ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.2.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 2/2015-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2015 stížnost obviněného H. Ch. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 1 To 89/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 11. 12. 2014, sp. zn. 1 To 89/2014, usnesením podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. o ponechání obviněného H. Ch. N. (dále jen „obviněný“) ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost,
ve které namítl, že vazba může trvat jen nezbytně dlouhou dobu a že není dán tento stěžejní předpoklad jeho dalšího držení ve vazbě, když orgány činné v trestním řízení nepostupují v jeho věci s maximálně možným urychlením, neboť ve vazbě je držen již více než dva roky. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/2013, dále namítl, že při déletrvající vazbě skutečnosti zakládající důvody vazby mohou ztrácet na významu a že jeho držení ve vazbě nelze odůvodnit obavou z uložení vysokého trestu odnětí svobody, neboť mu nehrozí trest v délce trvání alespoň osmi let. Dále poukázal na dosavadní průběh trestního řízení s tím, že orgány činné v jeho trestní věci nepostupovaly standardním způsobem, některé důkazy trpí vadou nezákonnosti, soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, což bylo důvodem i zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že obavy z jeho možného útěku ve smyslu použitého vazebního důvodu nelze opodstatnit jen tím, že je cizím státním příslušníkem, který nemá trvalý pobyt v České republice. Zdržuje se v Polsku, kde má zajištěno bydlení i práci, nebyl dosud soudně trestán a s orgány činnými v trestním řízení rádně spolupracuje. Jeho držení ve vazbě bylo možné nahradit přijetím některého z opatření nahrazujícího vazbu a to i s ohledem na fakt, že mu soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody výrazně pod dolní hranici trestní sazby. Proto nejsou dány důvodné obavy, že by po propuštění z vazby uprchl nebo se skrýval, a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a sám rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, případně rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 52 T 10/2013, byť nepravomocně, uznán vinným mimo jiné pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku s výkonem ve věznici s ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu osmi let. V současné době se na základě odvolání obviněného věc nachází v řízení u Vrchního soudu v Olomouci. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. Poukázal přitom na skutečnost, že obviněný byl nepravomocně odsouzen za závažnou trestnou činnost nejen k výraznému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale současně i k trestu vyhoštění na dobu 8 let. Přitom na území České republiky se zdržoval pouze krátce, a to v pěstírně marihuany, kdy byl v souvislosti s posuzovanou trestnou činností zadržen, k území České republiky nemá žádné osobní, rodinné, pracovní či jiné vazby. Vrchní soud konstatoval, že tyto okolnosti ve svém souhrnu odůvodňují obavu, že by se obviněný v případě propuštění na svobodu choval způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) tr. ř., že délka jeho držení ve vazbě odpovídá obtížnosti posuzované trestné činnosti, přičemž propuštění z vazby na svobodu by mohlo zmařit nebo podstatně ztížit dosažení účelu trestního řízení. Za této situace nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného, a v souvislosti s odkazem obviněného na judikaturu Ústavního soudu, je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roků. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Zvláště když obviněnému byl současně uložen i trest vyhoštění z území České republiky. V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Stížnostní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti jeho ponechání ve vazbě a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z institutů, kterým lze nahradit vazbu, což se vztahuje i k obviněným navrhovanému nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík