ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2225.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2225/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce F. S. , M., zastoupeného Mgr. Tomášem Radoněm, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovice, Kostelní 364/26, proti žalovaným: 1) MVDr. I. H. , P. – M., a 2) Mgr. D. H. , Z., oběma zastoupeným Mgr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 689/40, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 284/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 23 Co 516/2014-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Radoně, advokáta se sídlem v Praze 7 – Holešovice, Kostelní 364/26.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č. j. 8 C 284/2013-131, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 62/6, parc. č. st. 423, parc. č. st. 424 a parc. č. st. 425, vše v k. ú. a obci B. (dále jen „předmětné pozemky“), nově oddělených geometrickým plánem č. 456-256/2013 ze dne 20. 10. 2013 z pozemku parc. č. 62/1 v obci a k. ú. B., vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. 23 Co 516/2014-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „některé otázky nebyly řešeny vůbec“. Soud prvního stupně rozhodl výhradně podle důkazů předložených žalobcem a neprovedl všechny důkazy navrhované žalovanými. Uvěřil žalobci, že v letech 1977 až 1979 prováděl pouze přestavbu přístaveb, které měli postavit jeho rodiče, a on sám tyto hranice při přestavbě neupravoval. Žalobcův plánek předložený pro účely kolaudačního rozhodnutí komisi výstavby MNV Bojanovic pro účely přestavby dřevěné kůlny na zděnou nebyl plánem pořízeným z katastru nemovitostí, nýbrž byl vykreslen ručně žalobcem. Je tedy evidentní, že neodpovídal katastrální mapě a že žalobce musel vědět o rozporu skutečného stavu nemovitostí s kresbou mapy jím zpracovanou. Jelikož žalobce věděl, že stavby přístaveb buduje na cizím pozemku bez souhlasu právního předchůdce žalovaných, nemohl být v omluvitelném omylu a oprávněným držitelem. Ačkoliv podle žalobce na něj byla jeho rodiči převedena nemovitost včetně „údajných přístaveb“, v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by stavby v rozhodné době existovaly a že by je právní předchůdci žalobce vybudovali se souhlasem právních předchůdců žalovaných, případně že měly být vybudovány v jedné linii s budovou. Měnil-li žalobce dispozice přístaveb, pak se měly soudy zabývat i tím, jak přístavby měly být původně provedeny. Soudy měly hodnotit ručně vyrobený plánek žalobce ve vztahu ke skutečnému stavu nemovitostí. Žalovaní rozporují i další tvrzení a skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, čímž zpochybňují dobrou víru žalobce, přičemž s jejich námitkami se soud prvního stupně nevypořádal. Je zcela evidentní, že žalobci nemohla svědčit dobrá víra, když od počátku věděl, že staví na cizím pozemku a při své běžné laické opatrnosti mohl a věděl o tom, že takto staví, a to i bez souhlasu právního předchůdce žalovaných. Nemohlo se přitom jednat ani o omluvitelný omyl. V dobré víře nemohli být ani rodiče žalobce, neboť ani oni neměli souhlas právního předchůdce žalovaných s jakoukoli případnou výstavbou na pozemku parc. č. 62/1. Odvolací soud pak závěry soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že „pokud se žalobce řídil rozhodnutím MNV v Bojanovicích z roku 1977, pak se u něj jednalo o omluvitelný omyl, neboť pozemek žalovaných užíval v dobré víře, že mu toto právo náleží. Tento omyl byl vyvolaný státním orgánem a omyl vycházel z důvěry občana ve stát a jeho orgány. To však odporuje logice, zvláště pokud žalobce sám předložil státnímu orgánu nepravdivé informace. Žalobce svým jednáním nemohl být v omluvitelném omylu, i když mu podklady připravoval zástupce Ing. P. Vzhledem k tomu navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaní toliko polemizují se skutkovým zjištěním nalézacích soudů a předkládací vlastní verzi skutkového stavu věci, řádně však nevymezili nesprávnost právního posouzení. V řízení bylo prokázáno splnění jednotlivých podmínek vydržení, které žalobce podrobněji rozebírá, zdůrazňuje přitom především svou dobrou víru, když v rámci dokazování bylo zjištěno, že předmětné pozemky užívali již právní předchůdci žalobce (když byly z větší části zastavěny jejich stavbami), zbytek hranice se sousedním pozemkem byl vymezen plotem. Právní předchůdci žalovaných nikdy nenamítali, že by část jejich pozemku byla žalobcem neoprávněně užívána, přičemž rozdíl ve výměře jím fakticky užívaných pozemků a pozemků, které právně vlastnil, nebyl nijak zásadní, což prokazuje zachování běžné míry opatrnosti v jednání žalobce, který nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu pozemky patří. Žalobce se vypořádává s jednotlivými námitkami žalovaných, zejména s neprovedenými důkazy, jež jsou podle žalobce irelevantní, a s plánkem předmětných pozemků, který pro žalobce vypracoval Ing. P., jenž byl současně tajemníkem komise výstavby obce B. Tvrzení žalovaných, že náčrt neodpovídal v rozhodné době skutečnému stavu, nebyl prokázán, hranice mezi pozemky se v časovém období značně různily. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalovaným povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení předmětných pozemků mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. ledna 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ačkoliv v posuzovaném případě dovolatelé v dovolání výslovně neuvedli žádnou otázku hmotného či procesního práva, jíž by se měl dovolací soud zabývat, z obsahu dovolání dovolatelů vyplývá jedna otázka hmotného práva, a sice zdali právní posouzení otázky dobré víry žalobce je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.
Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že žalobce se chopil držby předmětných pozemků na základě kupní smlouvy z roku 1976, ačkoliv tyto pozemky nebyly výslovně předmětem písemné kupní smlouvy. Protože však právní předchůdci žalobce předmětné pozemky v době prodeje užívali (byly zastavěny z větší části jejich stavbami), zbytek hranice se sousedním pozemkem byl vymezen plotem, sousedi (právní předchůdci žalovaných) nikdy nenamítali, že by část jejich pozemku byla žalobcem neoprávněně užívána, rozdíl ve výměře jím fakticky užívaných pozemků a pozemků, které právně vlastnil, nebyl nijak zásadní, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce zachoval při svém jednání běžnou míru opatrnosti a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu pozemky patří. Nadto ani z katastrálních map a náčrtů z různých let nebylo možno průběh hranice najisto postavit, když na různých mapách byla hranice vedena různě.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobce užíval předmětné pozemky v dobré víře, že mu patří, neboť na těchto pozemcích stály jeho stavby (přizděná část domu a zděná kůlna, která byla řádně zkolaudována a povolena k užívání). Pro povolení této zděné kůlny žalobce předložil tehdejší Komisi výstavby MNV v Bojanovicích spolu s žádostí o vydání stavebního povolení plány a situaci s označenými pozemky a komise výstavby povolila přestavbu dřevěné kůlny na zděnou kůlnu, přestože téměř celá její stavba zasahovala na sporný pozemek st. parc. č. 424. Pokud tedy žalobce vycházel z rozhodnutí o povolení přestavby dřevěné kůlny na zděnou kůlnu a z rozhodnutí o povolení užívání této zděné kůlny, šlo o omluvitelný omyl vyvolaný státním orgánem, neboť tento omyl vycházel z důvěry občana ve stát a jeho orgány. Žalobce proto nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu sporný pozemek, na kterém je postavena zděná kůlna, patří. Pokud jde o dobrou víru žalobce ohledně pozemku, na kterém stojí přístavek domu, žalobce při koupi domu kupoval tento dům s přístavkem a bylo zcela logické, že byl přesvědčen o tom, že přístavek domu je postaven na pozemku vlastníka přístavku.
Žalovaní se sice snaží tyto závěry zpochybnit, ale jejich argumenty se vesměs omezují jen na pokračující polemiku s procesem dokazování a se zjištěným skutkovým stavem (zejména námitky, že žalobce neprováděl přestavbu přístaveb, že žalobce neprokázal, že by stavby k budově měly v rozhodné době existovat a že s nimi vyslovil souhlas právního předchůdce žalovaných, či že od počátku věděl o tom, že staví na cizích pozemcích), aniž by přitom jakkoliv zpochybnili právní závěry soudů obou stupňů ohledně dobré víry žalobce. Navíc podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto argumenty a námitky směřující do skutkového stavu přípustnost, natož důvodnost, dovolání založit nemohou.
Nelze přisvědčit především námitce, že kdyby žalobce nahlédl do katastrální mapy, musel by zjistit, že vlastnická hranice v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu. Posouzení dobré víry je v této otázce totiž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 (uveřejněném pod č. C 1181 v Souboru) uvedl, že „právní povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky nelze z tehdy platného práva dovodit. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje poctivou držbu podle §326 OZO, ani držbu oprávněnou podle ObčZ z roku 1950 a podle platného ObčZ“. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že „právní povinnost ověřit si rozlohu přidělených pozemků, která nebyla v rozhodnutí o přídělu uvedena, nelze z tehdy platného práva dovodit. Z toho je zřejmé, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, zda stav vzniklý v důsledku uchopení držby byl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“.
V posuzovaném případě žalobce kupoval pozemky společně s rodinným domem a dalšími stavbami od svých rodičů. Je sice pravdou, že žalobce následně provedl přestavbu na základě povolení, jehož podkladem byl plán, do něhož přestavbu zakreslil sám žalobce, ale jak zdůraznil soud prvního stupně, z katastrálních map a náčrtů z různých let nebylo možné průběh hranice najisto postavit, když na různých mapách byla hranice vedena různě. Nelze pominout ani tu skutečnost, že s přestavbou vyslovili souhlas jak komise výstavby, tak i právní předchůdci žalovaných, kteří do roku 2003, kdy žalobce převedl stavby ležící na předmětných pozemcích na svého syna, spornou hranici nijak nerozporovali. Za dané situace dovolací soud neshledal, že by závěry soudů obou stupňů ohledně dobré víry žalobce a vydržení předmětných pozemků byly zjevně nepřiměřené, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V souvislosti s dovolateli tvrzenými vadami řízení dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) právní otázku nevymezili, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť by tím narušil zásadu dispoziční a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se v této fázi dovolacího řízení tvrzenými vadami řízení zabývat.
Jelikož nebylo možno žalovaným přisvědčit v jimi vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu