ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1853.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1853/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Evou Rutovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 32, proti žalovanému V. Š. , zastoupenému Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 235/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 30 Co 307/2014-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Evy Rutové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 28 C 235/2012-62, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku (dále jen „předmětná nemovitost“) o výměře 51 m 2 v katastrálním území H., části obce H. a obci P., zapsané na LV č. 166, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 30 Co 307/2014-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, a to do všech jeho výroků, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky dobré víry žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, příp. rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou obsáhle cituje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Dovolatel především namítá, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem držitelem v dobré víře. Jelikož předmětná nemovitost nebyla uvedena v darovací smlouvě, na základě které nabyl žalobce vlastnické právo k ostatním nemovitým věcem (sousedících s předmětnou nemovitostí), neexistuje žádný, byť domnělý právní titul žalobce k předmětné nemovitosti.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, dle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo1689/2000).
V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, dovolací soud vyložil, že „nebyla-li nemovitost uvedena ve smlouvě, neznamená to, že ten, kdo se omylem na základě této smlouvy chopil její držby, nemůže být za určitých podmínek jejím oprávněným držitelem. Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.“ Ke shora uvedeným závěrům se dovolací soud rovněž přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012 či v usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011.
Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, formuloval závěr, že „z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávána za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby.“
V posuzované věci je nutné i přes skutečnost, že v darovací smlouvě, na základě které se v roce 1991 chopil žalobce držby předmětné nemovitosti, nebyla tato nemovitost uvedena, přihlédnout k níže uvedeným okolnostem, které nevylučují objektivní dobrou víru žalobce.
Žalobce se chopil držby předmětné nemovitosti na základě darovací smlouvy (putativního titulu) v roce 1991, kterou na něj bylo převedeno vlastnické právo k sousedním nemovitým věcem ve vlastnictví jeho právních předchůdců. Předmětná nemovitost je částečně zastavěna stavbou (kovárna) z první poloviny 20. století a částečně obhospodařována žalobcem. Ve stejném rozsahu byla užívána žalobcem, resp. jeho právními předchůdci, minimálně po dobu 80 let a tvoří s ostatními nemovitostmi žalobce nabytými na základě darovací smlouvy jeden funkční celek, přičemž rozloha předmětné nemovitosti představuje pouze 5,4 % rozlohy nemovitostí ve vlastnictví žalobce tvořících jeden funkční celek. Významnou je rovněž skutečnost, že k převodu sousedních nemovitých věcí (tedy i stavbě kovárny) došlo bezúplatně od nejbližších osob žalobce z jejich déletrvající držby.
Rovněž je důležité přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný od roku 1994 (kdy měl nabýt na základě kupní smlouvy předmětnou nemovitost) až do roku 2011 nezjistil, že předmětná nemovitost je užívána žalobcem, když je zčásti zastavěna stavbou kovárny a částečně obhospodařována. Při obvyklé péči by žalovaný zcela jistě přistoupil k řešení věci dříve, kdyby měl za to, že žalobce užívá jeho pozemek.
Žalovaný rovněž namítá, že žalobce nemohl být vzhledem ke všem okolnostem držitelem v dobré víře, jelikož neplatil daň z předmětné nemovitosti.
V rozsudku ze dne 25. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, dovolací soud dovodil, že „podstatnou okolností může být také otázka placení daní z uvedeného pozemku, která je významnou, nikoliv jedinou, skutečností pro posouzení dobré víry držitele, neboť nepochybně ve vztahu k pozemku (…) žalobkyně platit daň z nemovitosti musela.“ Tudíž otázka placení daně může být okolností podstatnou, nikoliv však jedinou. V posuzované věci je vzhledem k výše uvedeným okolnostem neplacení daně žalobcem z předmětné nemovitosti nepodstatné.
Z výše uvedených skutkových zjištění i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je patrno, že žalobce byl držitelem v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem předmětné nemovitosti minimálně po dobu 10 let. Nabyl tedy vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržením a právní posouzení odvolacím soudem i soudem prvního stupně je správné.
Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 000 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 800 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu