ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.4.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 4/2015-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2015 stížnost obviněného P. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 7 To 110/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl výrokem pod bodem II. stížností napadeného usnesení tak, že podle §73 odst. 1 písm. b), písm. c) a písm. d) tr. ř. zamítl návrh obviněného P. Z. (dále též jen „obviněný“) na nahrazení jeho vazby přijetím slibu, dohledem probačního úředníka nebo uložením předběžných opatření podle §88c tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost,
ve které namítl, že v jeho případě především není dán vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. a pokud existuje, tak je přinejmenším natolik oslaben, že jej lze nahradit přijetím některého z nabízených institutů, tj. písemným slibem, dohledem probačního úředníka, event. některým z předběžných opatření podle §88b tr. ř.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 47 T 9/2014, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle 21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 3. 2. 2015 projednal odvolání obviněného a městského státního zástupce v Praze, který jej podal v neprospěch obviněného, a k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci sám rozsudkem pod sp. zn. 7 To 109/2014 rozhodl tak, že obviněného P. Z. uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 16 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu je v současné době tato trestní věc obviněného pravomocně skončena. Vrchní soud v Praze však předtím rozhodoval o dalším trvání vazby obviněného a s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř., neshledal možnost nahrazení vazby přijetím některého z nabízených opatření. Existenci vazebního důvodu přitom odůvodnil zejména tím, že obviněný je osobou bez stálého bydliště, bez zaměstnání a jakéhokoliv sociálního a rodinného zázemí. Poukázal i na hodnocení osobnosti obviněného v psychologickém znaleckém posudku, na jeho dřívější trestnou činnost a skutečnost, že v posuzované věci byl soudem prvního stupně, byť nepravomocně, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Za této situace nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, neboť propuštěním obviněného na svobodu by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení účelu trestního stíhání, a to s ohledem na reálnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestu.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují, jakož i nemožnost jejího nahrazení přijetím navrhovaných opatření. Závěrům Vrchního soudu v Praze tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
V době rozhodování Vrchního soudu v Praze byl obviněnému, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104). Tyto závěry jsou v době rozhodování Nejvyššího soudu podpořeny i tím, že ve věci již existuje pravomocné odsuzující rozhodnutí, kterým byl obviněný P. Z. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k 140 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti let.
Stížnostní námitky obviněného nejsou způsobilé odůvodnit stanovisko odlišné od závěrů napadeného Vrchního soudu v Praze o nutnosti jeho ponechání ve vazbě a o nemožnosti jejího nahrazení některým z navrhovaných institutů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík