ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1397.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1397/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, proti žalovanému Mgr. Š. J. , o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 273/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2015, č. j. 11 Co 296/2014-705, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 568,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Reisera, advokáta se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 39 C 273/2008-634, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemku parc. č. 4919 o výměře 118 m2, jehož součástí je stavba, v části obce a k pozemku parc. č. 4918 o výměře 411 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 4893 pro obec a katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město (dále jen „předmětné nemovitosti“), s tím, že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se stává žalobce (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 853 410 Kč ve lhůtě 3 měsíců ode dne právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 335 073,20 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a povinnost státem hrazené náklady řízení, o jejichž výši a lhůtě splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2015, č. j. 11 Co 296/2014-705, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29 137 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v následujících procesních vadách: Odvolací soud zcela ignoroval, že soud prvního stupně porušil zásadu nezávislosti a nestrannosti soudu a zásadu rovnosti a tím i právo žalovaného na spravedlivý proces. Odvolací soud se po právní stránce nevypořádal a) se zásadním důkazem žalovaného předloženým v odvolacím řízení, b) s tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazním prostředkům předloženým žalovaným, a to ve formě 4 znaleckých posudků, c) s tím, že soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPPREA, který trpí vadami a který svědčí ve prospěch žalobce, d) s tím, že soud prvního stupně použil argumentaci zcela v rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud také zcela ignoroval skutečnost, že žalobce je zastoupen advokátem, jehož manželka – soudkyně - je v rámci téhož soudu „kolegyní (možná i kamarádkou?)“ soudkyně, která ve věci rozhodovala v prvním stupni a která zvýhodnila jak žalobce, tak i samotného zástupce žalobce coby manžela své kolegyně, který pravděpodobně participoval na „tučných nákladech řízení“. V této skutečnosti pak žalovaný spatřuje důvod podjatosti. V rozsáhlém dovolání pak dovolatel podrobně rozebírá jednotlivé námitky, přičemž především namítá, že soudy obou stupňů měly přihlédnout ke čtyřem znaleckým posudkům a k dalším důkazům předloženým žalovaným a naopak odmítnout vadný znalecký posudek znaleckého ústavu KOPPREA. Kdyby tak soudy učinily, musely by dospět k závěru, že hodnota vypořádacího podílu je alespoň 1 218 000 Kč a nikoliv 853 410 Kč. Mimoto žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení ve výši 335 073,20 Kč, které fakticky snížily jeho vypořádací podíl. Při zohlednění skutečné ceny předmětné nemovitosti ve výši 6 000 000 Kč nebyl žalobce úspěšný, neboť vypořádací podíl ve výši 1 200 000 Kč činí více jak o 50 % žalobcem nabízené částky. Žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby, a proto nelze po něm spravedlivě požadovat, aby hradil žalobci náklady soudního řízení. Soudy tak měly podle §150 občanského soudního řádu žalobci náhradu nákladů řízení odepřít, neboť žalovaný ještě před zahájením řízení nabídl žalobci na vypořádání jeho podílu částku 1 240 000 Kč. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti s tím, že ji přikáže žalobci, uložil žalobci uhradit na vypořádací podíl částku 1 200 000 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku, rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci a žalovanému, aby každý hradil náklady řízení státu ve výši ½. Případně navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Žalovaný všechny námitky uvedl již v průběhu řízení před soudy obou stupňů a ty se s nimi řádně vypořádaly. Dovolání je tak „v zásadě pouze až přehnaně vyhrocenou osobní polemikou žalovaného s hodnocením důkazů“. Nebylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, neboť ten měl v řízení až nebývalý prostor pro předkládání neustále nových důkazů, přičemž svá tvrzení nebyl schopen prokázat. Žalobce se následně vyjádřil k průběhu dokazování a ke zjištěné ceně předmětných nemovitostí s tím, že soudy obou stupňů nikterak nepochybily. Naopak pochybil žalovaný, který svým znalcům nepodával úplné informace, tudíž jejich znalecké posudky nemohly být objektivní. Co se týče nákladů řízení, řízení trvalo bezmála 7 let a bylo zahájeno pro rozpory mezi spoluvlastníky. Žalovaný zavinil nejenom vznik samotného řízení, ale vzhledem k obstrukčnímu způsobu jeho vedení i neúměrně dlouhé trvání sporu, a proto je na místě aplikace §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Nepatřičné jsou komentáře týkající se zástupce žalobce na nákladech řízení, zcela nemístné je pak napadání soudkyně soudu prvního stupně z podjatosti. Žalovaný tuto námitku nevznesl po celé řízení, ač mu tato skutečnost byla známa od samého počátku sporu. Žalovaný nikterak neprokázal, jak se měla podjatost konkrétně projevovat. Soudy dostatečně posoudily všechny aspekty sporu i důkazy předložené oběma stranami a se všemi se řádně vypořádaly. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. ledna 2015, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel nevymezil v dovolání otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak, jak ji požaduje výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tuto otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Dovolací soud ostatně není oprávněn tuto otázku sám vymezovat, neboť by svým postupem narušil zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Podstatou dovolání je především rozsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem v otázce ceny předmětných nemovitostí, kdy se žalovaný snaží prostřednictvím „svých“ čtyř znaleckých posudků a „zásadního důkazu“ předloženého v odvolacím řízení přesvědčit dovolací soud o tom, že cena nemovitostí, tedy i jeho vypořádacího podílu je vyšší, než zjistily soudy obou stupňů. Tím, že dovolatel z odlišných skutkových závěrů dospívá k jiné obecné ceně nemovitostí, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; tímto důvodem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217), nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Tyto závěry jsou přitom uplatnitelné i v rámci přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolatel sice v dovolání uvedl několik vad řízení, jichž se měly soudy obou stupňů dopustit, ale buď svými námitkami ve skutečnosti nepřípustně rozporoval zjištěný skutkový stav (jedná se o námitky zpochybňující ocenění předmětných nemovitostí z důvodu nezohlednění některých důkazů předložených žalovaným), nebo v souvislosti s vadami řízení nevymezil žádnou otázku procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a proto v této fázi dovolacího řízení není dovolací soud oprávněn vady řízení přezkoumávat.
V této souvislosti dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Nad rámec uvedeného dovolací soud k údajným vadám řízení dodává, že nelze přisvědčit námitce, že by ve věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soudce, když důvod údajné podjatosti soudkyně mající spočívat v tom, že zástupce žalobce je manželem soudkyně, která je „kolegyní (možná i kamarádkou?)“ soudkyně, jež ve věci rozhodovala, dovolací soud nesdílí.
Ustálená judikatura dovolacího soudu dovodila, že vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v témže oddělení či senátě. Toto pravidlo lze vztáhnout i na vztahy mezi soudci a jinými osobami činnými v oblasti právní praxe či teorie; jen v případě, že by tyto vztahy překročily běžný profesionální rámec a staly by se osobními (zejména přátelskými či naopak nepřátelskými), bylo by nutno uvažovat o podjatosti soudce. Důvodem pro vyloučení soudce ovšem není bez dalšího okolnost, že soudce „zná“ advokáta, který účastníka zastupuje, neboť je vyloučeno, aby se soudce a advokát v průběhu dlouhodobého působení v obvodu téhož soudu vůbec neznali; musí se však jednat o vztah, který zůstává v profesionální společenské rovině [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 23/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě žalovaný svou námitku podjatosti nijak konkrétně neupřesnil, přičemž podjatost soudkyně nelze dovodit pouze ze skutečnosti, že ve věci bylo rozhodnuto v neprospěch žalovaného. V neprospěch dovolatele potom hovoří i skutečnost, že byl o osobě soudkyně obeznámen již od samého počátku soudního řízení, přesto svou námitku podjatosti vznesl až poté, co bylo vydáno pro dovolatele nepříznivé rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud také nesdílí námitku, že by se soudy obou stupňů nevypořádaly s námitkami žalovaného a stranily by v průběhu dokazování žalobci, čímž by porušily zásadu rovnosti. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly cenou předmětných nemovitostí, přičemž přesvědčivě vysvětlily, proč se přiklonily k závěrům revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPPREA a proč naopak nepřisvědčily důkazům, které navrhl žalovaný. Dovolací soud shledal závěry soudů za dostatečně odůvodněné, nespatřoval v nich jakékoliv prvky svévole, nekritického přejímání závěrů, stranění jedné ze stran sporu či jiný procesní deficit, a proto není soudům obou stupňů z hlediska procesního postupu co vytknout.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka směřující do výroků o náhradě nákladů řízení, neboť v jejich souvislosti dovolatel nevymezil žádnou otázku procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání.
Nad uvedené je možno dodat, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněného pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“.
V posuzovaném případě žalobce navrhoval vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že předmětné nemovitosti budou přikázány žalobci s tím, že žalovanému zaplatí vypořádací podíl stanovený soudním rozhodnutím. Podle tohoto návrhu pak posléze soudy skutečně rozhodly, žalobce byl tedy zcela úspěšný, a proto mu přináleží náhrada nákladů řízení v plné výši, kterou soudy obou stupňů zcela správně vypočetly z částky 853 410 Kč, která odpovídá vypořádacímu podílu. Naopak nelze přisvědčit dovolateli, že žalobce nebyl zcela úspěšný, neboť vypořádací podíl měl podle dovolatele činit 1 218 000 Kč. Dovolatel totiž nevychází z hodnoty předmětných nemovitostí, kterou zjistily soudy obou stupňů, nýbrž vychází z hypotetické hodnoty předmětných nemovitostí, která má vyplývat z dovolatelových důkazů, jimž soudy obou stupňů nepřisvědčily. Odvolací soud naopak uvedl, že konečně určená výše vypořádacího podílu v podstatě odpovídá tomu, jakou částku žalobce žalovanému po celou dobu řízení nabízel.
Nelze přisvědčit ani tomu, že by byl dán důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. tím, že žalovaný nezavdal příčinu pro podání žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když jen od počátku požadoval částku odpovídající jeho čtyřem znaleckým posudkům a že tuto žalobu mohl podat také.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), uvedl že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ [taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, a ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Důvodnou není pak ani námitka, že žalovaný má v důsledku dlouhotrvajícího řízení obdržet o tři čtvrtě milionu méně, než co mu po právu na vypořádání podílového spoluvlastnictví přináleží. Jednak není pravdou, že by žalovaný měl obdržet o tři čtvrtě milionu méně, jednak výše náhrady nákladů řízení byla totiž odvislá od délky soudního řízení, které se protahovalo i v důsledku jednání žalovaného, přičemž dovolacímu soudu se nejeví jako spravedlivé, aby byla délka řízení přičítána k tíži žalobce. Jak ostatně uvedl i odvolací soud, žalobce navrhoval žalovanému mimosoudní řešení věci, případně ukončení sporu soudním smírem, byl ochoten vyplatit i vyšší částku, než byla žalovanému přiznána, a požadoval zaplacení ½ nákladů řízení. Žalovaný však na tento návrh nepřistoupil. Dovolací soud proto souhlasí se závěry odvolacího soudu, že v řízení nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlnily nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci podle §150 o. s. ř.
Jelikož nebylo možné žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li žalovaným ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu