ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1124.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1124/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce města Skuteč, IČO: 00270903, se sídlem ve Skutči, Palackého náměstí 133, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi I, Resselovo náměstí 135, proti žalované A. D., o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 104/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. září 2014, č. j. 18 Co 216/2014-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. prosince 2013, č. j. 3 C 104/2010-104, uložil žalované povinnost vyklidit parc. č. 2483/2 - ostatní plocha a parc. č. 744/1 - ostatní plocha, zapsané na LV č. 10001 pro obec a k. ú. S., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Chrudim.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. září 2014, č. j. 18 Co 216/2014-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna vyklidit parc. č. 2483/2 a parc. č. 744/1 v k. ú. S.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími. Dovolací soud je při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.
Odvolací soud vysvětlil, proč považoval omyl žalované za omluvitelný. O dobré víře žalované svědčila dlouhodobá pokojná držba sporných pozemků (trvající od roku 1978) opřená - byť o domnělé - právní tituly. Odvolací soud zdůvodnil, proč i skutečnost, že výměra pozemků držených žalovanou, která přesahovala zhruba o 30 % výměru pozemků koupených, nezpochybnila její dobrou víru. Dospěl k závěru, že samotná existence geometrického plánu z roku 1980 předloženého žalovanou žalobci za situace, kdy evidentně jako laik plánu neporozuměla a nebylo prokázáno, že by o něm do vyvolání jednání se žalobcem v roce 2009 vůbec věděla, nenarušila dobrou víru žalované v průběhu vydržecí doby.
Dovolací soud posoudil úvahy odvolacího soudu a dospěl k závěru, že nevybočují z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U výměry nabytého pozemku judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku a výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). „Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby. I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku "připlocen", neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“ (rozsudek ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). „Samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže vyloučit oprávněnou držbu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 10355). Z uvedené judikatury se podává, že pro posouzení objektivní dobré víry není rozhodující samotná skutečnost, že držitel mohl z údajů katastru nemovitostí, resp. z geometrického plánu zjistit, že drží i část sousedního pozemku.
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). K tomu přistupuje okolnost, že dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor č. 1068). V dané věci není úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalované, opřená o konkrétní okolnosti dané věci, zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není podle §237 o. s. ř. přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.
předseda senátu