ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.388.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 388/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2015 o dovolání, které podal obviněný T. H. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 61 To 370/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 34/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 3 T 34/2014, byl obviněný T. H. N. (dále též jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu za to podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti (30) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti (60) měsíců. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné opatření – zabrání věci, specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku, jež jsou uloženy ve skladu OPL Policie ČR NPC SKPV.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 5. 2. 2013 telefonicky dohodl s neztotožněným mužem převoz sušené drti rostliny konopí – marihuany a dne 6. 2. 2013 v době okolo 20:34 hodin na P. , na parkovišti u obchodního domu Globus zprostředkoval tuto distribuci tak, že zajistil příjezd blíže neustanovené osoby asijské národnosti s vozidlem Škoda Octavia, přičemž v zavazadlovém prostoru byla uložena marihuana, a následně po domluvě uskutečněné na samotném parkovišti s již odsouzeným F. P. , si tento sám vyzvedl tašku s obsahem marihuany, tuto uložil do vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ...... a s uvedeným vozidlem z parkoviště odjel, přičemž při následné kontrole hlídkou Policie ČR ve 21:30 hodin v P. , K. na čerpací stanici bylo ve vozidle nalezeno celkem 7785 gramů sušené rostliny konopí – marihuany v plastovém pytli s uzavíratelným plastovým vakem a ve fialové nákupní tašce s uzavíratelným plastovým vakem, z této sušiny bylo získáno 4962,961 g rostlinné drti obsahující 861,395 g delta-9-tetrahydrocannabinolu, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jako omamná látka zařazená do Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, jejíž hlavní psychoaktivní složkou je delta-9-tetrahydrocannabinol, který je uveden v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., jako psychotropní látka zařazená do Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Naproti tomu byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn skutku pod bodem 1) obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 1 ZT 298/2013, v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
O odvolání, které proti odsuzující části rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 61 To 370/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný T. H. N. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po shrnutí dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů obviněný odkazuje na popis skutku, podle něhož zprostředkoval distribuci marihuany tím, že zajistil příjezd neustanovené osoby, resp. jejího vozidla, převážející marihuanu na parkoviště u obchodního centra, kde tato droga byla vyzvednuta další jinou osobou, tj. panem P. , kterážto formulace je v rozporu s formulací právní věty, podle níž obviněný neoprávněně pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku.
S ohledem na výše uvedené je obviněný tohoto názoru, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku, resp. právní věta, není oddělitelný ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. od popisu skutku ve výroku o vině, resp. skutkové větě. Namítá, že skutkový stav zjištěný v průběhu trestního řízení musí být vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž právní posouzení skutku musí být v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. Podle jeho mínění však z rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ani jejich odůvodnění nevyplývá, že by mu soudy vytýkaly, že by předmětnou marihuanu jakkoliv přechovával, ani v této věci neprovedly žádné dokazování. Podle obviněného tak skutková a právní věta napadaného rozsudku jsou ve vzájemném rozporu, což zakládá naplnění dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., bez ohledu na skutečnost, že je trestný čin dle §283 tr. zákoníku definován poměrně široce, a to jako neoprávněná výroba, dovoz, vývoz, provezení, nabídnutí, zprostředkování, prodání či jiný způsob opatření jinému. V tomto kontextu odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. na usnesení ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1159/2013. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 61 To 370/2014, i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 3 T 34/2014, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný uplatnil relevantní právní námitky, avšak je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z formulace skutkové věty nelze sice jednoznačně dovodit, zda obviněný byl faktickým držitelem uvedené látky předtím, než zajistil její předání další osobě, avšak skutková zjištění soudu se nevyčerpávají pouze popisem skutku ve skutkové větě, ale jsou dále rozvedena i v navazujícím odůvodnění. Z celkových skutkových zjištění tak plyne, že to byl právě obviněný, kdo s uvedenou drogou nakládal, když na obalu drogy byly zajištěny jeho otisky prstů. Za takového stavu lze dovodit, že předmětná droga byla ve faktickém držení obviněného, přičemž následně prostřednictvím dalších osob zajišťoval její předání. Takové jednání nelze považovat za pouhé zprostředkování drogy, neboť obviněný měl drogu ve své moci (držení), a jako držitel prostřednictvím další osoby zajistil její předání ve prospěch odběratele. Použil-li soud prvého stupně pojem zprostředkování, bylo tím zamýšleno právě zajištění fyzického předání drogy odběrateli, nikoli právní pojem zprostředkování ve smyslu §283 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy zjištěnou situaci je proto třeba dle názoru státního zástupce právně posoudit jako „jiné opatření omamné a psychotropní látky jinému“, nikoli za pouhé „přechovávání pro jiného“, neboť k předání drogy skutečně došlo. Pokud jde o poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1159/2013, má státní zástupce za to, že není přiléhavý. Toto usnesení totiž řešilo odlišnou otázku, kdy skutková zjištění soudu nevyjadřovala dostatečně znak přechovávání pro jiného za situace, kdy přechovávaný prekursor byl určen pro výrobu drogy, nikoli pro další distribuci. Jednalo se tak o skutkově i právně zcela nesrovnatelnou situaci, než v nyní předkládané věci. Z ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že všechny formy jednání pachatele jsou z hlediska jeho trestní odpovědnosti rovnocenné. Pakliže soud prvního stupně považoval jednání obviněného za přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o „jiné opatření jinému“, nemá to na trestní odpovědnost obviněného podstatný vliv. Stejný závěr pak platí i pro případ, pokud by se obviněný dopustil jednání spadajícího pod pojem zprostředkování. Třebaže tak skutečně v dané věci došlo k určité nedůslednosti v aplikaci příslušné trestněprávní normy, nemůže mít tato vada žádný vliv na právní postavení dovolatele. Výklad jednotlivých znaků dané skutkové podstaty přitom v praxi zpravidla nepůsobí vážnější obtíže a nelze tak danou otázku považovat za zásadního právního významu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí , doveze , vyveze , proveze , nabídne , zprostředkuje , prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Zločinu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný byl uznán vinným tím, že zprostředkoval distribuci sušené drti rostliny konopí – marihuany tak, že nejprve telefonicky domluvil její převoz blíže neztotožněnou osobou, zabezpečil příjezd blíže neustanovené osoby s vozidlem, ve kterém se v zavazadlovém prostoru nacházela předmětná marihuana, kterou si po domluvě uskutečněné přímo na parkovišti převzal již odsouzený F. P. , přičemž se jednalo o 7785 gramů marihuany obsahující 861,395 gramů delta-9-tetrahydrocannabinolu. Soud prvního stupně podle tzv. právní věty odsuzujícího výroku o vině shledal uvedený zločin naplněný v alternativě, že obviněný „neoprávněně pro jiného přechovával psychotropní látku“.
Pod pojmem „přechovávání“ je třeba rozumět držení takové látky, aniž by ji pachatel musel mít přímo při sobě. Postačí, že ji má ve vlastní dispozici (např. uloženou v trezoru, zakopánu v zemi nebo ukrytou na jiném místě, popř. uloženou u známé osoby apod.). Na délce přechovávání nezáleží, může však mít význam pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Proto je nutné pro úplnost uvést, že pro naplnění znaku „přechovávání“ ve smyslu §187a odst. 1 tr. zák. postačí po formální stránce jakýkoliv způsob držení omamné nebo psychotropní látky či jedu bez povolení (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, publikované pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
Judikatura vychází z názoru, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku (tzv. právní věta) není oddělitelný ve smyslu ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. od popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové věty) – srov. rozh. č. 11/1973 Sb. rozh. tr. Jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud při přezkoumání věci musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, který je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Ačkoliv provedené dokazování, kdy byly nalezeny otisky obviněného na uzavíracím vaku, ve kterém byla marihuana zajištěna, naznačuje možnost, že obviněný měl marihuanu ve vlastní dispozici, a tedy ji přechovával pro jiného, nelze takovýto závěr vyvodit z učiněných skutkových zjištění a ostatně soudy jej ani nedovozují. Naopak skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i odůvodnění jeho rozsudku, jsou výlučně zaměřeny k okolnostem zprostředkování omamné nebo psychotropní látky, neboť obviněnému je kladeno za vinu, že zabezpečil distribuci marihuany, když zařídil předání drogy mezi dvěma osobami, přičemž při předání byl i osobně účasten. Lze se proto ztotožnit s výhradou dovolatele, že soud prvního stupně nesprávně právně vyhodnotil jeho jednání jako neoprávněné přechovávání omamné a psychotropní látky pro jiného za situace, kdy se jednalo o její zprostředkování pro jiného. Pochybení však spočívá pouze v nesprávně zvolené variantě činností ve vztahu k omamné a psychotropní látce, ke kterým vymezuje §283 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost. Nutno však zdůraznit, že §283 odst. 1 tr. zákoníku staví všechny alternativy do rovnocenné pozice, čímž nepřikládá ani jedné z nich zvláštní postavení, a proto z hlediska posouzení viny a trestu není nikterak podstatné, zda se dopustil obviněný předmětného trestného činu tím, že zakázanou látku přechovával nebo zprostředkoval. Přestože se soud prvního stupně dopustil tohoto pochybení, když nesprávně zvolil alternativu „pro jiného přechovával“ namísto „zprostředkoval“ nezakládá to pro obviněného jakoukoliv změnu z hlediska jeho postavení, neboť tento závěr nic nemění na skutečnosti, že obviněný byl správně uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a tedy by nebyl důvod ani k zásahu do uloženého trestu. Zároveň nelze považovat otázku výkladu a použití alternativ jednání vymezených v §283 odst. 1 tr. zákoníku za nikterak po právní stránce významnou, natož zásadně, neboť již byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu a nezpůsobuje žádné zásadní potíže při rozhodování soudů.
Dovolatel odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1159/2013, ve kterém shledává podobnost s jeho případem. Nejvyšší soud považuje tento odkaz za neadekvátní, neboť jak již uvedl státní zástupce, jedná se o skutkově a právně zcela odlišný případ. Dovolací soud se zde vypořádával se situací, kdy skutková zjištění soudu nevystihovala dostatečně znak „přechovávání pro jiného“, neboť přechovávaný prekursor byl určen pro výrobu drogy, nikoli pro další distribuci.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. platí, že Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., aniž by se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík