ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.920.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 920/2014-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovoláních obviněných R. P. , T. S. , P. N. , a J. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 101/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. P. a T. S. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 8 T 101/2012, byli uznáni vinnými obviněný R. P. jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (ad bod 9/) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ad body 2/, 3/, 5/, 6/, 7/ a 8/), obviněný T. S. přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (ad bod 1/) a jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (ad bod 9/) a pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (ad body 2/, 3/, 5/, 6/, 7/ a 8/). Obviněný P. N. byl uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku (ad body 3/, 4/, 5/ a 8/) a obviněný J. H. (ad body 4/, 5/ a 8/) byl uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni: obvinění R. P. a T. S. shodně podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, obviněný P. N. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný J. H. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probačního pracovníka. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození GECO, a. s., se sídlem Praha 8, Pod Čimickým hájem 11, VONET ČR, spol. s r. o., se sídlem Praha 7, Bubenská 8a/943, M. K., bytem P., Ž., V., a L. G., bytem K., odkázáni s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byli jmenovaní obvinění zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a dílčí útoky pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Shora označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění R. P., T. S. a P. N. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Obvinění své opravné prostředky zaměřili na výroky o vině i trestu, státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných brojila rovněž proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině pod body 3/ (bod 4. obžaloby), včetně k němu se vztahujícího bodu zprošťující části rozsudku ohledně obviněného J. H., pod bodem 5/ (bod 6. obžaloby), bodem 8/ (bod 10. obžaloby) a ve zprošťující části ohledně bodu 1. obžaloby toliko ve věci obviněného T. S., a dále v důsledku částečného zrušení výroku o vině napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech u všech obviněných a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. – při nezměněných odsuzujících výrocích o vině pod body 1/ (2. obžaloby), 2/ (3. obžaloby), 4/ (5. obžaloby), 6/ (bod 7. obžaloby), 7/ (9. obžaloby), 9/ (11. obžaloby) a při nezměněných zprošťujících výrocích ohledně bodu 1. obžaloby (ve věci obviněných R. P. a P. N.) a ohledně bodu 8. obžaloby (ve věci všech obviněných), dále ohledně bodu 5. obžaloby (ve věci obviněných R. P. a T. S.), ohledně bodu 7. obžaloby (ve věci obviněného P. N.) a ohledně bodu 9. obžaloby (ve věci obviněného J. H.) – znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými útoky popsanými pod body 3., 5. a 8. výroku o vině rozsudku (jednání pod body 1/, 2/, 4/, 6/, 7/, 9/ rozsudku soudu prvního stupně zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena). Obviněný R. P. spáchal podle rozsudku odvolacího soudu v bodech 2/, 3., 5., 6/, 7/, 8., 9/ pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, částečně ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (ad bod 9/), obviněný T. S. spáchal pod body 1/, 2/, 3., 5., 6/, 7/, 8. a 9/ pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, částečně ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (ad body 1/ a 9/), obviněný P. N. spáchal pod body 3., 4/, 5. a 8. pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. H. body 4/, 5. a 8. pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to je odsoudil následovně: obviněné R. P., T. S. a P. N. shodně podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného J. H. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození GECO, a. s., se sídlem Praha 8, Pod Čimickým hájem 11, VONET ČR, spol. s r. o., se sídlem Praha 7, Bubenská 8a/943, M. K., bytem P., Ž., V., a L. G., bytem K., odkázáni s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně bodu 4. obžaloby (ve věci toliko obviněného J. H.) a bodu 1. obžaloby (ve věci toliko obviněného T. S.) vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání obviněných R. P., T. S. a P. N.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedených pokračujících zločinů krádeže dopustili tím, že:
1/ obviněný T. S. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 25. 7. 2012 v době od 08:30 do 09:00 hod. v P., ul. K., využil obviněný T. S. právě probíhající vykládky zboží z vozidla Ford Transit, prováděné řidičem J. L. z pravé boční strany vozidla, přistoupil k zadním dvoukřídlým dveřím nákladového prostoru, které si obviněný otevřel a pokusil se z nákladového prostoru odcizit nejméně dvě krabice obsahující 100 kartónů cigaret, kdy toto se mu však nakonec nepodařilo, neboť byl na místě řidičem dodávky vyrušen a tímto jednáním by způsobil poškozené společnosti Geco, a. s., IČ:63080737 škodu ve výši cca 65.900 Kč,
2/ obviněný R. P. a obviněný T. S. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 26. 07. 2012 v době okolo 09:35 hod. v P., ul. Č., odcizili obvinění R. P. a T. S. z vozidla Fiat Ducato, společnosti Vonet, s. r. o., krabici obsahující kartóny cigaret, tím že po předchozí dohodě k řidiči vozidla Fiat Ducato P. K. přistoupil R. P., který odlákal jeho pozornost, kdy této situace využil T. S., který si otevřel dveře od zavazadlového prostoru, odkud odcizil zmíněnou krabici obsahující cigarety různých značek a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Vonet ČR, s. r. o., škodu ve výši 28.418 Kč,
3/ obviněný R. P., obviněný T. S. a obviněný P. N. (výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu)
dne 27. 07. 2012 v době od 08:35 hod. do 08:40 hod. v P., ul. J., odcizili obvinění R. P., T. S. a P. N. z vozidla Ford Transit, společnosti Geco, a. s., dvě krabice obsahující kartóny cigaret a tabák, tím způsobem, že na místo obvinění přijeli společně nezjištěným vozidlem, které řídil obviněný J. H., následně po předchozí dohodě k řidiči vozidla Ford Transit J. L. přistoupil R. P. společně s T. S., kteří odlákali jeho pozornost, kdy této situace využil P. N., který si otevřel pravé boční dveře nákladového prostoru, odkud odcizil dvě krabice obsahující cigarety a tabák různých značek, kdy poté se s krabicemi vrátil do vozidla, kterým obvinění přijeli a tímto jednáním obvinění způsobili poškozené společnosti Geco, a. s., škodu ve výši 13.911,26 Kč,
4/ obviněný P. N. a obviněný J. H. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 31. 07. 2012 v době okolo 06:20 hod. v P., ul. L., odcizili obvinění P. N. a J. H. z vozidla Fiat Ducato, společnosti Vonet, s. r. o., dvě krabice obsahující kartóny cigaret, tím způsobem, že na místo obžalovaní přijeli společně nezjištěným vozidlem, kdy následně po předchozí dohodě oba z vozidla vystoupili a šli k vozidlu Fiat Ducato, kdy po otevření zadních dveří nákladového prostoru odcizili, zde uložené dvě krabice obsahující cigarety různých značek, poté odcizené krabice naložili do vozidla, kterým přijeli a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Vonet ČR, s. r. o., škodu ve výši 67.726 Kč,
5/ obviněný R. P., obviněný T. S., obviněný P. N. a obviněný J. H. (výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu)
dne 01. 08. 2012 v době okolo 12:05 hod. v P., na křižovatce ul. N. a ul. P., odcizili obvinění R. P., T. S., P. N. a J. H. z vozidla Fiat Ducato, společnosti Vonet, s. r. o., dvě krabice s kartóny cigaret tím způsobem, že na místo obvinění společně přijeli vozidlem Renault Megane, které řídil J. H., následně po předchozí dohodě k řidiči vozidla Fiat Ducato J. A. přistoupil R. P., který odlákal jeho pozornost, kdy této situace využili P. N. s T. S. a otevřeli si zadní dveře nákladového prostoru, odkud odcizili dvě krabice obsahující cigarety různých značek, poté odcizené krabice uložili do vozidla Renault Megane, kterým přijeli a u kterého čekal J. H. s otevřeným kufrem, a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Vonet ČR, s. r. o., škodu ve výši 52.088 Kč,
6/ obviněný R. P. a obviněný T. S. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 2. 8. 2012 v době mezi 22:07 hod. až 22:09 hod. odcizili obvinění R. P. a T. S. v P., V., z penzionu M. K. z neuzamčeného šuplíku recepčního stolku finanční hotovost tím způsobem, že po předchozí dohodě vylákali recepční Z. Š. mimo prostor recepce a následně využili její nepřítomnosti a ze šuplíku odcizili finanční hotovost ve výši 10.510 Kč a 155 Euro a tímto jednáním způsobili poškozenému M. K. škodu ve výši 14.424,525 Kč,
7/ obviněný R. P. a obviněný T. S. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 14. 08. 2012 v době od 07:20 hod. do 07:40 hod. v P., ul. B. odcizili obvinění R. P. a T. S. z prodejny Ž. krabici s cigaretami, která byla uložena za pultem a to tím způsobem, že po předchozí dohodě k prodavačce D. D. přistoupil R. P., který odlákal její pozornost mimo prostor prodejního pultu, čehož využil T. S., za pultem uloženou krabici s cigaretami odcizil a poté s odcizenou krabicí odešel ven, do vozidla Škoda Fabia, a tímto jednáním obvinění způsobili poškozené společnosti G. L., IČ: 75414431, škodu ve výši 28.455 Kč,
8/ obviněný R. P., obviněný T. S., obviněný P. N. a obviněný J. H. (výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu)
dne 16. 08. 2012 v době od 20:14 hod. do 20:20 hod. v P., ul. Š., odcizili obvinění R. P., T. S., P. N. a J. H. z benzínové čerpací stanice OMV krabici s cigaretami, která byla uložena za pokladnou, a to tím způsobem, že po předchozí dohodě R. P. odlákal pozornost prodavače, P. N. odlákal z benzínové stanice přítomného taxikáře, od kterého se nechal odvést pryč, a nepřítomnosti personálu čehož využil T. S., který odcizil krabici s cigaretami, tuto vynesl ven k vozidlu Škoda Fabia, kde čekal J. H., a tímto jednáním obvinění způsobili poškozené společnosti Z. J., IČ: 41699530, škodu ve výši 36.834 Kč,
9/ obviněný R. P. a obviněný T. S. (výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně)
dne 28. 8. 2012 v době kolem 13:24 hod. u křižovatky ul. N. s ul. N., P., naproti restaurace U k., se obvinění R. P. s T. S. po předchozí dohodě pokusili z vozidla Iveco Daily, společnosti Peal, a. s., odcizit neurčité množství zboží uložené v nákladovém prostoru vozidla, a to tím způsobem, že obvinění sledovali již nejméně od ul. P., P., zapůjčeným vozidlem Škoda Fabia, vozidlo lveco Daily, a vyčkávali na vhodnou příležitost k odlákání pozornosti řidiče V. L., této situace následně využili tak, že k řidiči vozidla lveco Daily přistoupil R. P., který se snažil odlákat jeho pozornost, poté si povšimli, že je jejich jednání sledováno, proto svoje jednání nedokončili a zboží neodcizili,
a výše uvedených jednání se obviněný T. S. dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 11. 2009, s právní mocí 20. 11. 2009, sp. zn. 3 T 30/2009, byl mimo jiné odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) trestního zák. č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 2 let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž následně byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2011 s právní mocí téhož dne, sp. zn. 1 T 38/2008, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody na 34 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn Okresním soudem Most dne 8. 11. 2011 pod sp. zn. 31 PP 371/2011 se stanovením zkušební doby do 8. 11. 2014,
a výše uvedených jednání se obviněný P. N. dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 26 TM 2/2009, ze dne 11. 6. 2009, právní moc dne 23. 7. 2009, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) zák. č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce 15 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, přičemž rozhodnutím Okresního soudu Karlovy Vary dne 23. 11. 2009, sp. zn. 40 Pp 853/2009, byl podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba 3 let.
Nutno uvést, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 8 T 77/2013, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2013, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu týkající se obviněného J. H. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 8 T 101/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013 (nepřesně uvedeno 24. 2. 2013), sp. zn. 5 To 117/2013, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pro úplnost lze dodat, že označený pokračující trestný čin byl spáchán dílčími útoky popsanými pod body 3., 5., 8. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a dále dílčím útokem pod bodem 4/ obžaloby.
Současně je vhodné poznamenat, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 8 T 76/2013, které nabylo právní moci 25. 5. 2013, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. per analogiam z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. za použití §223 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání proti obviněnému T. S. pro skutek popsaný pod bodem 1/ obžaloby původně kvalifikovaný jako dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zastaveno.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný R. P. tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že při provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem došlo k porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku toho k nesprávným skutkovým zjištěním, a že se soud náležitě nevypořádal s jeho obhajobou. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který se neztotožnil se skutkovým a hmotně právním posouzením věci soudem nalézacím a jenž konstatoval, že čin byl spáchán členy organizované skupiny. Ačkoliv soud deklaroval opak, svou argumentaci opřel o záznam z bezpečnostních kamer v provozovně OMV, tedy pouze o jeden z případů. Obviněný dílčí útoky v bodech 3., 5. a 8. nespáchal jako člen organizované skupiny. Uvedené útoky byly náhlým impulzem, kdy využil nepozornosti poškozených. Nebylo prokázáno, že by docházelo k dohodě všech obviněných ohledně posuzovaných útoků a že by byly útoky připravovány předem. Z výpovědi spoluobviněných jasně vyplývá, že obviněný se domlouval pouze se spoluobviněným T. S., a to navíc nikoliv ohledně všech jemu za vinu kladených útoků. Nedocházelo tedy k domluvě více než dvou osob, přičemž při jednotlivých útocích nebyly vždy přítomny čtyři osoby. V této souvislosti soudu vytkl, že nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Uvedené je patrné zejména z té části odůvodnění rozsudku, v níž odvolací soud tvrdí, že prvek plánovitosti vyplývá do značné míry ze zaměření na krádeže krabic s kartóny cigaret. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou stran jednání popsanému v bodě 11. obžaloby, nepřihlédl ke skutečnosti, že dotázání se na cestu není trestným činem ani pokusem trestného činu. Spoluobviněný T. S. v tomto případě seděl v autě a k vozidlu se nikdo ani nepřiblížil, což dokládají kamerové záznamy, v rozporu s nimiž je výpověď svědka K. Soudy prvního i druhého stupně pochybily, pokud jej za takové situace uznaly vinným. Obviněný rovněž namítl, že tvrzení odvolacího soudu, že vykonával vícero trestů odnětí svobody, není pravdivé; ve výkonu trestu byl totiž jen jednou. Soudy se nedostatečně vypořádaly se všemi polehčujícími okolnostmi, zejména s tím, že k útokům pod body 4., 6. a 10. obžaloby se přiznal, že spolupracoval a napomáhal při objasňování trestné činnosti a že se činu dopustil z důvodu tíživé rodinné situace. I s přihlédnutím ke způsobené škodě je uložený trest nepřiměřeně vysoký. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Vedle toho jako alternativu navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to i se závazným právním názorem směřujícím ke zrušení původního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a učinění nového rozhodnutí (§259 odst. 3 tr. ř.), popřípadě se závazným právním názorem směřujícím ke zrušení původního rozsudku a vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému rozhodnutí (§259 odst. 1 tr. ř.).
Obviněný T. S. své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se ztotožnil se soudem prvního stupně, který jednání spoluobviněných kvalifikoval toliko jako jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. To, jak věc posoudil a kvalifikoval Městský soud v Praze, který uzavřel, že se útoků dopustili jako členové organizované skupiny, a tedy zvolil kvalifikaci i podle odst. 4 písm. a) §205 tr. zákoníku, podle názoru obviněného není v souladu s provedeným dokazováním a je v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. V této souvislosti poukázal na pojem „organizovaná skupina“, který sice není v trestním zákoníku definován, nicméně byl vymezen soudní praxí (srov. č. 53/1976, č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Poznamenal, že v posuzované trestní věci nebyly naplněny všechny znaky organizované skupiny. Jak vyplývá z provedeného dokazování, trestné činnosti se ve většině případů dopustili dovolatel se spoluobviněným R. P. (ad body 1/, 2/, 6/, 7/ a 9/), kdy spoluobviněný R. P. rozptyloval pozornost řidičů dodávek převážejících cigarety a obviněný prováděl samotnou krádež. Účast spoluobviněných P. N. a J. H. nijak nezvyšovala pravděpodobnost úspěchu trestné činnosti obviněného a spoluobviněného R. P.; přítomnost či nepřítomnost spoluobviněných P. N. a J. H. neměla na úspěšnost trestné činnosti obviněného a spoluobviněného R. P. zásadní vliv. V návaznosti na to uvedl, že §23 tr. zákoníku nijak neomezuje spolupachatelství pouze na dvě osoby. Zákonodárce předpokládá, že ne každý případ, kdy se trestné činnosti dopustí tři a více osob, lze hmotně právně kvalifikovat jako organizovanou skupinu. Odvolací soud však své úvahy staví na tom, že by každé spolupachatelství tří a více osob, kde by došlo k opakování trestné činnosti, bylo vždy organizovanou skupinou. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu výroků o vině a v rozsahu výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. N. v dovolání uplatnil důvody uvedené ustanovení §265b odst. 1 písm. g), jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., poněvadž některý výrok chybí nebo je neúplný.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zdůraznil, že jednání v bodě 4/ se dopustily pouze dvě osoby – obviněný se spoluobviněným J. H., nikoliv nejméně tři osoby k páchání trestné činnosti sdružené, jak to vyžaduje definice organizované skupiny. V návaznosti na to pak obviněný namítl, že ani jednání v bodech 3., 5. a 8. nelze jako jednání členů organizované skupiny posoudit, neboť nebyly naplněny všechny znaky, jimiž se organizovaná skupina vyznačuje. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, koordinovanost, propracovanost a plánovitost lze v určité míře vysledovat u spoluobviněných R. P. a T. S. Naproti tomu jednání obviněného a spoluobviněného J. H. se projevovalo daleko menší četností a úspěšností, tudíž jejich participace na protiprávním jednání spoluobviněných R. P. a T. S. žádnou přidanou hodnotu nepřinášela a nezvyšovala pravděpodobnost úspěšnosti trestné činnosti; spoluobvinění R. P. a T. S. ke zvýšení efektivity svého jednání již dalšího spolupachatele nepotřebovali. Posuzované jednání mělo být proto odvolacím soudem kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23. tr. zákoníku.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., odvolacímu soudu vytkl, že ač nezrušil výrok o vině v rozsahu bodu 4/ rozsudku soudu prvního stupně, sám v napadeném rozsudku rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným mimo jiné i jednáním uvedeným pod bodem 4/ rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však již jednání uvedené pod bodem 4/ rozsudku ze dne 7. 2. 2013 kvalifikoval jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný tedy dovodil, že pokud odvolací soud nezrušil současně rozsudek soudu prvního stupně i v rozsahu bodu 4/, existují zde nesprávně dva odsuzující výroky ohledně jednání uvedeného pod bodem 4/ rozsudku.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v napadeném rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby věc Městskému soudu v Praze přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. H. v podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně jako ostatní spoluobvinění namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a brojil proti závěru odvolacího soudu, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny. Pokud jde o jednání v bodech 4/, 5. a 8., obviněný nepopírá, že na místě byl, odmítá však, že by v případech bodů 5. a 8. byl aktivní. Obviněný pouze seděl na místě řidiče, přičemž z takového jednání, z tichého souhlasu obviněného, lze dovodit spolupachatelství, nikoliv organizovanou skupinu. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by spoluobvinění spáchání činu projednali, vytvořili si plán a rozdělili si úkoly. V této souvislosti poukázal rovněž na malou aktivitu státní zástupkyně v řízení před soudem, která nevyužila možnosti provedení všech důkazů a možnosti svými dotazy podrobněji věc rozebrat. Rovněž namítl přílišnou přísnost trestu, která byla následkem užití nesprávné, přísnější právní kvalifikace, a nesouhlasil ani s výrokem, jímž odvolací soud ohledně něj zrušil zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, zrušil a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Uvedl, že dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy učinily, přičemž do těchto skutkových zjištění lze v určitém rozsahu připustit zásah i v rámci řízení o dovolání, to však jen za situace, pokud by byl dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. O takový případ se ale podle státního zástupce v posuzované trestní věci nejedná. Výtky v podobě poukazu na přílišnou přísnost trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají, neboť trest byl v každém případě ukládán v zákonné trestní sazbě; obecně vzato nelze uvedené výtky podřadit ani pod obviněnými neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani upozornění obviněného R. P. na údajnou nepravdivost tvrzení odvolacího soudu, že vykonával vícero trestů odnětí svobody. Přesvědčení obviněného, že v minulosti vykonával jediný trest odnětí svobody, navíc neodpovídá realitě, neboť vykonával vícero trestů odnětí svobody, byť tyto na sebe bezprostředně navazovaly. Za bezpředmětnou považuje státní zástupce výhradu obviněného J. H. vztahující se k malé aktivitě státní zástupkyně při hlavním líčení.
Co se týče námitky stran údajné nesprávné právní kvalifikace jednání, státní zástupce poznamenal, že jak správně uvedl odvolací soud na straně 15 rozsudku, případ obviněných je třeba hodnotit v komplexu a není možno jednotlivé skutky vytrhávat z kontextu a posuzovat je izolovaně. Přestože všichni obvinění tvrdí opak, ze skutkových zjištění soudu podle názoru státního zástupce vyplývá, že prokazatelně minimálně v bodech 3., 5. a 8. rozsudku se dané trestné činnosti dopouštěli plánovitě, koordinovaně, evidentně po předchozí domluvě a nikoli nahodile. Jejich cílem bylo maximalizovat úspěšnost krádeže. Měnili automobily, které využívali při páchání trestné činnosti. Obviněný J. H. byl řidičem, další obvinění se pak podíleli různou mírou spolupůsobení na krádežích věcí. Někdo z nich věci odcizoval, ostatní rozptylovali pozornost lidí, a to s evidentním úmyslem docílit toho, aby krádež byla pokud možno úspěšná, respektive aby byla pravděpodobnost úspěchu protiprávního jednání zvýšena. V případě jednání v bodě 8. (odcizení cigaret z čerpací stanice OMV) odlákali (obviněný R. P.) pod smyšlenou záminkou závady WC nejen obsluhu čerpací stanice, ale rovněž byli nuceni (obviněný P. N.) operativně odlákat i pozornost na benzince odpočívajícího taxikáře, který byl dalším potencionálním svědkem připravené krádeže. V případě krádeží cigaret z dodávek tato vozidla sledovali a poté záměrně a plánovaně využili pro sebe nejvýhodnějšího okamžiku, kdy pozornost řidiče dodávky byla snížena, a kdy tedy předpoklad úspěchu krádeže byl největší. Vytvořili tak skupinu, v níž měl každý svůj vymezený úkol a v jejímž rámci se jednotlivě dílčími úkoly podíleli na spáchané trestné činnosti. Jejich skupina se vyznačovala určitou koordinovaností při plnění úkolů, nejednalo se o akce nahodilé, ale naopak o akce naplánované a předem promyšlené. Skutečnost, že o organizovanou skupinu šlo „pouze“ ve třech prokázaných případech, přičemž dalších skutků se již pachatelé dopouštěli v menším počtu, na věci nic nemění. Z hlediska dovození znaků organizované skupiny se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který uplatnil obviněný P. N., a námitku, že chtěl-li odvolací soud jeho jednání posoudit na rozdíl od soudu prvního stupně jako krádež spáchanou členy organizované skupiny, měl nejprve zrušit rozsudek soudu prvního stupně i v rozsahu bodu 4/, a teprve následně měl ve věci rozhodnout, s tou se státní zástupce neztotožňuje. Neshledává, že by ve věci existovaly dva odsuzující výroky ohledně bodu 4/, jak dovozuje obviněný. Z předmětných rozsudků podle státního zástupce vyplývá, že odvolací soud znovu rozhodoval mj. o těch skutcích, které podle jeho závěru byly spáchány členy organizované skupiny. Šlo o skutky 3., 5. a 8. Ohledně těchto proto výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně rušil. Co se týče zbývajících skutků, odhlédneme-li od dalších dvou, kde bylo rozhodnuto o vrácení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, však k žádné změně ve výroku o vině podle mínění státního zástupce nedošlo. Jednání pak bylo posouzeno ohledně každého z pachatelů jako pokračující zločin krádeže spáchaný v bodech 3., 5. a 8. mj. členem organizované skupiny, a tedy bylo kvalifikováno i podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zjistil, že z hlediska přípustnosti dovolání je třeba odlišně pohlížet na dovolání obviněných R. P., T. S. a P. N. na straně jedné a na dovolání obviněného J. H. na straně druhé. Zatímco ohledně prvních ze jmenovaných obviněných je na místě uzavřít, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., ve vztahu k dovolání obviněného J. H. nutno učinit závěr, že je nepřípustné.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření. Odsuzujícím rozsudkem ve smyslu tohoto ustanovení je nepochybně též rozsudek odvolacího soudu učiněný podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř.
Věc byla předložena Nejvyššímu soudu v době, kdy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 8 T 77/2013, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2013, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu týkající se obviněného J. H. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 8 T 101/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Vyhlášením označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, tj. dnem 3. 9. 2013, ovšem přestaly právně existovat výroky o vině, trestu a výroky mající ve zrušeném výroku o vině svůj podklad v rozhodnutích týkajících se obviněného J. H., jež byly napadeny posuzovaným dovoláním obviněného. Za této situace pak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 To 117/2013, nelze ani považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., když již neexistuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2006).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jestliže po podání dovolání (v posuzované věci se tak stalo 1. 7. 2013) došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku, pak dovolací soud dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání, lze dovoláním podaným ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, uplatnit též vady předpokládané v ustanovení §265b tr. ř. jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4 pod č. T 683., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, uveřejněné tamtéž, sešit 35 pod č. T 988.).
Nad rámec řečeného nezbývá než konstatovat, že přestože bylo dovolání obviněného J. H. z těchto důvodů odmítnuto jako nepřípustné, i ohledně jeho účasti na trestném činu a způsobu jeho provedení dozajista platí, co bude dále uvedeno ve vztahu ke spoluobviněným.
Nutno též zmínit, že směřovalo-li dovolání obviněného J. H. i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla ohledně tohoto obviněného zrušena zprošťující část rozsudku soudu prvního stupně týkající se bodu 4. obžaloby a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí, pak je i v této části nepřípustné, jelikož takové rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé (§265a odst. 2 tr. ř.).
Dále je třeba zaměřit pozornost na dovolání obviněných R. P., T. S. a P. N. Všichni obvinění odkázali na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 19 až 22 rozsudku nalézacího soudu, str. 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací v zásadě ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn především v té části dovolání, v níž všichni obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, byl-li kvalifikován jako zločin krádeže spáchaný členem organizované skupiny ve smyslu §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
Zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním, způsobí jím větší škodu a spáchá ho jako člen organizované skupiny. Větší škodu se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 tr. zákoníku). Zákonná podmínka uvedená v §205 odst. 2 tr. zákoníku, což se týká obviněných T. S. a P. N., je splněna, přisvojí-li si pachatel cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Výhrady všech dovolatelů se soustředily k polemice o naplnění zákonného znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. Trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Ke znaku „člen organizované skupiny“ se vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti musí vztahovat úmysl.
Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou.
Na tyto závěry judikatury soudy v podstatě shodně odkázaly, avšak jejich závěry se lišily. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že v útocích pod body 3/, 5/ a 8/ se obvinění činu nedopustili jako členové organizované skupiny, odvolací soud tento závěr neakceptoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 15, 16) se podává, že vyložení, ale především aplikaci znaků organizované skupiny věnoval potřebnou pozornost, provedl velmi podrobný rozbor konkrétní situace, spolupráce a kooperativní činnosti obviněných a jeho závěrům nelze nic relevantně vytknout.
Odvolací soud výstižně připomněl, že případ obviněných je třeba hodnotit v komplexu a není možno jednotlivé skutky vytrhávat z kontextu a posuzovat je izolovaně. Ze skutkových zjištění pod body 3., 5. a 8. rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že této trestné činnosti se spoluobvinění, majíce předchozí zkušenosti s pácháním majetkové trestné činnosti, dopouštěli plánovitě, koordinovaně, evidentně po předchozí domluvě a nikoli nahodile, přičemž jejich cílem bylo maximalizovat úspěšnost krádeže. Jak upozornil i státní zástupce, obvinění měnili automobily, které využívali při páchání trestné činnosti. Jeden ze spoluobviněných (J. H.) byl řidičem, další se pak podíleli různou mírou spolupůsobení na krádežích věcí. Někdo z nich věci odcizoval, další pak rozptylovali pozornost lidí, a to s evidentním úmyslem docílit toho, aby krádež byla pokud možno úspěšná, respektive aby byla pravděpodobnost úspěchu protiprávního jednání zvýšena. Odvolací soud výstižně a precizně rozvedl způsob vzájemné kooperace obviněných u skutku pod bodem 8. výroku o vině, který se týkal odcizení cigaret z čerpací stanice OMV. Poté, co se v interiéru prodejny zdržovali všichni čtyři spoluobvinění, kontrolovali prostor, neustále byli ve vzájemném kontaktu, obviněný R. P. pod smyšlenou záminkou závady WC „zabavil“ obsluhu čerpací stanice, obviněný P. N. operativně odlákal i pozornost na benzince odpočívajícího taxikáře, který byl dalším potencionálním svědkem připravené krádeže. Obviněný J. H. vystupoval nejen jako řidič, ale byl taktéž přítomen v prodejně. Vlastní krádež realizoval obviněný T. S., který využil vhodných podmínek, které mu k činu vytvořili ostatní spoluobvinění. V případě krádeží cigaret z dodávek tato vozidla sledovali a poté záměrně a plánovaně využili pro sebe nejvýhodnějšího okamžiku, kdy pozornost řidiče dodávky byla snížena a kdy tedy předpoklad úspěchu krádeže byl největší. Ani dovolací soud nemá důvod rozumně zpochybnit, že obvinění vytvořili v případech konkretizovaných pod body 3., 5. a 8. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu skupinu, v níž měl každý svůj vymezený úkol a v jejímž rámci se jednotlivě dílčími úkoly podíleli na spáchané trestné činnosti. Jejich skupina se vyznačovala určitou koordinovaností při plnění úkolů, nejednalo se o akce nahodilé, ale naopak o akce naplánované a předem promyšlené. Skutečnost, že o organizovanou skupinu šlo „pouze“ ve třech prokázaných případech, přičemž dalších skutků se již dopouštěli v menším počtu, na věci nic nemění. Zmiňuje-li obviněný T. S., že u trestné činnosti, které se dopouštěl on a spoluobviněný R. P. obvinění P. N. a J. H. obvykle nebyli, neboť i ve dvou osobách šlo naplnit specifický modus operandi (kde jedna osoba rozptyluje pozornost poškozených a druhá odcizuje věc), pak toto jeho vyjádření nic nemění na tom, že v oněch třech prokázaných případech, tedy u skutků 3., 5. a 8. působili plánovaně a koordinovaně, jako organizovaná skupina, a to proto, aby krádež byla pokud možno co nejúspěšnější, aby byla zvýšena pravděpodobnost jejího úspěšného provedení. Námitku obviněného T. S., že odvolací soud své právní úvahy staví tak, že by každé spolupachatelství tří a více osob bylo organizovanou skupinou, nelze pokládat za přiléhavou a především správnou. Odvolací soud přesvědčivě upozornil na ty znaky, jež odlišily spáchání činu členy organizované skupiny od situace, kdy by šlo jen o spolupachatelství. Dílčí skutky obviněných R. P., T. S., P. N., jakož i J. H. pod body 3., 5., 8. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vykazují znaky trestného činu krádeže i podle §205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo jejich jednání jako celek správně právně kvalifikováno i s použitím této zvlášť přitěžující okolnosti.
K námitce obviněného P. N., že skutku pod bodem 4/ výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se dopustili pouze on a spoluobviněný J. H., což vylučuje závěr o tom, že čin byl spáchán členy organizované skupiny, je třeba uvést, že závěr o pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku) z hlediska hmotně právního posouzení znamená, že jde o jeden trestný čin a z uvedeného také vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud všechny dílčí útoky (ve svém souhrnu) posoudil jako trestný čin krádeže spáchaný členy organizované skupiny, ačkoliv některé z útoků tento kvalifikační znak nevykazují.
Obdobně nelze polemizovat s právním hodnocením skutkového stavu popsaného pod bodem 9/ rozsudku soudu prvního stupně, namítá-li obviněný R. P., že „dotazování na cestu“ nelze právně kvalifikovat jako trestný čin ani jeho pokus. Odvolací soud vysvětlil, že jednání obviněných je třeba hodnotit se zřetelem na poznatky o způsobu páchání jejich trestné činnosti a v tomto kontextu výstižně upozornil, že chování dovolatele spočívající v kontaktování řidiče vozidla nebylo samoúčelné a nedospěl-li čin obviněných ke kýženému cíli, tj. k odcizení zboží z nákladového prostoru automobilu, stalo se tak jen proto, že si povšimli, že jsou sledováni (viz str. 13 napadeného rozsudku). Skutek byl proto správně posouzen jako dílčí útok trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož obvinění se dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání označeného trestného činu, dopustili se ho v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Obviněný R. P. rovněž namítl, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Tato námitka jde zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, polehčujících okolností podle §41 tr. zákoníku či přitěžujících okolností podle §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud obviněnému vyměřil trest odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, tedy kolem poloviny trestní sazby, přičemž pečlivě uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu, zevrubně se zabýval okolnostmi přitěžujícími i polehčujícími (viz str. 17, 18 rozsudku) a jeho závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému uložen, zjevně není extrémně přísný a nespravedlivý.
V podstatě stejný závěr by bylo třeba učinit i ohledně obviněného J. H., který navíc závěr o příliš přísném trestu vyvozoval z použití podle něj nesprávné přísnější právní kvalifikace skutku.
Obviněný P. N. odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
Dovolatel tvrdil, že chtěl-li odvolací soud kvalifikovat jeho jednání na rozdíl od soudu prvního stupně jako pokračující trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, měl nejprve zrušit rozsudek soudu prvního stupně i v rozsahu bodu 4/ a teprve následně ve věci rozhodnout. Podle názoru obviněného existují dva odsuzující výroky ohledně jednání pod bodem 4/ rozsudku nalézacího soudu. Výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž soud rozhodl o částečném zrušení rozsudku nalézacího soudu ve výrocích o vině pod body 3/, 5/ a 8/ a navazující nový výrok o vině ohledně všech skutků uvedených pod body 3/, 4/, 5/ a 8/ rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat ve své spojitosti za správné a úplné.
Námitky obviněného nejsou nevýznamné, byť pochybení, jež mělo spočívat v údajné existenci dvou odsuzujících výroků za skutek pod bodem 4/ rozsudku soudu prvního stupně, které odvolacímu soudu primárně vytýká, není opodstatněné. Ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu se taková okolnost zjevně nepodává. Třebaže znění výroku rozsudku odvolacího soudu není formulováno optimálně, zřetelně se z něj podává, že výrok o vině pod bodem 4/ rozsudku soudu prvního stupně zůstal beze změny a ve stejné podobě je s ním pracováno i v rozsudku odvolacího soudu, v jehož výroku o vině tvoří jeden z dílčích útoků pokračování v trestném činu.
Přesto ale podle dovolacího soudu nelze označit výrok rozsudku odvolacího soudu za přesný a ve svých důsledcích i správný. Z rekapitulace výrokových částí rozsudků nalézacího soudu a odvolacího soudu plyne, že obviněný P. N. byl útoky pod body 3., 5., 8. napadeného rozsudku odvolacího soudu a pod bodem 4/ rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že obviněný byl uznán vinným pokračováním v trestném činu a tedy jedním trestným činem na podkladě dílčích útoků popsaných ve výroku o vině v rozsudcích soudů nalézacího i odvolacího. Odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozsudku „provedl náležité změny v právní kvalifikaci ohledně tří dílčích skutků na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn“. Tento soud zvolil takový procesní postup veden zřejmě právě úvahou, že všechny dílčí skutky byly spáchány ve formě pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku (str. 16).
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu se z pohledu hmotně právního považuje za jeden skutek a jediný trestný čin (jak již bylo uvedeno), třebaže procesně právně se za skutek považuje i jednotlivý útok pokračujícího trestného činu, protože podle §12 odst. 2 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Odvolací soud si dostatečně neuvědomil, že závěr o pokračování v trestném činu má především hmotně právní povahu a této okolnosti je třeba přizpůsobit i výrok rozhodnutí, a naopak akcentoval procesní důsledky spojené s dílčím útokem pokračujícího trestného činu, jež mají své opodstatnění a uplatnění právě jen při aplikaci trestního řádu.
V daných souvislostech nutno připomenout ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Z uvedených požadavků jasně vyplývá, že rozhoduje-li odvolací soud nově byť jen o jednom dílčím útoku pokračujícího trestného činu, nemůže v rozsudku soudu prvního stupně ponechat zbývající část dílčích útoků beze změny, ale musí rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu zrušit a znovu o celém (a jediném) pokračujícím trestném činu rozhodnout. Jestliže tak neučiní, neobsahuje výrok jeho rozhodnutí podstatnou náležitost stanovenou zákonem v §120 odst. 3 tr. ř. Této logice odpovídají ostatně i zásady, na nichž stojí kupř. ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže lze připustit, že nejde o problém zcela shodný, principiálně jde o otázky blízké a jejich řešení by proto mělo být obdobné.
Odstranění tohoto nedostatku, který má v posuzovaném případě povahu spíše formální vady, by ale znamenalo toliko to, že by odvolací soud zrušil ohledně obviněného P. N. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že jej uzná vinným celým rozsahem trestné činnosti. Ve svých důsledcích by však výrok o vině zůstal i po takovém zásahu jak co do popisu dílčích útoků, tak i jejich právní kvalifikace beze změny. Přestože obviněný P. N. tedy opodstatněně namítl, že v napadeném rozsudku je výrok o pokračování v trestném činu neúplný, dovolací soud shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání v tomto ohledu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Nad rámec již řečeného nelze pominout, že výrok rozsudku odvolacího soudu není zcela přehledný, není jasné, jakými úvahami byl tento soud veden, uznal-li obviněného R. P. útoky uvedenými pod body 3., 5., 8. napadeného rozsudku odvolacího soudu a útoky popsanými pod body 2/, 6/, 7/, 9/ rozsudku soudu prvního stupně vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (bod 9/), ačkoliv v rozsudku soudu prvního stupně byl tento obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 9/ uznán vinným samostatným trestným činem, jak ostatně v odůvodnění svého rozsudku rekapituluje i odvolací soud (str. 6 rozsudku). Obdobně není jasné, jakými úvahami byl tento soud veden, jestliže útoky T. S. pod body 3., 5., 8. napadeného rozsudku odvolacího soudu a pod body 1/, 2/, 6/, 7/ a 9/ rozsudku soudu prvního stupně byly posouzeny jako pokračující zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (body 1/, 9/), třebaže i v jeho případě nalézací soud spatřuje v útocích pod body 1/ a 9/ samostatné trestné činy. Četnost trestných činů ale není srozumitelně vysvětlena ani v rozsudku soudu prvního stupně, když i přes výrokovou část rozhodnutí je v odůvodnění stručně uvedeno, že „obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku“ (str. 19). Odvolací soud vyslovil s právní kvalifikací jednání pod body 1/, 2/, 4/, 6/, 7/, 9/ a 11/ odsuzující části rozsudku nalézacího soudu (tento ale v odsuzující části bod 11/ neobsahuje) v zásadě souhlas s tím, že jde v těchto bodech o otázky celkem jednoduché a nekontroverzní, nesměřovaly k nim námitky, v důsledku čehož odkázal na příslušné pasáže rozsudku nalézacího soudu (str. 14); nevysvětlil ale, proč v jednání obviněných spatřuje pouze jeden pokračující trestný čin, na žádné pochybení nalézacího soudu v tomto směru neupozornil. I přes uvedené ale platí, že dovolání bylo podáno výlučně ve prospěch obviněných, v důsledku čehož nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch, což by případné odstranění tohoto nedostatku znamenalo.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud dovolání obviněných R. P. a T. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, dovolání obviněného P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a dovolání obviněného J. H. odmítl jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková