ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.23.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 23/2015-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 stížnost obviněné S. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 2 To 68/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 3 T 13/2009, byla obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zakoníku, za který byla podle §168 odst. 3 tr. zakoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zakoníku zařazena do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, přičemž v rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. se obviněná S. H. ponechává ve vazbě.
Proti tomuto usnesení podala obviněná včas dne 30. 7. 2015 stížnost, kterou dosud blíže neodůvodnila, byť uvedla, že ji odůvodní ve lhůtě 10-ti dnů.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Vrchní soud v Praze zdůvodnil napadené rozhodnutí tím, že obviněná již byla v předmětné trestní věci pro uvedený trestný čin odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 3 T 13/2009, kterým jí byl v řízení proti uprchlému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. K zadržení obviněné došlo až na základě Evropského zatýkacího rozkazu ve Španělsku dne 18. 12. 2014 a dne 8. 1. 2015 byla předána do České republiky. Vrchní soud dále konstatoval, že na základě žádosti obviněné podle §306a odst. 2 tr. ř. byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 3 T 13/2009, zrušen a rovněž bylo dále téhož dne rozhodnuto o vzetí obviněné do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Obviněná dále podle vrchního soudu nemá v České republice žádné pevnější vazby, které by ji od opakování útěku odradily, přičemž proti ní bylo vedeno řízení jako proti uprchlé, a byla ve Španělsku zadržena až po dalších téměř čtyřech letech. U obviněné je tak dána reálná obava, že v případě propuštění na svobodu by znovu uprchla, aby se tak vyhnula výkonu mnohaletého trestu odnětí svobody, který jí hrozí.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněné byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Již na základě výše uvedeného je zcela odůvodněná obava, že v případě propuštění na svobodu by se obviněná chovala způsobem předvídaným v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Avšak neméně podstatnou skutečností rovněž i samostatně zcela opodstatňující existenci tzv. útěkové vazby je její nedostupnost od počátku trestního řízení, kdy muselo být přistoupeno dne 11. 5. 2010 k vydání Evropského zatýkacího rozkazu, na základě kterého byla teprve dne 18. 12. 2014 zadržena španělskými orgány a následně dne 8. 1. 2015 předána do České republiky. Lze také konstatovat, že vazby obviněné na Českou republiku jsou značně oslabeny, byť zde žije část její rodiny, neboť stěžovatelka je bez zaměstnání a od roku 2008 žila mimo území ČR, přičemž si v cizině vytvořila i pracovní zázemí. Nejvyšší soud proto nepochybuje o zcela opodstatněné existenci obavy z uprchnutí nebo skrývání se obviněné s cílem vyhnout se trestnímu stíhání nebo trestu, a tedy nutnosti ponechání obviněné ve vazbě na základě důvodu upraveného v §67 písm. a) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněné jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu