ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1405.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1405/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Marcelou Bako, advokátkou se sídlem v Brně, Vránova 806/57, proti žalovanému S tatutárnímu městu Brnu, IČO: 44922785, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánské náměstí 1, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 211/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2012, č. j. 44 Co 111/2012-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2012, č. j. 44 Co 111/2012-135, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku uvedeného pozemku, který nabyl vydržením. Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č. j. 44 C 211/2009-108, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 1045 v k. ú. K., obec B., je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporného pozemku parc. č. 1045 v k. ú. K. Žalobce užíval předmětný pozemek v přesvědčení, že je součástí jeho nemovitostí. Své přesvědčení opíral o domnělé nabývací tituly, a to o odevzdací listinu, kterou mu bylo jako pětiletému odevzdáno dědictví po jeho matce E. K., zemřelé v roce 1945 (nemovitosti v podílu id. ½), druhou ideální polovinu nemovitostí získal darem od své babičky B. K. na základě odstupní smlouvy z roku 1960. Od uvedené doby sporný pozemek (předzahrádku) užíval v rozsahu, jak jej užívali jeho předchůdci, a to nepřetržitě, v domnění, že jde o rodinný majetek. Sporný pozemek oplotil na základě povolení úřadu, staral se o něj, platil z něj daň z nemovitosti. Nabývací listiny ani výpis z pozemkové knihy údaje o výměře pozemků neobsahovaly. Pozemek původně patřil jeho předkům, kteří jej ve třicátých letech 20. století postoupili městu Brnu k silniční stavbě, která však nebyla realizována, takže se jeho užívání nezměnilo; o „Prohlášení B. a E. K. z 21. 11. 1934 o svolení k bezplatnému postoupení do veřejného statku části parc. PK č 3364/2 a jejím přičlenění k parc. PK 3364/3 (nyní parc. č. 1045) v k. ú. K. s tím, že tato parcela bude sloužit účelům veřejným“, žalobce nevěděl. I po roce 1934 jeho rodina předmětný pozemek užívala. Žalovaný zjistil až při místním šetření v roce 2005, že žalobce užívá jeho pozemek, o čemž ho uvědomil.
Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce nemohl být v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří, když si měl možnost zjistit, zda je skutečně vlastníkem všech nemovitostí, které užívá. Soud zaujal názor, že žalobce neměl důvod, aby si ověřoval v pozemkové evidenci rozsah svého vlastnictví, neboť převzal nemovitosti, které byly rodinným majetkem, užíval je v uvedeném rozsahu prakticky od svého narození, dříve je v tomto rozsahu užívala jeho rodina a jeho vlastnictví nebylo nikým zpochybňováno. Dospěl k závěru, že žalobce splnil zákonné podmínky vydržení, držel sporný pozemek v dobré víře, splnil délku vydržecí doby i další náležitosti stanovené v §134 odst. 1 obč. zák., a stal se tak vlastníkem tohoto pozemku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 44 Co 111/2012-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal, že má nabývací titul osvědčující jeho vlastnictví k předmětnému pozemku parc. č. 1045. Pozemek nebyl předmětem dědictví po jeho matce a předmětem odstupní smlouvy, proto žalobce nemůže být pokládán za oprávněného držitele. Dobrou víru nemohl odvozovat od svých právních předchůdců, kteří si byli vědomi, že pozemek odstoupili pro veřejné užití. Žalobce tak od nich nemohl získat přesvědčení, že se pozemek do rodinného majetku třeba vrátil. Mohl sice pokračovat v užívání v rozsahu jako jeho právní předchůdci, to však neznamená, že se stal oprávněným držitelem, byl pouze v postavení „pokračovatele tradic“. Na tom nic nemění skutečnost, že vlastník sporného pozemku do jeho užívání nezasáhl a o své vlastnictví neprojevil zájem, neboť vlastnické právo se nepromlčuje. Jiná situace by mohla nastat, kdyby žalobce nabýval nějak reálně vymezené pozemkové vlastnictví nebo sám uskutečnil připlocení, při kterém by vycházel z omluvitelného omylu týkajícího se hranic pozemku. V dané věci však žádný původní plot či jiné viditelné vymezení hranic pozemku neexistovalo a žalobce průběh hranice pozemku při stavbě plotu, jak sám doznal, pouze odhadoval, aniž si zjistil skutečnou hranici. I kdyby žalobce vycházel z výměry pozemků v metrech čtverečních, mohlo být jeho zjištění hranic pouze velmi relativní a nejisté. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že splnil zákonné podmínky k vydržení předmětného pozemku, a proto nemohlo být jeho žalobě vyhověno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o tom, že nebyl oprávněným držitelem, protože nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek vlastnicky patří. V řízení prokázal své přesvědčení založené na dobré víře, že mu sporný pozemek parc. č. 1045 vlastnicky náleží a že i při řádné péči nemohl jen z nabývacích listin ani z výpisu z pozemkové knihy zjistit rozsah svého nemovitého majetku. Poukazuje na skutečnost, že nemovitosti nabyl ve věku šesti a dvaceti let od rodinných příslušníků. Součástí listin, jimiž nabyl nemovitosti po B. K. byla listina vystavená Technickou kanceláří Prof. Ing. Vladimíra Filkuky osvědčující, že předmětné nemovitosti mají výměru 956 m.2. Z ní také žalobce vycházel a byl utvrzen v dobré víře, že je vlastníkem i sporného pozemku. Rodina žalobce vlastní rodinný dům s pozemky od roku 1927 a nepřetržitě je od té doby užívá. Žalobce od narození v domě bydlí a pozemky užívá tak, jak je užívali včetně pozemku parc. č. 1045 jeho předchůdci. Neměl proto důvod k prověřování výměry a hranic svých pozemků. Jako s vlastníkem sporného pozemku s ním jednala i obec a úřady, když mu později povolily výstavbu oplocení, zřízení osvětlení po příchozím chodníku a vodovodní přípojky přes pozemek parc. č. 1045, přitom výkopové práce i materiál hradil sám. Stejná situace byla u přípojek plynu a elektřiny. Žalobce i jeho právní předchůdci si byli vědomi toho, že jim část pozemku nepatří, měli však za to, že se jedná o pozemek parc. č. 1046, který dědeček žalobce odstoupil v roce 1930 městu „z důvodů silničních“ s právem užívání do doby, než bude silnice vybudována. Tento odlišný vztah žalobce k parc. č. 1046 a k parc. č. 1045 odvolací soud nepochopil a vyložil v jeho neprospěch. Dále poukazuje na dlouhou dobu nerušeného užívání sporné parcely, a to od let 1945 a 1961 do roku 2005. Teprve z dopisu žalovaného z 10. 2. 2009 se dozvěděl o prohlášení babičky a matky z roku 1934 o oddělení části parc. č. PK 3364/2. S tímto stavem nebyl seznámen notářem ani při převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem v roce 1961. Tehdy notář stejně jako příslušný ObNV použili potvrzení o výměrách Prof. Ing. F., které byl vydáno ještě před tím, než babička a matka v roce 1934 odstoupily část svého pozemku. Tím byl i úředními osobami utvrzen v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. V žádném případě nemohl být „okupantem“, jak naznačil odvolací soud, protože ten si je vědom protiprávnosti svého jednání. Takové jednání nebylo v řízení prokázáno a ani žalovaným tvrzeno. Žalobce má za to, že prokázal, že splnil zákonné podmínky vydržení a že se stal vlastníkem sporného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzený důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. se z obsahu dovolání nepodává) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce se podle jeho tvrzení ujal na základě dvou právních skutečností – dědění po matce a darováním od babičky – držby jak pozemků, které mu náležely jako vlastníkovi, tak i sousedního – nyní sporného - pozemku. Omluvitelný omyl, který mohl založit jeho oprávněnou držbu a vydržení, byl podle žalobce dán tím, že jeho předchůdci sice ve 30. letech 20. století tento pozemek postoupili městu, nicméně jej nadále užívali a žalobce o tom, že jde o pozemek města, nevěděl (nebylo prokázáno, že by věděl), a držel jej nerušeně po několik desetiletí.
Vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje dovolací soud především za nutné předestřít koncepci oprávněné držby a vydržení, ze které vychází jeho judikatura a která je vyložena i v odborné literatuře (viz např. výklad k §129 a násl. a k §134 obč. zák. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2009).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.).
K právnímu důvodu (titulu) oprávněné držby: Oprávněný držitel tedy musí být objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží právo, které vykonává. „Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod č. C 1067; rozhodnutí z uvedeného souboru jsou přístupná v informačním systému Beck-on-line; v nezpracované podobě je lze vyhledat i na www.nsoud.cz ).
Titulem (byť i domnělým, putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedí s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že dědic se ujal jeho držby (resp. držby spoluvlastnického podílu) a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, publikovaný pod č. 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí navazuje na předchozí četnou judikaturu týkající se vydržení části sousedního pozemku (lze odkázat i na její přehled ve výše uvedeném komentáři, díl I., s. 747, a výklad k této problematice na s. 741).
Podobnou problematikou jako v dané věci se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2741/2008, Soubor č. C 8617, a v rozsudku ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, Soudní rozhledy č. 3/2005, a judikaturu uvedenou v poznámce k tomuto rozhodnutí tamtéž. Nejvyšší soud vychází z toho, že pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. To je praktické zejména v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku. Právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující.
Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaný pod č. C 1181 Souboru). Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí. Ostatně tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí ‘contra tabulas‘. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti, mohl tuto věc vydržet (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009). V rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soubor č. C 1181, dovolací soud uvedl: „Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle §326 OZO, ani držbu oprávněnou podle obč. zák. z roku 1950 a podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. Obdobně je věc řešena v R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“.
V rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, Soubor č. C 1067, Nejvyšší soud konstatoval: „Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku… Nelze opomenout ani skutečnost dlouhodobé nerušené držby právních předchůdců žalobce“ (podobně již zmíněné R 90/2012). Judikatura připouští, že lze připustit omluvitelnost omylu v případě, že tento poměr dosahuje až 50 %, výjimečně i více (viz rozsudek ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, a další rozhodnutí tam uvedená – v dané věci výměra pozemků patřících žalobci, a to parc. č. 1043 a 1044 činila celkem 778 m2 a výměra sporného pozemku parc. č. 1045 činila 189 m2.)
V rozsudku ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Nejvyšší soud uvedl: „Ve prospěch dobré víry žalobce svědčí, že jeho právními předchůdci byly osoby mu blízké (manželka a její rodiče), u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu od nich nabytého majetku, zejména šlo-li o nemovitost darovanou a tvořící ohrazený ucelený funkční celek, jako takový zjevně řadu desetiletí užívaný“. Ostatně dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá několik desetiletí, posiluje závěr o jeho dobré víře (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011); v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. by již bylo možno uvažovat o mimořádném vydržení.
Odvolací soud při posuzování věci citovanou judikaturu pominul. Podle ní se oprávněná držba žalobce mohla opírat o dva putativní tituly – o dědické rozhodnutí vydané v řízení o dědictví po matce a o postupní smlouvu, kterou mu nemovitosti postoupila babička. I když se tyto právní skutečnosti sporné parcely přímo nedotýkaly, mohl být žalobce, jestliže vycházel z rozsahu držby svých předchůdců – rodinných příslušníků – se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že se stal jejich vlastníkem, zejména když žalovaný po celá desetiletí jeho držbu nijak nezpochybnil. Z tohoto hlediska se odvolací soud věcí nezabýval.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, pomíjející uvedenou judikaturu, je tak předčasné a tudíž i nesprávné; dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu