz opatřen, případně zda je jeho opatření dosažitelné.
Co se týče důkazů stran pachových stop, samy o sobě nejsou způsobilé obviněného R. H. se skutkem ztotožnit. Ze zprávy o výsledku srovnání pachů (č. listu 117-123) lze opodstatněně učinit závěr, že ve vozidle zn. Škoda Octavia, byl spoluobviněný J. K. (na sedadle řidiče) a tento manipuloval i s řídící jednotkou k vozidlům výrobců VW-Škoda, která byla nalezena v prostorách toalet baru V., v němž byli spoluobvinění zadrženi. Stejně tak samy o sobě nejsou obviněného se skutkem způsobilé ztotožnit výsledky odborného vyjádření z odvětví trasologie (č. listu 127-129), podle nichž nelze ani potvrdit, ani vyloučit, že stopa nalezená na místě činu byla předložena srovnávacím materiálem, neboť neodráží identifikační znaky umožňující individuální identifikaci.
V posuzované trestní věci je však dále relevantní zjištění, že svědek P. M. bezprostředně poté, co podezřelé vozidlo odjelo z parkoviště objektu Preciosa, nahlásil Policii České republiky registrační značku tohoto vozidla. Z úředního záznamu (k zadržení dle §76 odst. 1 tr. řádu, č. listu 15, 16) se podává, že po vozidle bylo pátráno a přibližně v 04.15 hod. bylo policejní hlídkou nalezeno, a to zaparkované v ulici B.; víko motorového prostoru bylo teplé. Vzhledem k čerstvě napadlému sněhu bylo zřetelné, že od vozidla vedou stopy. Policisté stopy sledovali a ty je zavedly až k baru V., nacházejícím se v ulici G. Ve 04.35 hod. provedli policisté prohlídku baru, přičemž v něm kromě obsluhy, svědkyně Š. T., nalezli jednu starší ženu a dva muže, posléze ztotožněné obviněné R. H. a J. K. Svědkyně Š. T. uvedla, že oba muži do baru přišli nedlouho před příchodem policistů a že jeden z mužů se několik málo okamžiků po svém příchodu vzdálil na krátkou chvíli na toalety (č. listu 86). Časový sled událostí byl potvrzen kamerovým záznamem z baru V. Podle záznamu z kamery snímající venkovní prostor je zjevné, že obvinění do baru vešli v 04.08 hod., ze stejného směru, z něhož obvinění přišli, přišli v 04.32 i policisté. Podle záznamu z kamer snímajících vnitřní prostory baru, jeden z mužů v 04.09 hod. vstoupil do prostoru toalet, kde se zdržel deset sekund (srov. č. listu 88, 89).
Vzhledem k výsledkům dokazování a obhajobě obviněného R. H., který tvrdil, že vozidlo mu bylo po zapůjčení svědkovi M. P. vráceno až po zásahu policistů, bylo potřebné, aby soud v hlavním líčení objasnil skutečnosti prezentované v úředním záznamu. K tomu je vhodné vyslechnout jako svědky nejméně ty policisty, kteří byli součástí hlídky L-614, která hledané vozidlo nalezla, a to především ke stavu, v jakém nalezli předmětné vozidlo, a k povaze stop vedoucích až k baru V. Netřeba zvláště zdůrazňovat, že výslechy policistů zaměřené na tyto otázky lze použít jako důkaz před soudem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 aj.)
Obhajoba obviněného, že automobil půjčil M. P., a to dne 18. 1. 2012 mezi 17. až 20.00 hod. (č. listu 221), byla podle soudů nižších stupňů vyvrácena výpovědí spoluobviněného J. K., který den po spáchání skutku, při výslechu dne 20. 1. 2012, u něhož byl obviněný R. H. přítomen, uvedl, že jej obviněný R. H. odvezl dne 19. 1. 2012 přibližně v 01.00 hod. domů z biliardu, přičemž na biliard jeli společně předchozího dne po práci (srov. č. listu 60, 61).
K osobě údajného svědka M. P. Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv jeho výslech obviněný navrhoval již v přípravné fázi trestního řízení, neposkytl policejnímu orgánu kromě jména a informace o tom, že se tato osoba nachází v registru hledaných osob Ministerstva vnitra České republiky, žádné bližší údaje umožňující identifikaci svědka (č. listu 196). Návrh byl proto i s ohledem na skutečnost, že se tato osoba neúčastnila posuzované trestné činnosti a s trestnou činností tak neměla nic společného, shledán účelovým (č. listu 199). Důkaz výslechem svědka M. P. byl obviněným, jakož i státním zástupcem, navrhován rovněž u hlavního líčení. K výzvě soudu obviněný uvedl, že je M. P. 30-35 let a pochází zřejmě z L. Nato byl soudem opětovně vyzván, aby kontaktní údaje na M. P. doplnil ve lhůtě pěti dnů (srov. č. listu 222). Obviněný na tuto výzvu sice reagoval a jisté sdělení soudu stran informací o M. P. učinil, kontaktní údaje na něj však neposkytl. Uvedl pouze, že je vůči němu vedeno trestní řízení proti uprchlému (č. listu 223), přičemž z obsahu trestního spisu se podává, že se soud s touto informací spokojil, nadto návrh na výslech M. P. shledal vzhledem k ostatním usvědčujícím důkazům nadbytečným (srov. č. listu 231).
Je zjevné, že obhajoba obviněného R. H., podporovaná i výpovědí svědkyně B. H., matky tohoto obviněného, byla odmítnuta především s argumentem na výpověď spoluobviněného J. K. z přípravného řízení, již nalézací soud označil jako spontánní, pravdivou a věrohodnou (viz str. 5 rozsudku). Dovolatel namítl, že tento důkaz nebyl v hlavním líčení proveden zákonným způsobem, a proto k němu nemělo být přihlédnuto. Nejvyšší soud nesdílí zcela argumentaci odvolacího soudu uvedenou na str. 3 jeho rozhodnutí, podle níž byl postup soudu prvního stupně, byla-li výpověď J. K. z přípravného řízení v hlavním líčení podle §207 odst. 2 tr. ř. přečtena, v souladu s trestním řádem. Jisto je, že výpovědi spoluobviněného J. K. dne 20. 1. 2012 byl obviněný R. H. přítomen, byla mu dána možnost klást vyslýchající osobě otázky, čehož nevyužil (viz č. listu 62), z čehož plyne, že důkaz byl proveden kontradiktorním způsobem a výhrada dovolatele není opodstatněná. Protokolace výpovědi obviněného J. K. v hlavním líčení dne 15. 11. 2012 však není zcela srozumitelná a vzbuzuje pochybnosti o její správnosti; obviněný měl vypovídat shodně jako na č. listu 58-62 (tj. jako v přípravném řízení), přesto ale další část jeho výpovědi obsahuje údaje odlišné, což ostatně zaznamenal i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku s vysvětlením, že změnu výpovědi hodnotí jako reakci obviněných na vývoj vyšetřování, kdy se nepravdivými tvrzeními snaží vyhnout trestněprávním důsledkům svého jednání. Takové hodnocení změny výpovědi obviněného ale musí mít oporu v procesním postupu soudu poté, co se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení. Podle §207 odst. 2 tr. ř. na tyto rozpory je třeba obviněného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu, což se nestalo, jak ostatně namítl dovolatel. V dalším řízení bude proto na soudě prvního stupně, aby tento nedostatek odstranil a postupem předvídaným v citovaném ustanovení trestního řádu aby se vypořádal s rozpory ve výpovědi spoluobviněného J. K., které je nutno za daných okolností označit jako podstatné.
Obviněný konečně zpochybnil, že byly prokázány všechny znaky objektivní a subjektivní stránky pokusu přečinu krádeže, jímž byl uznán vinným, především pak závěr, že jeho úmyslné jednání směřovalo k přisvojení si věci cizí.
Soudy věnovaly této otázce v odůvodnění svých rozhodnutí pozornost a vysvětlily, o jaké úvahy opřely svůj právní závěr o úmyslu obviněných přisvojit si cizí věc. Podle nalézacího soudu je s ohledem na to, že obvinění přijeli automobilem obviněného R. H. a měli tudíž možnost vlastního dopravního prostředku, vyloučeno, aby usilovali o zmocnění cizí věci v úmyslu ji přechodně užívat. Faktickým počínáním obviněných na místě činu je podle soudu také vyloučeno, že by jejich jednání bylo vedeno motivem zmocnit se nějaké věci z vozidla, protože v takovém případě by nepotřebovali otevírat přední kapotu vozidla, sedat si na místo řidiče a mít řídící jednotku, umožňující uvést vozidlo do provozu i bez originálních klíčů. Soud vyloučil i záměr obviněných vozidlo toliko poškodit, poněvadž v takovém případě by nepotřebovali do vozidla vstupovat či otevírat kapotu, a uzavřel tedy, že motivací obviněných bylo se vozidla zmocnit, čemuž odpovídá jejich chování na místě činu a okolnosti případu (str. 8 rozsudku). Odvolací soud taktéž připomněl, že byl poškozen zámek na levých předních dveřích, otevřena kapota motoru vozidla, z čehož vyplývá, že došlo k pokusu o odcizení vozidla za pomoci jiné řídící jednotky (str. 4 usnesení).
Soudy obou stupňů vystavily svůj závěr o úmyslu obviněných přisvojit si motorové vozidlo jeho zmocněním na tom, že jedním ze způsobů odcizování vozidel tovární značky ŠKODA je odcizení za pomoci jiné řídící jednotky. Třebaže dovolací soud tento úsudek nezpochybňuje (významné je v této souvislosti ostatně zjištění, že právě obviněný R. H. je vyučen v oboru elektronik mechanických zařízení a pracuje jako automechanik), nemá povahu skutečnosti, která se podle obecné lidské zkušenosti považuje za pravdivou, a proto k její existenci mělo být zaměřeno dokazování. Ve věci bylo vypracováno odborné vyjádření z odvětví defektoskopie (č. listu 124-126), z jehož obsahu vyplývá toliko to, že ke kriminalisticko-technickému zkoumání byla předložena řídící jednotka motoru výrobce BOSCH. Identifikační číslo vozidla, do kterého byla řídící jednotka, určená pro vznětové motory 1,9 TDI o výkonu 81 kW koncernového výrobce VW-ŠKODA, namontována, se nepodařilo zjistit. Proto je třeba v dalším řízení soustředit pozornost k objasnění okolnosti, zda, za jakých okolností a jakým způsobem se lze zmocnit vozidla tovární značky ŠKODA za pomoci zajištěné řídící jednotky a za tímto účelem vyžádat odborné vyjádření (popř. doplnit již opatřené).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že v daném případě je možno usuzovat na zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. V důsledku toho skutek zjištěný soudy tak, že jeho pachatelem byl obviněný R.H., nebyl způsobilý k tomu, aby na něj bylo aplikováno hmotné právo, tj. trestní zákoník.
K odstranění vytknutých nedostatků je třeba dokazování doplnit v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, a to výslechem spoluobviněného J. K., policistů z hlídky L-614 v procesním postavení svědků, o odborné vyjádření k otázce, zda, za jakých okolností a jakým způsobem se lze zmocnit vozidla tovární značky ŠKODA za pomoci řídící jednotky. Vhodným je taktéž doplnit je vyžádáním zprávy od společnosti Preciosa, a. s., zda je dosažitelný kamerový záznam, o němž hovořil svědek P. M., případně jím taktéž provést důkaz, a zaměřit se na objasnění možnosti vyslechnout jako svědka i M.P. a vyslechnout jej, bude-li to objektivně možné. Teprve poté nechť jsou po vyhodnocení provedených důkazů učiněny odpovídající závěry jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.
Z výše uvedených důvodů zrušení usnesení odvolacího soudu také plyne, že jsou splněny podmínky pro přiměřené použití §261 tr. ř. pro jeho zrušení i ohledně spoluobviněného J. K., jelikož důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného R. H. prospívá, byť parciálně, rovněž jmenovanému spoluobviněnému, který byl uznán vinným jako spolupachatel přečinu krádeže.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. H. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 55 To 79/2013, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 3 T 152/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. takto postupoval i ohledně spoluobviněného J. K. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková