ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3009.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3009/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Z. T. , zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 49, proti žalované CONTI PAN, s.r.o. se sídlem v Krupce - Bohosudově, Dlouhá č. 274, IČO 61329452, zastoupené Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Vápencová č. 569/13, o 1.694.787,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 3/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2014, č. j. 12 Co 1407/2013 - 308, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. října 2013, č. j. 41 C 3/2009 - 291, pokud jimi bylo rozhodnuto, že žalobkyni se odnímá osvobození od soudních poplatků, přiznané jí usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. března 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55, se zpětnou účinností, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 6. 8. 2008 domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu mzdy ve výši 421.498,50 Kč (za období od 1. 1. 2006 do 30. 9. 2006) spolu se specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení za dobu, z částek a ve výši, jež rozvedla). Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala jako obchodní zástupce na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 8. 2002, že dne 20. 9. 2005 jí byl doručen dopis ze dne 31. 8. 2005, jímž s ní žalovaná rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, neboť se k datu 30. 11. 2005 rozhodla zrušit pracovní místo, které žalobkyně vykonávala. Tuto výpověď považuje žalobkyně za neplatnou a proto dne 5. 10. 2005 podala žalobu o určení neplatnosti tohoto právního úkonu, přičemž věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 295/2007, avšak dosud nebyla pravomocně skončena. Současně se žalobou v dané věci žalobkyně požádala o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že nemá dostatek finančních prostředků (z důvodu nezaměstnanosti, věku, v němž je obtížné sehnat práci, špatného zdravotního stavu, komplikovaného rozvodu s manželem a vedení soudních sporů s ním, které si vyžádaly značné finanční prostředky, přičemž jejím jediným příjmem je výživné na manželku, které činí 8.000,- Kč měsíčně).
V prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků (dále jen „prohlášení“), datovaném dnem 3. 3. 2009, žalobkyně uvedla, že není zaměstnána, neboť jí byla dána výpověď z pracovního poměru, ohledně jejíž neplatnosti vede soudní spor, že jejím jediným příjmem je výživné na manželku ve výši 8.000,- Kč měsíčně, že nevlastní žádný osobní majetek větší ceny ani majetek se svým manželem ve společném jmění, že její manžel (jednatel a společník žalované) opustil společnou domácnost v červenci 2004, že má dluh u advokátky Mgr. N. Priečinské ve výši 60.000,- Kč z důvodu právní pomoci v soudních sporech a že trpí dlouhodobými depresemi v souvislosti s rozvodovým řízením, pro něž je léčena. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 5. 3. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55, pravomocným dne 21. 3. 2009, které neobsahuje odůvodnění, žalobkyni přiznal „osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu“.
K návrhu žalobkyně Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 12. 8. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 74, řízení přerušil do právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 295/2007. Dne 23. 2. 2010 podala žalobkyně návrh na pokračování v řízení, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2009, č. j. 9 C 295/2007 - 321, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 14 Co 291/2009 - 370, jimiž bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni dopisem ze dne 31. 8. 2005 je neplatné“, nabyl dne 21. 12. 2009 právní moci.
V průběhu řízení žalobkyně opakovaně navrhla (podáními ze dne 1. 9. 2009, 16. 6. 2010, 14. 10. 2010, 28. 2. 2011), aby soud připustil změnu žaloby, naposledy podáním ze dne 28. 2. 2011, tak, že se domáhá zaplacení náhrady mzdy ve výši 1.694.787,30 Kč s příslušenstvím (za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2008). V souvislosti s každým tímto návrhem žalobkyně požádala o osvobození od soudního poplatku se stejným odůvodněním jako v žalobě. O těchto změnách žaloby rozhodl Okresní soud v Teplicích usneseními ze dne 24. 11. 2010, č. j. 41 C 3/2009 - 143nnn, a ze dne 13. 5. 2011, č. j. 41 C 3/2009 - 170, tak, že je připustil.
Rozsudkem ze dne 13. 5. 2011, č. j. 41 C 3/2009 - 187, Okresní soud v Teplicích žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení k rukám její zástupkyně ve výši 77.703,- Kč“, neboť vzhledem k obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 295/2007 (konkrétně především závěrům uvedeným v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2009, č. j. 9 C 295/2007 - 321, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2009, č. j. 14 Co 291/2009 - 370), a dalším provedeným důkazům dospěl k závěru, že žaloba není důvodná proto, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil ke dni 30. 11. 2005 na základě (jiné) výpovědi dané žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 28. 7. 2005, ohledně níž žalobkyně nepodala žalobu na určení neplatnosti tohoto právního úkonu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 12 Co 543/2011 - 215, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že „je třeba znovu posoudit splnění všech zákonných požadavků kladených ustanovením §266a zákoníku práce na řádné doručení výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem ve vztahu k doručení výpovědi ze dne 28. 7. 2005 a v návaznosti na toto zjištění znovu posoudit i okamžik skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované a dále i vlastní nárok žalobkyně na náhradu mzdy“.
Usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. 41 C 3/2009 - 291, Okresní soud v Teplicích odňal žalobkyni osvobození od soudních poplatků přiznané jí usnesením ze dne 5. 3. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55, a to se zpětnou účinností, a dále rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků „ve vztahu k jejím žádostem o osvobození od soudního poplatku ze dne 1. 9. 2009, 16. 6. 2010, 14. 10. 2010, 28. 2. 2011“. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že žalobkyně v průběhu řízení předložila několik prohlášení, z nich však žádné neobsahovalo úplné informace o jejím majetku, že přes veškerou snahu se mu majetkové poměry žalobkyně nepodařilo zjistit úplně a že i když by okolnosti dané věci osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly (soudní poplatek činí 67.790,- Kč), nelze odhlédnout od jejích majetkových poměrů a od „jejího postoje k jejich zkoumání“. Z potvrzení ze dne 3. 3. 2009 vyplývá, že jediným příjmem žalobkyně je výživné na manželku ve výši 8.000,- Kč měsíčně, že má dluh u advokátky Mgr. Naděždy Priečinské ve výši 60.000,- Kč za „právní úkony v soudních sporech“, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a že trpí depresemi z důvodu životní nejistoty (aniž ovšem tyto údaje doložila), z potvrzení ze dne 5. 1. 2010 vyplývá, že jejím jediným příjmem je výživné na manželku ve výši 5.000,- Kč měsíčně, že spolu s bývalým manželem vlastní v (dosud nevypořádaném) SJM pozemek p. č. 62/2 ve Starém Vestci, jak to bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 9. 2008, pravomocným dne 30. 4. 2009 (což žalobkyně doložila vyrozuměním katastrálního úřadu), že její dluh u Mgr. Priečinské činí 78.000,- Kč a že nadále trpí depresemi (což nedoložila). Teprve při jednání dne 22. 5. 2013 žalobkyně uvedla, že spolu s bývalým manželem vlastní dům v Kanadě, v němž žije jejich syn s rodinou, že v Kanadě má dále bankovní účet se zůstatkem asi 1.000 dolarů a účet penzijního připojištění (na němž jsou finanční prostředky blokovány do doby dosažení důchodového věku žalobkyně), že je vlastnicí originálů obrazů od malířky D. Š. a že „asi v roce 2011“ vybrala základní kapitál společnosti Bohemia Interiér s.r.o., jenž použila na živobytí (jeho výše činila podle zjištění soudu z obchodního rejstříku částku 200.000,- Kč). Ohledně současných poměrů žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši 6.309,- Kč měsíčně, který jí byl přiznán zpětně od listopadu 2011, že žije sama, platí nájemné ve výši 6.500,- Kč měsíčně a dále úhrady spojené s užíváním bytu, že má psychické potíže, že na nákup léků vynakládá částku 1.000,- Kč čtvrtletně, že nemovitý majetek nadále náleží do nevypořádaného SJM, přičemž na pozemku p. č. 62/2 ve Starém Vestci je postaven dům třetí osoby (družky bývalého manžela žalobkyně) a že proti žalobkyni je vedeno soudní řízení o zaplacení částky 400.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že do roku 2009 bydlela v bytě žalované. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §138 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, v aktuálním znění, jakož i na judikaturu soudů (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 353/2000 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 5/2003) a dovodil, že i když žalobkyně neměla a nemá vysoké příjmy, není nemajetná a disponuje takovým majetkem, že je v jejích možnostech „zaplatit soudní poplatek“, že bylo na ní, aby si své majetkové vztahy se synem (jenž bydlí v domě v Kanadě) uspořádala tak, aby nezůstala bez disponibilních prostředků (např. formou nájemného), a že „nelze spravedlivě požadovat, aby stát platil soudní poplatek za ni“. Ze všech těchto důvodu dospěl k závěru, že „na straně žalobkyně nejsou podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.“, přičemž přihlédl k jejím celkovým majetkovým poměrům, k výši soudního poplatku (který činí 67.790,- Kč), k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování (jež zatím nelze určit, neboť „rozhodování je ve stadiu posuzování předběžné otázky, zda pracovní poměr žalobkyně u žalované neskončil na základě jiné výpovědi, než té, která byla soudem prohlášena za neplatnou“), k povaze uplatněného nároku i k dalším podstatným okolnostem. Osvobození od soudních poplatků, přiznané žalobkyni usnesením ze dne 5. 3. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55, jí soud prvního stupně odňal zpětně z důvodu, že „dům a účet v Kanadě i originály obrazů vlastnila již od počátku soudního řízení“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. března 2014, č. j. 12 Co 1407/2013 - 308, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud - s odkazem na ustanovení §138 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, v aktuálním znění, a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1592/11 a sp. zn. I. ÚS 1901/11 - konstatoval, že žalobkyni bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno v plném rozsahu za situace, kdy v prohlášení uvedla, že pobírá výživné na manželku ve výši 8.000,- Kč měsíčně a že nemá žádný majetek. Zjistil-li tedy soud prvního stupně v souvislosti s dalším vedením sporu okolnosti, jež obsah tohoto prohlášení významně zpochybňují, pak se důvodně zabýval i tím, zda osobní a majetkové poměry žalobkyně nadále odůvodňují přiznané osvobození, či nikoli; přitom vycházel z údajů, které žalobkyně sdělila ve svých „navazujících žádostech o přiznání osvobození od soudních poplatků při rozšíření žaloby“, přičemž jeho zjištění odpovídají podkladům založeným ve spise. Z těchto důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalobkyni nelze nahlížet jako na osobu nemajetnou, která „nemá žádnou rozumnou možnost, jak zajistit úhradu soudního poplatku v řízení, které podáním žaloby vyvolala“. Výše soudního poplatku pak „není zjevně nepřiměřená majetkovým hodnotám, jimiž žalobkyně v době nedávno minulé běžně disponovala a i nyní disponuje“. Odvolací soud dále poukázal na to, že dané řízení se nachází ve stadiu, kdy již nelze očekávat mimořádné výdaje zálohované z prostředků účastníků (znalečné, svědečné apod.), přičemž „ani skutečnost, že soudní poplatek ze žaloby dosud nebyl uhrazen, nijak neomezuje žalobkyni v jejím přístupu k soudu, neboť okresní soud navzdory nezaplacenému poplatku o její žalobě znovu meritorně rozhodne a poplatkovou povinnost určí až dodatečně [§4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění]“. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně již ve věci jednal, „nemá tak prostor pro rozhodnutí o zastavení řízení právě z důvodu nezaplacení soudního poplatku [§9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění]“. Námitku žalobkyně, že své poměry doložila již v roce 2010, nepovažoval odvolací soud za podstatnou pro závěr, že na její straně nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, „jako do jisté míry mimořádného opatření“, neboť o odnětí osvobození může soud rozhodnout kdykoli za řízení. „Ani zřejmá ztížená likvidita nemovitého majetku (nacházejícího se zčásti v cizině) nemůže“ - podle odvolacího soudu - vést k závěru, že „žalobkyně je nemajetná ve smyslu ustanovení §138 o. s. ř.“ (obdobný závěr platí i ve vztahu k nároku uplatněnému vůči žalobkyni v jiném soudním řízení). Uzavřel, že žalobkyně není v situaci, kdy by pro ni úhrada soudního poplatku ve výši cca 67.000,- Kč znamenala „neřešitelný problém, a že na její straně neshledal takové skutečnosti, které by svojí výjimečností a nepříznivým dopadem na ni odůvodňovaly zachování přiznaného osvobození od soudních poplatků, a to byť jen částečného“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (směřující podle svého obsahu proti části výroku, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odnětí osvobození žalobkyni od soudních poplatků se zpětnou účinností), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to výkladu ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu jednak z hlediska, „zda soud může odejmout právo na osvobození od soudních poplatků a toto právo nepřiznat pouze na základě existence nelikvidního majetku“, a dále z hlediska „jak dlouho od zjištění majetkových poměrů má soud právo zpětně odejmout právo na osvobození na základě těchto zjištění s ohledem na institut právní jistoty a práva na spravedlivý proces“. Dovolatelka namítá, že kromě částky 1.000 dolarů na bankovním účtu v Kanadě (v přepočtu se jedná o 20.273,- Kč) nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení soudních poplatků, že zpětné odnětí osvobození od soudních poplatků by pro ni bylo vzhledem k jejímu špatnému psychickému stavu likvidační a v rozporu s dobrými mravy. Vyslovuje názor, že ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu nelze vykládat natolik extenzivně, že soudu bude ponechána „neopodstatněná libovůle“ v tom, za jak dlouhé časové období od okamžiku zjištění odlišnosti v majetkových poměrech účastníka rozhodne o odejmutí osvobození. Podle jejího názoru je účelem tohoto ustanovení možnost soudu přiznané osvobození odejmout pouze ze závažných důvodů (např. v případě zatajování majetku), avšak ona své majetkové poměry soudu sdělila již v roce 2010 a jeho rozhodnutí o odnětí osvobození po třech letech od zjištění rozhodných skutečností tak „závažně zasahuje do jejího práva na soudní ochranu a narušuje zásadu právní jistoty“. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou, že „po zrušení své obchodní společnosti nezískala 200.000,- Kč, ale jen 97.000,-Kč, přičemž část z těchto peněz byla použita na úhradu výdajů spojených se založením společnosti“, a že nepřihlédl k jejím sociálním poměrům, zdravotnímu stavu, věku apod. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení jejích poměrů „ve vztahu k ustanovení §138 odst. 1 a 2 o. s. ř.“, neboť movitý i nemovitý majetek je nutno posuzovat především z pohledu jeho likvidity. V tomto ohledu namítá, že nemovitost v Kanadě, jejíž „spoluvlastnictví“ bylo hlavním důvodem pro odnětí osvobození, stále spadá do nevypořádaného SJM, a není ji tedy možné bez souhlasu jejího bývalého manžela zpeněžit. Dále dovolatelka poukázala na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 5 Ads 1/2004, podle nějž objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu, a na právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v části výroku, kterým soud odňal žalobkyni osvobození od soudních poplatků se zpětnou účinností, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, a že k první dovolatelkou nastíněné otázce je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal usnesení odvolacího soudu v napadené části výroku ve smyslu ustanovení §242 občanského soudního řádu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné; ke druhé dovolatelčině otázce není dovolání přípustné.
V dané věci podala žalobkyně žádost o osvobození od soudního poplatku ze žaloby dne 6. 8. 2008 a osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu jí bylo přiznáno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 3. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55; při úvaze, zda poměry žalobkyně byly už v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození, je proto třeba i v současné době aplikovat ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 8. 2011 - dále jen „o. s. ř.“ [obdobně srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, v němž bylo dovozeno, že zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, sice neobsahuje (ve vztahu k Části třetí, kterou byl novelizován občanský soudní řád) přechodná ustanovení, avšak ze zásady procesního práva o časových mezích procesních zákonů, obecně vyjádřené v ustanovení §355 občanského soudního řádu, vyplývá, že o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků je třeba vždy rozhodnout podle právní úpravy, která byla účinná v době, kdy byla žádost podána u soudu]. Protože však o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobkyni se zpětnou účinností soudy rozhodovaly až po 1. 9. 2011, uplatní se ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 9. 2011 (po tomto datu však žádné změny nedoznalo).
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. platilo, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Podle ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Judikatura již dříve dovodila (srov. usnesení uveřejněné pod č. 16/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že soud může přiznané osvobození od soudních poplatků odejmout (§138 odst. 2 o. s. ř.) pouze ve dvou případech: jednak tehdy, jestliže došlo ke změně poměrů u osvobozeného účastníka a v důsledku této změny přestává být osvobození odůvodněné, a dále tehdy, jestliže soud dodatečně zjistí, že poměry účastníka byly už v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození. Jestliže však poměry účastníka byly řádně zjištěny a nedošlo k jejich změně, není možné jednou přiznané osvobození odejmout proto, že soud změní hodnocení těchto poměrů. Při stejných poměrech účastníka, které byly zjištěny při přiznání osvobození, je soud svým původním rozhodnutím vázán.
K výkladu ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. se dále v odborné literatuře (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. a kolektiv. Občanský soudní řád I, II, 1. vydání. C. H. Beck, Praha: 2009, komentáři k §138 o. s. ř.) uvádí, že oprávnění soudu změnit své rozhodnutí nevyplývá z toho, že by jím soud sám nebyl vázán (nejde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení - §170 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž vyplývá z výslovného znění ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. Důvodem pro odnětí osvobození však nemůže být pouhá změna v hodnocení poměrů účastníka (vedlejšího účastníka), které se jinak nezměnily a ani nebyly jinak zjištěny, nebo změna názoru soudu na to, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jestliže soud dodatečně zjistí, že skutečné poměry účastníka osvobození od soudních poplatků neodůvodňovaly již v době, kdy bylo přiznáno, je soud povinen účastníku (vedlejšímu účastníku) osvobození od soudních poplatků odejmout.
Právní názor odvolacího soudu, že o odnětí osvobození od soudních poplatků účastníkovi, a to i se zpětnou účinností, soud rozhodne kdykoli za řízení, a to až do jeho pravomocného skončení, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř., jak z jeho výslovného znění vyplývá, resp. že soud je povinen účastníku osvobození od soudních poplatků odejmout, je tudíž správný. Druhá dovolatelkou nastíněná právní otázka proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu nezakládá.
Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že - stejně jako soud prvního stupně - vycházel při svém rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků žalobkyni se zpětnou účinností z ustanovení §138 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 9. 2011. Nemůže proto obstát jeho názor že „na straně žalobkyně neshledal takové skutečnosti, které by svojí výjimečností a nepříznivým dopadem na ni odůvodňovaly zachování přiznaného osvobození od soudních poplatků, a to byť jen částečného“. Již z toho důvodu není rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) správné.
Jak Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění usnesení ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, účastníkům vznikají v souvislosti s uplatňováním nebo bráněním práva náklady, které jsou povinni platit (srov. §140 odst. 1 o. s. ř.). Ocitl-li se účastník v takové nepříznivé majetkové situaci, která mu znemožňuje, aby platil všechny náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nemůže to mít za následek, aby se nemohl domáhat v občanském soudním řízení ochrany svých práv. Účastník, jehož poměry mu znemožňují platit náklady potřebné k vystupování před soudem, má právo na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., ledaže by šlo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účastník, který byl osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nebo u něhož jsou alespoň předpoklady, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., má právo, aby mu soud ustanovil na jeho žádost zástupce, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů (srov. §30 o. s. ř.), a soud mu neuloží povinnost k náhradě nákladů řízení, které platil stát, i kdyby stát měl podle výsledku řízení vůči němu právo na náhradu nákladů řízení (srov. §148 odst. 1 o. s. ř.). Účastníku, který byl osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., nelze uložit, aby složil zálohu na náklady důkazu, i když důkaz navrhl nebo i když soud nařídil důkaz o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu (srov. §141 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně v dané věci nepožádala o ustanovení zástupce k ochraně svých zájmů podle ustanovení §30 o. s. ř. (při podání žaloby dne 6. 8. 2008 byla a je doposud zastoupena advokátkou), podala jen žádost o osvobození od soudního poplatku ze žaloby a následně pak v souvislosti s každou její změnou (rozšířením); dále požádala o osvobození od soudního poplatku z odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2001, č. j. 41 C 3/2009 - 187. Protože žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení náhrady mzdy ve výši 421.498,50 Kč (spolu se specifikovaným příslušenstvím), činil v té době soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení podle položky 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků [jenž tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žaloby (tj. ve znění účinném do 31. 8. 2011, pro věc rozhodném se zřetelem k článku II bodu 1. části první zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony)], částku 16.860,- Kč, a po postupném rozšíření žaloby (soudem prvního stupně připuštěném) celkem částku 67.790,- Kč [položka 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, ve znění účinném ke dni rozšíření žaloby, tj. do 31. 8. 2011].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, na něž dovolatelka poukázala, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Taktéž v usnesení ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1940/2013, Nejvyšší soud vyložil, že poměry účastníka, který je fyzickou osobou (člověkem), odůvodňují osvobození od soudních poplatků tehdy, jestliže vzhledem ke stavu svého jmění (majetku a dluhů) není schopen platit náklady řízení, aniž by tím ohrozil vlastní výživu (v rozsahu odpovídajícím zejména jeho potřebám a zdravotnímu stavu) a výživu osob, k nimž má nebo k nimž převzal vyživovací povinnost. Při posuzování poměrů takového účastníka samozřejmě nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy z jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek. Všechny okolnosti, které jsou významné pro posouzení jeho poměrů, je účastník povinen soudu věrohodně doložit. Dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, soud promítne do úvahy, zda účastník, který je fyzickou osobou (člověkem), je schopen ze svých příjmů a dalších disponibilních peněžních prostředků uhrazovat soudní poplatky a platit ostatní náklady řízení, zejména náklady spojené s právní pomocí, která by mu byla poskytována od počátku řízení až do jeho skončení, a s placením záloh na důkazy, které navrhl nebo které soud nařídil o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu. Jestliže to poměry (nedostatek disponibilních peněžních prostředků) žádajícího účastníka nedovolují, je soud povinen mu přiznat odpovídající osvobození od soudních poplatků (zcela, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Ze stejných judikatorních závěrů, podle nichž se zásadně nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek, a jež se týkají jak aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 8. 2011, tak i po jeho novelizaci provedené zákonem č. 218/2011 Sb., účinným od 1. 9. 2011, je třeba vycházet i při rozhodnutí podle ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 8. 2011, i od 1. 9. 2011. Jestliže však již soud začal jednat o věci samé, a to aniž byl zaplacen soudní poplatek ze žaloby, případně z rozšíření žaloby soudem připuštěné, soud řízení pro nezaplacení poplatku nezastaví [§9 odst. 4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2001], a o uložení povinnosti účastníku (vedlejšímu účastníku) zaplatit poplatek rozhoduje soud spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí [§9 odst. 6 věta první citovaného zákona]; o překážku v přístupu účastníka k soudu se v takovém případě tudíž nejedná. V tomto ohledu proto není přiléhavý poukaz dovolatelky na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 5 Ads 1/2004.
V dané věci vycházel soud prvního stupně při svém rozhodnutí o žádosti žalobkyně o osvobození od soudního poplatku ze žaloby ze dne 6. 8. 2008 z jejího prohlášení ze dne 3. 3. 2009, z něhož vyplývá, že jejím jediným příjmem bylo výživné na manželku ve výši 8.000,- Kč, že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek vyšší ceny, že má dluh u advokátky Mgr. N. Priečinské ve výši 60.000,- Kč z důvodu právní pomoci v soudních sporech a že trpí depresemi v souvislosti s rozvodovým řízení, pro něž je léčena. Následně pak v průběhu dalšího řízení bylo zjištěno, že v té době již žalobkyně spolu s (bývalým) manželem vlastnila dům v Kanadě obývaný jejich synem s rodinou, že měla v Kanadě bankovní účet se zůstatkem 1.000 dolarů a účet penzijního připojištění (na němž jsou finanční prostředky vázány na důchodový věk žalobkyně v Kanadě, tj. 65 let), že byla vlastnicí originálů obrazů od malířky D. Š. (ohledně nichž ovšem jednatel a společník žalované - bývalý manžel žalobkyně, v řízení tvrdil - jak z obsahu spisu vyplývá - že náleží do jejich dosud nevypořádaného SJM) a že s bývalým manželem mají v dosud nevypořádaném SJM pozemek p. č. 62/2 ve Starém Vestci, na němž je postavena stavba ve vlastnictví třetí osoby.
S názorem odvolacího soudu učiněným na základě těchto zjištění, že „ani zřejmá ztížená likvidita nemovitého majetku (nacházejícího se zčásti v cizině) nemůže vést k závěru, že žalobkyně je nemajetná ve smyslu ustanovení §138 o. s. ř. a že není v situaci, kdy by pro ni úhrada soudního poplatku ve výši cca 67.000,- Kč znamenala neřešitelný problém“, dovolací soud nesouhlasí, neboť se jím odchýlil od citované ustálené judikatury soudů (za nesprávný taktéž považuje názor soudu prvního stupně, který důvod pro odnětí osvobození žalobkyně od soudních poplatků se zpětnou účinností shledal v tom, že žalobkyně již od počátku řízení vlastnila dům a bankovní účet v Kanadě a originály obrazů). Jestliže totiž žalobkyně nebyla v době podání žádosti o osvobození od soudního poplatku dne 6. 8. 2008 ani při podání potvrzení ze dne 3. 3. 2009 podnikatelkou, která by obchodovala s nemovitostmi (a byla by tedy vlastníkem nemovitostí jen za účelem prodeje), a naopak bylo zjištěno, že dům v Kanadě je ve společném jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela, přičemž však byl (a je dosud) využíván k bydlení jejich syna s rodinou, že i pozemek p. č. 62/2 ve Starém Vestci je v dosud nevypořádaném SJM a kromě toho je na něm postaven dům třetí osoby, takže zpeněžení tohoto majetku pro ni nepřicházelo v úvahu, že jediným příjmem žalobkyně bylo v té době výživné na manželku ve výši 8.000,- Kč měsíčně, neboť jí byla dána výpověď z pracovního poměru, a že kromě částky 1.000 dolarů uložené na bankovním účtu v Kanadě neměla žádné další disponibilní finanční prostředky (ani možnost si je opatřit), z nichž by mohla soudní poplatek uhradit, přičemž po žalobkyni ani nebylo možno požadovat, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) zpeněžila originály obrazů od malířky D. Š. (jejichž vlastnictví je navíc sporné), měly soudy náležitě uvážit - též s přihlédnutím k výši soudního poplatku, k výši životních nákladů žalobkyně, jakož i s ohledem na její věk, zdravotní stav a k jejímu tvrzení (ovšem prozatím ničím nepodloženému) o existenci dluhu ve výši 60.000,- Kč vůči advokátce Mgr. Priečinské - zda poměry žalobkyně v té době neodůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků alespoň zčásti (případně pro část řízení nebo jen pro některé úkony) a že by tak u ní byl dán důvod jen pro částečné odnětí osvobození od soudních poplatků.
Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval ani otázkou, zda se u žalobkyně - vzhledem k závěrům soudů učiněným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 295/2007 a ke konstantní judikatuře, podle níž, nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně - nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Protože usnesení odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým žalobkyni bylo odňato osvobození od soudních poplatků, přiznané jí usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 3. 2009, č. j. 41 C 3/2009 - 55, se zpětnou účinností, správné a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je v tomto rozsahu podle ustanovení §243e odst. 1 občanského soudního řádu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedené části výroku zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně v části výroku, jímž žalobkyni odňal osvobození od soudních poplatků s účinností od počátku, zrušil Nejvyšší soud České republiky i tuto část výroku jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu