ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1302.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1302/2014-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. ledna 2015 dovolání obv. J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 10/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně , ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 68 T 10/2013, byl obv. J. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl tímto soudem podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle §99 odst. 2 písm. c) a odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Poškozená nezl. A. F., zastoupená svými rodiči H. a P. F. byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl obv. J. P. odvoláním. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013, odvolání obv. J. P. podle §256 tr. řádu zamítl.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně obv. J. P. v přesně nezjištěný den v prosinci 2012 v bydlišti své přítelkyně K. C., v rodinném domě na adrese Z., K., ul. N. R., kde společně s ní hlídal nezletilé děti manželů H. a P. F., vč. nezl. A. F., se v 1. patře domu před nezletilou A. opakovaně, nejméně ve dvou případech obnažoval, ukazoval pod záminkou sexuální osvěty poškozené své přirození a poté, když ji pod záminkou focení vylákal do pokoje v 1. patře, u kterého uzamkl dveře, ji přiměl, aby se před ním svlékla i ze spodního prádla a když to odmítala, tak na svlečení poškozené se podílel, poté ji držel za nohy, které jí roztáhl a pod záminkou „ochutnání“ poškozené na ní vykonal orální pohlavní styk, kdy se jí dotýkal svým jazykem na obnažených genitáliích, přestože mu bylo známo, že poškozená po dobu nejméně několika měsíců, kdy ji hlídával, k němu získala důvěru, stejně jako její rodiče a ostatní nezletilé děti a obžalovaný takto jednal za situace, kdy poškozená s ohledem na svůj věk i své faktické postavení vůči němu i své osobnostní vlastnosti nebyla schopna projevit aktivně odpor, ani posoudit prováděné jednání a byla ve vztahu faktické závislosti vůči obžalovanému, čehož obžalovaný využil.
Obv. J. P. podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 3 To 126/2013 dovolání , a to prostřednictvím své advokáty JUDr. Markéty Jančík Vallové u Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín dne 24. 3. 2014. Svým dovoláním napadl výrok o vině s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , neboť podle jeho náhledu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého dovolání obv. P. předznamenal, že je mu známo, že není úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat skutkové závěry a pokud to činí, tak jen výjimečně, při faktické existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Nicméně zdůraznil, že zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry učiněnými soudy I. a II. stupně a i v této fázi trestního řízení trvá na tom, že k žádnému orálnímu pohlavnímu styku, (ani k dalšímu jednání popsaném v právní větě) nikdy nedošlo. Soudy však provedly extrémně vadné hodnocení důkazů a na jejich základě dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Nekonkretizuje však, v čem spatřuje extrémně vadné hodnocení důkazů, resp. extrémní rozpor skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy.
Podle názoru obviněného oba soudy nižších instancí aplikovaly na jeho případ nesprávnou skutkovou podstatu. Dle jeho názoru měl být předmětný skutek posouzen jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato skutková podstata předpokládá zneužití stavu závislosti poškozené osoby , která je mladší patnácti let a která byla pachateli svěřena k dozoru. Zatímco stav bezbrannosti (který předpokládá zločin znásilnění) je stav, při kterém poškozená osoba není schopna projevit svou skutečnou vůli a tedy ani klást pachateli odpor. V této souvislosti dovolatel namítl, že z výrokové části napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že nezletilá byla ve vztahu faktické závislosti vůči obviněnému, kterého obviněný zneužil. Pak jej ale nemohl uznat vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejsou naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Druhým nedostatkem hmotně právního posouzení skutku je dle dovolatele závěr soudu, který se týká údajného „ochutnání“ poškozené nezletilé dívky. Dovolatel namítl, že soud dovodil, že obviněný vykonal na poškozené orální pohlavní styk, a to kvalifikoval jako jiný pohlavní styk ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel ve své argumentaci poté srovnal výklad tohoto pojmu v rámci naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění a u trestného činu pohlavního zneužívání. Poté ve svém rozboru dospěl k závěru, že oba tyto legální pojmy se do jisté míry prolínají, neboť pod oba je možné podřadit orální sex i líbání přirození. Na základě toho konstatoval nesprávné právní posouzení skutku, protože zjištěný skutkový stav umožňuje právní posouzení stíhaného skutku nejen jako trestný čin znásilnění, ale také jako pohlavní zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Proto dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. a napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k opětovnému projednání v nezbytném rozsahu. V rámci tohoto řízení pak dovolatel navrhnul, aby se vrchní soud zaměřil na posouzení toho, zda skutková zjištění učiněná v projednávané věci lze podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku či zda se jedná o jiný trestný čin.
Vyjádření státního zástupce
K dovolání obv. P. se písemně vyjádřil státní zástupce (č. j. 1 NZO 675/2014-11 ze dne 11. 8. 2014), který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten dovolatelovy námitky rekapituloval a následně uvedl, že totožné výhrady obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby a poté v rámci svého odvolání, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Státní zástupce vyjádřil souhlas s názorem odvolacího soudu, že ust. §185 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje dvě alternativy, přičemž základní skutkovou podstatu trestného činu znásilnění lze spáchat oběma těmito alternativami. Dále uvedl, že z výsledků dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozená, které bylo v době spáchání trestného činu 9 let, neměla znalosti a zkušenosti, aby mohla účinně vyhodnotit situaci, do které ji obviněný vmanévroval. Obviněný si u všech dětí rodiny F. získal velkou důvěru, u dětí měl autoritu, což ještě více oslabovalo jakýkoliv náznak nedůvěry, který by jinak devítiletá dívka již mohla vůči cizí osobě mít. Obviněnému nebylo přičítáno násilné jednání vůči poškozené. Poškozená však s jednáním obviněného projevila zcela zřetelný nesouhlas, a právě absence jejího souhlasu vyloučila možnost jednání obviněného kvalifikovat jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Proto bylo jednání obviněného správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 2 písm. a), resp. §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce konstatoval, že deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání obv. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o tomto dovolání rozhodl v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Dovolatel vznesl své námitky s odkazem na dovolací důvody podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Z toho vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy , tj. námitky, jimiž se dovolatel domáhá jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je vyhodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II. stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03).
Nejvyšší soud již nemůže posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto jsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně pro Nejvyšší soud již definitivní a úplná.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze v případech, kdy objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje, výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní.
K meritu věci
Ve svém dovolání obviněný namítl, že jej soudy nižších stupňů neprávem odsoudily za spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle jeho názoru měl být předmětný skutek posouzen jako zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť tato skutková podstata předpokládá zneužití stavu závislosti poškozené osoby , která je mladší patnácti let a byla pachateli svěřena k dozoru.
Skutková podstata zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je naplněna, pokud obviněný
a) poškozenou osobu donutí k pohlavnímu styku tím, že zneužije její bezbrannost,
b) činu se dopustí pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
c) spáchá jej na dítěti mladším patnácti let.
Z ustálené judikatury obecně vyplývá, že za pohlavní styk je chápán jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Nejde tedy jenom o soulož, ale také o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, které tr. zákoník klade na stejnou úroveň. Mezi tyto způsoby sexuálního uspokojení patří situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tento stav je simulován jiným mechanismem, např. jazykem. Mezi techniky provedené způsobem srovnatelným se souloží je řazen rovněž anální pohlavní styk, a dále osahávání ženy na prsou, ohmatávání genitálií, sání prsních bradavek, tzv. erotické masáže, apod. Objektivní stránka předpokládá dvě alternativy, tedy použití násilí, případně pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy (alinea I.) anebo zneužití bezbrannosti. V obou variantách je poškozená osoba donucena k sexuálnímu kontaktu překonáním jejího nesouhlasu s pohlavním stykem, který je na ní proti její vůli vykonán. Pachatel znásilnění dovrší buď za použití násilí, anebo zneužitím bezbrannosti – v obou variantách poškozenou k sexuálnímu kontaktu donutí překonáním jejího nesouhlasu s pohlavním stykem, který na ní proti její vůli vykoná.
Za bezbrannost se ve smyslu §185 tr. zákoníku považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, nebo klást odpor (např. R 43/1994-II.). Právní teorie rozlišuje bezbrannost absolutní – kdy oběť situaci kolem sebe nevnímá, např. proto, že je v bezvědomí či pod vlivem návykových látek, psychickou – kdy oběti sice okolní svět vnímají, avšak jejich duševní či rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby dostatečně přiléhavě danou situaci vyhodnotili a účinně na ni zareagovali – např. děti, osoby mentálně zaostalé, či trpící duševní chorobou, nebo fyzickou – kdy oběti nejsou schopny pachateli vzdorovat nepřijatelnému chování pro nedostatek tělesných sil – především děti či osoby pokročilého věku. Pro zneužití bezbrannosti je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku právě proto, že poškozená osoba není schopna čelit aktivitě obviněného. Stav „faktické závislosti“ nevylučuje, že by se poškozená osoba mohla současně nacházet ve stavu bezbrannosti. Judikatura vymezuje také hranice této bezbrannosti. Za bezbrannost se nepovažuje stav poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj nesouhlas s jeho jednáním je schopna dát dostatečně najevo (R 43/1994-II.).
Okolnost, že trestný čin znásilnění byl spáchán na dítěti mladším patnácti let, je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v souladu s §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K naplnění tohoto znaku není třeba, aby pachatel znal věk poškozené osoby, stačí, aby se zřetelem na okolnosti (fyzická vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování) a osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (srov. R 57/1980, R 17/1982, apod.).
Ve svém dovolání obviněný uvedl, že veškeré skutkové závěry soudů I. a II. stupně nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění dle výše uvedených ust. §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Navíc byla poškozená A. vůči němu zjevně ve vztahu faktické závislosti a byla svěřena jeho dozoru.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie dětí a dětská psychiatrie, vypracovaného k osobě poškozené A. F. mj. vyplynulo, že toto devítileté děvčátko (v době znaleckého šetření) vykazovalo svému věku odpovídající sníženou schopnost odlišovat věci podstatné od nepodstatných. V důsledku toho se v inkriminovanou dobu snadno dostávalo do situací, které překračovaly míru jejího chápání. Znalec zdůraznil, že Anna si prožité události pamatuje spíše mozaikově, protože kauzální souvislosti byla schopna vytvářet pouze v omezené míře. Proto její reprodukce k posuzovanému skutku vykazovaly určitou nesourodost, neutříděnost, byly však nadité vnímanými detaily. I přes výše zmíněné skutečnosti však znalec potvrdil, že základní předpoklady pro hodnocení věrohodnosti její výpovědi jsou splněny. U poškozené nebyly zjištěny sklony k nahrazování skutečnosti fantazijními prožitky, sklony k předvádění se, či snaha dostat se do centra pozornosti či zaujmout i za cenu vymýšlení si neskutečného. Proto její výpověď o tom co se stalo, kdy se to stalo a jak – znalec vyhodnotil jako věrohodnou (viz č. l. 322 – 324).
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie k osobě obv. J. P. bylo mj. zjištěno, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti, ve které dominují rysy výrazné nezralosti, emoční lability a impulzivity. Obviněný je orientován bisexuálně, ale současně trpí poruchou sexuální preference typu pedofilie (která se projevuje pedofilní proceptivitou) v důsledku čehož je podstatně snížena schopnost ovládat své jednání. O proběhlých dějích má obviněný tendenci podávat informace s výraznou mírou zkreslení, v důsledku jeho sklonů ke konfabulaci a doplňování reality dle vlastní fantazie. Dále znalec konstatoval, že schopnost sebereflexe je u obviněného výrazně narušená, zejména ve vztahu k vyšetřovanému skutku, stejně jako jeho přístupnost k psychoterapeutickému či jinému působení (č. l. 376/2 – 378).
Po podrobném prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že soudy I. a II. stupně se zcela správně přiklonily k závěru, že výpověď poškozené je – co se týče popisu projednávaného skutku – věrohodná, logicky strukturovaná, podporovaná výpověďmi jejích rodičů, babičky a strýce. Nezletilá A. obv. P. absolutně důvěřovala, a proto se mu svěřovala i v oblasti svých nových objevů, kam patřily i otázky (v její rodině) tabuizovaných témat. Její přirozená zvídavost v oblasti lidské sexuality však byla jednoznačně ze strany obviněného zneužita. Situaci, do které byla ze strany dovolatele vmanévrována, dostatečně nerozuměla. V inkriminovanou chvíli se u ní střetla – na jedné straně její zvědavost v oblasti objevované tělesné intimity (spolu s vysokou mírou důvěry k obviněnému), a na straně druhé její přirozený stud, díky kterému se v navozené situaci necítila dobře, neboť povědomí o jisté nesprávnosti svého jednání měla. Za této situace vyjádřila svůj nesouhlas , i když způsobem, který odpovídal její nezkušenosti a mentální nezralosti. Jinými slovy – své odmítnutí nebyla schopna tváří v tvář fyzické a psychické převaze obviněného projevit aktivněji a důrazněji, čehož obviněný zneužil.
A právě nesouhlas poškozené je zásadní skutečnost, která soudům nižších instancí znemožnila kvalifikovat posuzovaný skutek jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tento zločin totiž předpokládá, že zneužité dítě (pod psychickým nátlakem vyplývajícího z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem) dá souhlas k souloži (event. k jinému pohlavnímu zneužití), takže poté s ním při následných sexuálních praktikách spolupracuje a je aktivní (viz R 17/1982, TR NS 41/2008-T 1049, apod.). Nicméně aktivní přístup u devítileté Aničky bylo na základě provedeného dokazování nutné zcela jednoznačně vyloučit.
V rámci své obhajoby obviněný mimo jiné často upozorňoval na tzv. sebeobranné mechanismy , neboli na dodatečnou interpretaci posuzované události ze strany poškozené, kterou své prvotní sdělení ex-post doplnila – jedná se o výroky o tom, že nic neviděla, neslyšela, protože si zakrývala oči, uši, skrývala se, apod. Ze znaleckého zkoumání však jasně vyplynulo, že tyto dodatečné doplňující výroky poškozené popis skutku ve svém základu nezkreslují, neboť jsou projevem pozdějšího zpracování události poté, co si děvčátko z reakcí svých rodičů ověřilo závadnost celé události. Obviněný však význam těchto dodatečných výroků významově rozšířil na celý skutek a na tomto základě (v rámci své obhajoby) tvrdí, že malá A. si v rámci těchto sebeobranných mechanismů celou událost vymyslela. To je však závěr, který byl důkazně vyvrácen, zejm. závěry znaleckého posudku.
Nejvyšší soud si prostudoval i dodatečné vyjádření obviněného k dovolání a další jeho písemná podání, která z vlastní iniciativy doplnil k dovolání podaném jeho advokátkou. Tato sdělení však nemají potenciál zvrátit vyhodnocení důkazů ve prospěch dovolatele. Zabývají se totiž skutečnostmi, které sice dovolatel akcentuje jako důležité (ba přímo klíčové), které se ale v kontextu provedených důkazů jeví jako irelevantní. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s názory dovolatele, ve kterých např. zmínil, že soudkyně Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, hodnotila důkazy pouze jednostranně, tj. v jeho neprospěch. Stejně tak popisované okolnosti, za kterých došlo k doznání nezl. A. rodičům vyhodnotil jako nepodstatné. Údajné rozpory ve výpovědích matky a PhDr. Markové, event. v závěrech znalce PhDr. Hrůzy, jsou pro posouzení projednávaného skutku rovněž irelevantní. Výhrady obviněného k jednání předsedkyně senátu soudu I. stupně, která si dle jeho vyjádření „dělala co chtěla“, aby ho mohla „uznat vinným za každou cenu“ vyhodnotil jako tendenční.
Závěr
Nejvyšší soud ověřil, že skutková zjištění i na ně navazující právní závěry soudů I. a II. instance jsou správná a relevantní. V projednávaném případě nedošlo k žádnému hmotně právnímu pochybení, tím méně k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na straně jedné a na ně navazující hmotně právní kvalifikací na straně druhé. Skutek, ze kterého byl obviněný J. P. uznán vinným, byl právně kvalifikován správně, a proto Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve svém rozhodnutí 68 T 10/2013 ze dne 7. 10. 2013, stejně jako Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení sp. zn. 3 To 126/2013 ze dne 16. 12. 2013 ve svých skutkových a na ně navazujících právních závěrech nepochybily. Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, Nejvyšší soud dovolání obv. J. P. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 8. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman