ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3537.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3537/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Malé Přítočno , se sídlem v Malém Přítočně, Kladenská 10, IČO: 00663999, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti žalovaným: 1) V. B. , a 2) M. B. , oběma zastoupeným Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Janáčkovo nábřeží 139/57, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č. j. 24 Co 549,550/2012-694, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č. j. 24 Co 549,550/2012-694, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 76/2008-616, ve spojení s doplňujícím a opravným usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 10 C 76/2008-632, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 76/2008-616, ve spojení s doplňujícím a opravným usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 10 C 76/2008-632, uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání pozemků žalobkyně parc. č. 46/2, parc. č. 46/3, parc. č. 84/11, parc. č. 322, parc. č. 328/2, parc. č. 330/2, vše zapsáno na LV č. 10001 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno (dále jen „předmětné pozemky“), přičemž jsou povinni respektovat vytyčení platné hranice katastrální mapy, to vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalovaným povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení 112 464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku ve výši 20 309 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu, z něhož učinil skutkový závěr, na který odkazuje v částečném rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, dospěl k právnímu názoru, podle něhož žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně tím, že předmětné pozemky proti její vůli užívají, což lze dovodit mimo jiné právě z toho, že na předmětných pozemcích žalovaní vybudovali své oplocení. Soud prvního stupně přitom neshledal potřebným provádět další důkaz, který by směřoval k vytyčení hranic mezi pozemky žalobce a žalovaných, protože otázka přesné hranice mezi pozemky nespadá do tohoto řízení. Zcela prokázané bylo, že žalovaní užívají předmětné pozemky proti vůli žalobkyně, není rozhodující, zda je užívají z části nebo zcela, podstatné je, že do vlastnického práva neoprávněně zasahují. Proto je legitimní jim uložit povinnost tyto konkrétní pozemky již více neužívat, respektive povinnost zdržet se takového užívání. Otázka, v jakém rozsahu žalobkyně předmětné pozemky de facto vlastní, kde tedy fakticky předmětné pozemky končí a kde začínají pozemky žalovaných, není předmětem tohoto řízení. Současná nevyjasněnost průběhu hranice mezi pozemky účastníků řízení rozhodně nemůže mít za následek neurčitost výroku rozsudku. Je na účastnících, aby si pro svou informaci sami obstarali legitimní dokumentaci k vyřešení otázky průběhu faktické hranice mezi pozemky tak, aby zjištěná hranice byla v souladu s katastrální mapou. Soud v žádném případě nemůže tuto jejich potřebnou aktivitu suplovat, neboť předmětem řízení není určení hranice mezi vlastníky pozemků, nýbrž uložení povinnosti žalovaným odstranit oplocení a zdržet se užívání pozemků ve vlastnictví žalobce. Že byly žalovanými užívány a oploceny pozemky ve vlastnictví žalobkyně, bylo prokázáno a již pravomocně deklarováno.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2013, č. j. 24 Co 549, 550/2012-694, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že vypustil z tohoto výroku slova „přičemž jsou povinni respektovat vytyčení platné hranice katastrální mapy“, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 115 464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 846 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Kladně náhradu nákladů řízení státu ve výši 20 309 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud uvedl, že okolnost, že byl v daném řízení soudem prvního stupně vydán částečný rozsudek o části projednávané věci, byť se stejným skutkovým základem, nepůsobí žádnou vadu řízení ve vztahu k vydání konečného rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání není opodstatněné ani věcně. Obrana žalovaných proti tzv. negatorní žalobě žalobkyně spočívající v tvrzení, že žalobce není vlastníkem předmětných pozemků v tzv. „zaploceném“ rozsahu, již byla skutkově i právně vyřešena v rozhodování soudu částečným rozsudkem soudu prvního stupně a i rozhodováním odvolacího soudu, a proto odvolací soud na skutkové a právní závěry pro stručnost plně odkázal a neměl, co by na nich měnil či doplňoval. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, bylo v řízení mezi účastníky nesporné, že žalovaní užívají tzv. „zaplocené“ části předmětných pozemků, a to i po vydání částečného rozsudku. I podle odvolacího soudu není pro vydání konečného rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce v tomto řízení znát přesný rozsah tohoto užívání, nebylo proto potřeba provádět v řízení účastníky navržený důkaz znaleckým posudkem geodeta, který by provedl zaměření sporné vlastnické hranice pozemků účastníků. Z výsledků provedeného dokazování pro účely předchozího rozhodování soudu totiž jednoznačně skutkově vyplynulo, že zbudované oplocení se nachází na pozemcích žalobkyně, neboť stojí mimo znalcem stanovený průběh vlastnické hranice pozemků v neprospěch žalobkyně. Je-li tedy mezi účastníky nesporné užívání „zaplocených“ částí předmětných pozemků žalovanými, není nutné pro vydání konečného rozhodnutí znát „přesný rozsah zásahu žalovaných do výkonu vlastnického práva žalobkyně neoprávněným užíváním předmětných pozemků k hranici oplocení“, tedy určovat přesný průběh vlastnické hranice pozemků účastníků. Pokud tedy soud prvního stupně neprováděl účastníky navržený důkaz znaleckým posudkem ke stanovení přesného průběhu sporné vlastnické hranice, nezatížil své rozhodnutí nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Pro právní posouzení je totiž rozhodující jen to skutkové zjištění, že k neoprávněnému užívání předmětných pozemků žalovanými dochází.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 a 22 Cdo 679/2011, případně „se jedná o otázky dosud dovolacím soudem přímo neřešené“. V první řadě žalovaní namítají, že výrok rozsudku nijak neřeší spor o vlastnickou hranici pozemků, neboť dokud není průběh vlastnické hranice jasný, nelze o žalobě kladně rozhodnout. Napadené rozhodnutí zcela rezignovalo na zodpovězení klíčové otázky pro rozhodnutí o žalobě, kde se fakticky předmětné pozemky nacházejí. Odvolací soud dospěl k závěru, že není třeba znát přesný rozsah údajného užívání předmětných pozemků, nýbrž postačí zjištění, že oplocení „běží“ po předmětných pozemcích. To by však bylo akceptovatelné nanejvýše u žalobního petitu na odstranění plotu, nikoliv i o zdržení se užívání pozemků žalobkyně, kde musí být jednoznačně vymezen vyklizovaný prostor. Rezignace na zjištění skutečného průběhu vlastnické hranice tak nepřípustně odsouvá podstatu sporu až do vykonávacího řízení. Žalovaní dále namítají, že rozhodnutí stanovící povinnost „zdržet se užívání předmětných pozemků a respektovat platné hranice katastrální mapy“, když soudem ustanovený znalec v řízení zjistil odlišný průběh vlastnické hranice, je nevykonatelné, přičemž nalézat vlastnickou hranici nelze až ve vykonávacím řízení. Součástí výroku rozhodnutí soudu prvního stupně bylo i stanovení povinnosti žalovaných respektovat vytyčení „platné hranice katastrální mapy“. Vypuštění této části výroku prostřednictvím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jen obchází vzniklý problém na zjištění skutečného průběhu vlastnické hranice. Neřešen tak zůstal rozpor o tom, jaká vlastnická hranice má být respektována, zdali platná katastrální mapa, nebo vytyčení hranice soudním znalcem, které však nemá oporu ani ve výroku soudu, ani v souhlasném prohlášení ani v platné katastrální mapě. A i kdyby ve vykonávacím řízení byla vytyčena vlastnická hranice, odmítne katastrální úřad takovou hranici zapsat, a dojde tak k rozporu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V neposlední řadě nejsou přijatelné ani závěry soudního znalce, když všichni geodeti po složitých zaměřováních přiznali, že přesnost jejich měření má odchylku 2,88 m a vlastnickou hranici tak určují pouze na základě vlastních zkušeností a interpretace znaků v terénu. Důkazní břemeno žaloby o průběhu hranice pozemků, jejíž spornost nepřesahuje v žádném místě 5 m přitom nelze unést jen znaleckým posudkem vytyčujícím průběh hranice jako pravděpodobný, avšak s možnou odchylkou až 6 m, což měl potvrdit i sám soudní znalec. V případě závěru soudu o neprokázání skutečného průběhu vlastnické hranice musí být žaloba zamítnuta, žalobkyně tím neunesla důkazní břemeno ve sporu, kde je prokázání průběhu vlastnické hranice základní podmínkou úspěchu žaloby. Spornou vlastnickou hranici nelze stanovit a vyměřit až ve vykonávacím řízení, v němž by byli žalovaní zbaveni svých procesních práv. Již samotné rozdělení sporu o hranici do dvou rozsudků zbavilo možnosti uvážit hranici historicky evidovanou a žalovanými před 40 lety kupovanou i zaplacenou výměru „o mnoho set metrů čtverečních větší, což je v intravilánu chyba nemožná a dokládající přinejmenším namítané vydržení v hranicích odpovídajících i namítanému stavu“. Uložením povinnosti zdržet se užívání dotčených obecních pozemků jsou žalovaní bezdůvodně vylučování z užívání veřejné cesty a veřejného prostranství bez jakéhokoli zákonného podkladu k takovému omezení jejich práv. Žalovaní upozorňují na své předchozí dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, a závěrem navrhují, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání žalovaní upozorňují na problematiku nejasné hranice, u nichž přicházejí dva typy žalob v závislosti na tom, zdali je hranice sporná jen subjektivně, nebo i objektivně. V posuzovaném případě přitom podle žalovaných je hranice mezi pozemky objektivně sporná, a proto ji nelze objektivně určit. Tento rozdíl však napadená rozhodnutí nerespektovala.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné, neboť žalovaní v dovolání neformulují žádnou konkrétní právní otázku, a to ani v souvislosti s uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 a sp. zn. 22 Cdo 679/2011, které ostatně řeší jinou problematiku od té, která se řešila v tomto řízení, neboť se týkala problematiky určení průběhu hranice mezi pozemky, nikoliv však žaloby na zdržení se zásahů do vlastnického práva. Soudy obou stupňů přitom otázku průběhu hranice, která je objektivně zjistitelná, posoudily za pomoci znalce jako předběžnou otázku a na základě svého posouzení rozhodly o negatorní žalobě. Žalobkyně se vypořádává následně s jednotlivými námitkami žalovaných. Žalovaní se snaží vytvořit dojem „komplikovanosti v katastrálně nestabilním území“, přitom dlouhodobě porušují vlastnická práva žalobkyně, a to i v průběhu nalézacího řízení, kdy nadále pokračovali v rozšiřování oplocení na úkor žalobkyně. Průběh vlastnické hranice je dostatečně jasný k tomu, aby soud rozhodl o negatorní žalobě, když není pravdou, že geodet, z jehož závěrů vycházel žalobce v žalobě, posoudil průběh vlastnické hranice odlišně od hranice v platné katastrální mapě. Odchylky mezi hranicí platnou v katastrální mapě a hranicí předpokládanou soudním znalcem nejsou nijak podstatné, naopak pro řízení o negatorní žalobě je podstatné, že všichni v řízení vystupující geodeti dospěli k závěru, že oplocení žalovaných stojí v celém sledovaném úseku na pozemcích žalobkyně. Hranice v katastrální mapě je určena lomovými body s přesností na 10 cm, a proto ve vykonávacím řízení by nebylo třeba hranici „nalézat“, jak uvádí žalovaní. Zcela chybná interpretace žalovaných, co je předmětem sporu, je tudíž bez významu. Není pravdou, že by napadené rozhodnutí bylo nadbytečné, bylo pouhou obecnou deklarací, neboť napadený rozsudek vychází ze zjištění, že žalovaní užívají předmětné pozemky, které mají neoprávněně oploceny. Pro řízení není rozhodující, zda žalovaní užívají předmětné pozemky zčásti nebo zcela. Není pravdou, že by mezi rozsudky soudů byl rozpor o tom, jaká vlastnická hranice má být respektována, platná je totiž katastrální mapa, která však podle geodetů by mohla být upřesněna. Žalobce unesl důkazní břemeno, když bylo bezpečně prokázáno, že žalovaní užívají neoprávněně předmětné pozemky. Není pravdou, že by žalovaní pozbyli možnost účinně brojit proti nesprávnému vytyčení hranice, neboť v řízení mohli prokazovat, kudy vlastnická hranice vede. Není ani pravdou, že žalovaní byli utvrzováni o vlastnictví předmětných pozemků. Tvrzení žalovaných, že pro uložení povinnosti zdržet se užívání obecních pozemků s ohledem na institut tzv. pozemních komunikací není zákonný podklad, se poprvé objevilo v odvolání žalovaných, a proto toto tvrzení bylo správně posouzeno odvolacím soudem jako nepřípustná novota. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a aby byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož ke vzniku nároku na zdržení se užívání předmětných pozemků mělo dojít před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 19. srpna 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v první řadě zpochybňují zjištěný průběh vlastnické hranice, když namítají, že vlastnická hranice není objektivně zjistitelná, a že zjištěný stav nevyplývá z provedeného dokazování.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud v usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), uvedl, že „považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní“.
Dovolatelé v posuzovaném případě svými námitkami nepokládají žádnou právní otázku, nýbrž toliko rozporují skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, že průběh vlastnické hranice je objektivně zjistitelný, a tom, kudy vede vlastnická hranice. Tím však dovolatelé ve skutečnosti namítají nesprávné skutkové zjištění, která však přípustným dovolacím důvodem podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 není.
Žalovaní dále namítají, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vedení hranice pozemků.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, založeným na hodnocení důkazů, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz )], a proto není dovolací soud oprávněn se touto námitkou zabývat. Dovolatelé ostatně svou námitkou zjevně polemizují s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, která vzal odvolací soud za prokázaná.
Žalovaní také namítají, že uložení povinnosti zdržet se užívání dotčených obecních pozemků, které z části tvoří okraj silnice a z části i staletá veřejná cestu v intravilánu, nemá žádný zákonný podklad, čímž jsou žalovaní bezdůvodně vylučováni z užívání veřejné cesty a veřejného prostranství bez jakéhokoli zákonného podkladu k takovému omezení jejich práv.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se touto námitkou nezabýval, když uvedl, že se jedná o novou námitku žalovaných poprvé uplatněnou až v odvolacím řízení, a to v rozporu se zásadou neúplné apelace, přičemž dovolatelé tento závěr nijak v posuzovaném řízení nerozporují.
Žalovaní v neposlední řadě v dovolání upozornili na problematiku vydržení vlastnického práva, přičemž upozorňovali i na své dřívější dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, v němž dovolatelé problematiku vydržení rozsáhle rozebírali.
V této otázce je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů neobstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru), uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný pod č. C 13 016 v Souboru)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů odkázaly na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, na nichž neměly, co měnit či dále doplňovat. V rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, odvolací soud dovodil, že žalovaní mohli od svého nabývacího titulu, tj. od kupní smlouvy z roku 1970, odvozovat svůj domnělý právní titul o existenci svého vlastnictví k zaploceným částem předmětných pozemků. Tuto dobrou víru však dovolatelé objektivně ztratili, když si zbudovali oplocení pozemku, aniž by si pro tuto stavbu předem obstarali potřebné správní rozhodnutí. Odvolací soud k tomu dodal, že pokud by tak učinili, bylo by po nich požadováno, aby doložili své vlastnictví jimi zaplocených pozemků a v této souvislosti by měli povinnost zjišťovat potřebné podklady z tehdy existujícího Střediska geodézie a kartografie k posouzení hranice pozemků. Pokud by přitom vznikly určité neshody, bylo by po nich požadováno geodetické zaměření hranice pozemků. Jelikož tak žalovaní nepostupovali, nejednali s obvyklou mírou běžné opatrnosti a uváženosti, kterou lze po nich spravedlivě požadovat, a proto svou dobrou víru ztratili.
Dovolací soud závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, shledal jako nepřiměřené, neboť neobstojí ve srovnání s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit v jejich oprávněné držbě. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že kdyby byli žalovaní bývali požádali o potřebný souhlas, beze sporu by byli ve „svém vlastnickém právu zpochybněni“. Takový závěr odvolacího soudu je totiž čistě hypotetický, když z okolnosti, že by bylo zahájeno správní řízení, bez dalšího nevyplývá závěr, že by žalovaní byli ve své dobré víře zpochybněni, a proto nemůže bez dalšího obstát.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru)]. V posuzovaném případě však soudy obou stupňů v souvislosti se stavbou plotu žádný přesvědčivý závěr o tom, že se žalovaní skutečně od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděli o skutečnosti zpochybňující jejich vlastnické právo, doposud neučinili, a proto závěry o tom, že žalovaní byli na své dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, jsou přinejmenším předčasné. V další fázi řízení je proto nezbytné znovu se zabývat otázkou, zda a kdy byli žalovaní zpochybněni ve své dobré víře, že jim oplocené části předmětných pozemků náleží.
Jelikož neobstojí závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, ohledně zpochybnění oprávněné držby sporných částí předmětných pozemků žalovanými, nemohou obstát ani právní závěry obsažené v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které jsou na závěrech o nemožnosti vydržení sporných částí předmětných pozemků žalovanými založeny.
Námitkami žalovaných směřujícími proti vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů se dovolací soud s ohledem na derogaci napadeného rozhodnutí nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu