ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2637.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2637/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. Š., proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 532/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2013, č. j. 14 Co 594/2012, 14 Co 595/2012-612, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 20 120,-Kč do tří dnů od právního moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2012, č. j. 4 C 532/2000-527, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. června 2012, č. j. 4 C 532/2000-533, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně budovu č. p., nacházející se na pozemku parc. č. st. 2149, pozemek parc. č. 3638/25, pozemek parc. č. 3751/14, vše zapsáno na LV č. 347, vedeném pro obec a katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Břeclav (výrok I.). Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví budovu bez č. p. /č. e. na pozemku parc. č. 387 a pozemek parc. č. 387, zapsané na LV č. 240 pro obec P. a katastrální území P. u D. V. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, dále budovu č. p. na pozemku parc. č. 1124, pozemek parc. č. 1124 a pozemek parc. č. 1125, zapsané na LV č. 1189 pro obec a katastrální území D. B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 175 000,- Kč do tří měsíců ode dne právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – VII.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 14 Co 594/2012, 14 Co 595/2012-612, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. týkajících se základu nároku nákladů řízení vůči státu zrušil, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že nikdo nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v „naplnění důvodů dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu“ a důvodnost dovolání v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel namítá, že pozemek parc. č. 3638/3, nacházející se v katastrálním území Břeclav, neměl být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť jej získal za své výlučné prostředky na základě kupní smlouvy. Tyto výlučné prostředky přitom nabyl od svých rodičů. Dále odvolací soud pochybil, když se nevypořádal s jím navrhovanými důkazy ohledně jeho vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zařadil pozemek parc. č. 387 a na něm se nacházející budovu bez č. p./č. e. Má za to, že tyto nemovitosti nespadají do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, protože sloužily osobní potřebě členů rodiny, když je lze užívat pro „technologické potřeby zpracování vína z bojanovské i pavlovské vinice“. Vytkl odvolacímu soudu i to, že do vypořádání nezařadil movité věci, které byly v průběhu řízení specifikovány. Nesouhlasil s tím, že mu proti jeho vůli byla přikázána nemovitost, o kterou neprojevoval zájem ani on ani žalobkyně. Má za to, že předmětná nemovitost měla být přikázána do jejich podílového spoluvlastnictví. V dovolání dále naznačil obecný nesouhlas s oceněním vypořádávaných nemovitostí, které nebyly oceněny podle platných předpisů a nevystihovaly přesně stav ke dni zániku manželství. Z toho důvodu byla hodnota nemovitostí neopodstatněně nadhodnocena. Odvolací soud nevzal v potaz, že nemovitosti v Břeclavi a Pavlově byly zbudovány za zásadního finančního podílu jeho rodičů. Vinný sklep v Pavlově nemůže plnit funkci, kterou soud zohlednil při ocenění nemovitostí, neboť je využíván jen pro technologické potřeby zpracování vína. Žalovaný konečně vytkl odvolacímu soudu, že „nedodržel“ podmínky řízení v tom, že mu nedodal doklady a vyjádření účastníků jednání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání uvedla, že v dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se všemi námitkami, které dovolatel uvádí, dostatečně vypořádaly a zaujaly právní názor odpovídající zákonu i ustálené rozhodovací praxi. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože bylo dovolací řízení zahájeno dovolání ze dne 27. ledna 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen ,,o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazuje na §237 o. s. ř., což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelovy námitky směřují proti způsobu, jakým odvolací soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Pro svou obecnost však fakticky ani neumožňují posoudit, nakolik má jít o výhrady vůči právnímu posouzení věci a v čem by případná nesprávnost takového právního posouzení věci měla spočívat a promítnout se v poměrech souzené věci.
Námitkou, že pozemek parc. č. 3638/3 nebyl uhrazen ze společných prostředků, ale z výlučných prostředků žalovaného, dovolatel kritizuje nikoliv právní závěry nalézacích soudů, ale proces hodnocení dokazování, neboť podle jeho názoru měly soudy při správném postupu dospět k závěru, že na úhradu kupní ceny za tento pozemek byly použity výlučné finanční prostředky žalovaného.
Obdobný závěr se prosadí i ve vztahu k námitce, že se nalézací soudy nezabývaly tvrzenými vnosy žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ačkoliv tyto vnosy ze strany jeho rodičů na stavbu rodinného domu v B. prokázal, a soudy se řádně nevypořádaly s provedenými důkazy. Také touto námitkou namítá dovolatel nesprávné hodnocení provedených důkazů, případně chyby při hodnocení důkazů. Žádná z těchto námitek však nemůže založit přípustnost dovolání, jestliže jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud ostatně svůj závěr v daném směru založil na tom, že dovolatel ve vztahu k vnosům neunesl povinnost tvrzení, případně povinnost důkazní.
Pokud dovolatel nepovažuje pozemek parc. č. 387 a na něm se nacházející budovu bez č. p./č. e. za součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, protože sloužily osobní potřebě členů rodiny, jedná se taktéž o nedůvodnou námitku.
Jak vyplývá z §143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Věcmi sloužícími osobní potřebě mohou být jen věci, které jsou schopny sloužit osobní potřebě a tomuto účelu také skutečně slouží, a to výlučně jednomu z manželů (k tomu srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolacímu soudu není zřejmé, v čem by měl předmětný pozemek spolu s budovou na něm umístněnou, která slouží k ,,technologickým potřebám zpracování vína z bojanovské i pavlovské vinice“, sloužit osobní potřebě jednoho z manželů, když se zjevně jedná o věci, které ani nemohou být schopny sloužit osobní potřebě. Navíc dovolatel uvádí, že nemovitosti měly sloužit osobní potřebě celé rodiny, čímž je vyloučena i druhá podmínka kvalifikace věci jako věci sloužící osobní potřebě, kterou je to, že taková věc musí sloužit výlučně jednomu z manželů.
Námitkou, že soudy měly vypořádat všechny movité věci, které účastníci učinili předmětem řízení, a nikoliv zvolit postup, kterým tyto věci svévolně vyřadily z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, může být případně toliko tvrzenou vadou řízení, ke které by dovolací soud – v případě její důvodnosti – mohl přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Dovolatel však v této souvislosti přehlíží, že z rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nevyplývá jím tvrzený závěr, neboť je sice skutečností, že odvolací soud movité věci, které původně byly předmětem řízení, nevypořádal, ale na základě procesního návrhu žalobkyně, ke kterému se žalovaný v průběhu řízení připojil.
Dovolatel dále polemizuje se zjištěním ceny nemovitostí v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů tím, že zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, která však jako dovolací důvod uplatnit nelze. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné pod č. C 5211 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
Také námitka o tom, že měl odvolací soud přikázat nemovitost, o kterou účastníci neprojevovali zájem, do jejich podílového spoluvlastnictví, je nedůvodná.
Soudní praxe je jednotná potud, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů může být podle okolností případu vypořádáno výjimečně i tím způsobem, že soud přikáže rodinný dům do podílového spoluvlastnictví účastníků (k tomu srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. srpna 1969, sp. zn. 4 Co 313/69, uveřejněné pod č. 76/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněný pod č. C 496 v Souboru, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002, uveřejněný pod č. C 2295 v Souboru).
Tento výjimečný způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů však záleží na úvaze soudu a vyžaduje existenci zvláštních okolností, které umožňují soudu k takovému způsobu vypořádání přistoupit. Žádné takové okolnosti však v předmětné věci nevyšly najevo ani nebyly tvrzeny a dovolatel je ostatně neuvádí ani v samotném dovolání, které se omezuje na závěr, že věc proti vůli žalovaného nemůže být přikázána do jeho výlučného vlastnictví. Nalézací soudy však vysvětlily, že tento způsob vypořádání zvolily zejména proto, aby částka k vyrovnání podílů byla co nejmenší a při celkové hodnotě bezpodílového spoluvlastnictví ve výši 5 750 000,- Kč činila 175 000,- Kč. Tomuto obecně uznávanému prioritnímu hledisku při vypořádání nelze v daném případě cokoliv vytknout.
Námitka, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti, kvůli nimž byly objekty Břeclav a Pavlov zbudovány nebo získány a neoprávněně vyloučil zásadní podíl rodičů žalovaného zejména na financování objektu, je natolik obecná, že z ní vůbec není patrno, jak by se měla promítnout v poměrech souzené věci a v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani tvrzené vady, jichž se měl dopustit odvolací soud tím, že dovolateli ,,nedodal doklady a vyjádření účastníků jednání“.
Podle občanského soudního řádu ve znění od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu