ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4011.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4011/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Dolejší Předměstí, Vodní 90, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 2/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2014, č. j. 56 Co 585/2013-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 827,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Vojtěcha Fořta, advokáta se sídlem v Domažlicích, Dolejší Předměstí, Vodní 90.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 3 C 2/2010-392, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného ideální ½ obytného domu, postaveného na pozemku parc. č. st. 242 a zapsaného v katastru nemovitost í u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice, na LV č. 395 pro katastrální území D. a obec Č. (výrok I.). Z věcí a hodnot tvořících zaniklé společné jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č. 2690/7, parc. č. 2690/8, parc. č. 2926/9 a parc. č. 2926/10, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice na LV č. 6440 pro k. ú. a obec D. (výrok II.). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání 1 500 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 56 Co 585/2013-426, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 735 672,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Uvedl, že žalobkyně podala žalobu jen dva dny před uplynutím tříleté lhůty pro vypořádání, v níž neuvedla dluh z úvěru ve výši 1 234 530,70 Kč a na niž nemohl žalovaný reagovat, a nemohl tak uplatnit dluhy a vnosy. Chování žalobkyně je proto v rozporu s dobrými mravy, na což by měl soud reagovat tak, že by do vypořádání společného jmění manželů účastníků měl zařadit i nesplacený zůstatek z úvěru ze stavebního spoření, pokud byl hrazen žalovaným po 8. 1. 2010. Současný výsledek sporu je hrubě nespravedlivý, když žalovaný obdržel jen polovinu aktiv SJM a naopak mu připadla veškerá pasiva SJM. Pro úplnost žalovaný dodává, že odvolací soud k nemravnému chování žalobkyně přihlédl, když jí nepřiznal náhradu nákladů řízení, ve věci samé však žádné důsledky nevyvodil. V této souvislosti klade dovolatel otázku, zda zásadu obsaženou v §3 odst. 1 občanského zákoníku lze vztáhnout i na vypořádání pasiv, která se váží k aktivům SJM, jež byla žalobou podanou ve lhůtě podle §150 odst. 4 občanského zákoníku uplatněna.
Pokud jde o nemovitosti v k. ú. D., je z provedených důkazů zřejmé, že tyto jsou postaveny na pozemcích, které žalovanému a jeho bratrovi daroval jejich otec. Nelze-li tedy s ohledem na znění §150 odst. 4 občanského zákoníku zohlednit majetkové vnosy spočívající v darech od otce žalovaného a od jeho příbuzných, je třeba přistoupit k tzv. disparitě vypořádacích podílů, přičemž podíl žalovaného by měl být oproti žalobkyni alespoň ve dvojnásobné výši. Ve prospěch žalobkyně přitom nesvědčí péče o děti a obstarávání společné domácnosti, neboť dceru účastníků po rozvodu manželství až do její zletilosti vychovával žalovaný. Žalovaný tak klade otázku, zda za určité situace mohou být majetkové vnosy účastníka, který je z důvodu §150 odst. 4 občanského zákoníku nemůže uplatnit, důvodem k aplikaci §149 odst. 3 občanského zákoníku a stanovení odlišné výše podílů účastníků, neboť je třeba je považovat za zásluhy o nabytí a udržení SJM.
Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že samotná skutečnost, že za trvání manželství byla uzavřena a zčásti je hrazena úvěrová smlouva, nezbavuje soud zabývat se námitkami účastníka, že úhrada těchto prostředků nebyla ze SJM, ale z jiných finančních zdrojů. Veškeré finanční prostředky, které účastníci opatřili a získali, byly buď spotřebovány v domácnosti, nebo byly investovány do společnosti Automoplex ATM spol. s r. o., úvěr pak byl hrazen tím způsobem, že žalovaný zřídil účet u Komerční banky a. s., a na tento účet pak vkládal finanční prostředky od svého otce či od svých příbuzných, což provedené důkazy potvrzují. Právní otázkou proto je, zdali v případě, že k hrazení nákladů na nemovitost je používán úvěr z úvěrové smlouvy uzavřené oběma účastníky, je či není povinností soudu se zabývat se i otázkou, z jakých prostředků byl tento úvěr hrazen, tj. zda byl hrazen z prostředků náležejících do SJM nebo z finančních prostředků mimo rámec SJM. Odvolací soud věc nesprávně posoudil, když měl rozhodnout, že dům č. p. 81 do SJM účastníků nepatří. S ohledem na uvedené navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, když protistrana v dovolání s ničím novým nepřichází a toliko stále uvádí, co již dříve konstatovala ve svých předchozích podáních. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, dostupný na www.nsoud.cz ).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V první řadě dovolatel namítá, že odvolací soud měl žalobu na vypořádání společného jmění zamítnout jako rozpornou s dobrými mravy.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, které končí vydáním konstitutivního rozhodnutí, u nichž podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepřichází použití §3 odst. 1 občanského zákoníku v úvahu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (uveřejněný pod č. C 1415 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. K uvedenému Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), dodal, že „zamítnutí žaloby by ostatně nutně muselo vést k tomu, že by se uplatnila tzv. domněnka vypořádání společného jmění manželů, a není tedy zřejmé, jak by se taková okolnost mohla promítnout příznivě do poměrů dovolatele oproti poměrům ustaveným rozhodnutím odvolacího soudu“.
Dovolatel spatřuje výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v tom, že v žalobě na vypořádání společného jmění žalobkyně neuvedla žalovaným tvrzené vnosy z jeho výlučného majetku do majetku společného.
Tato výhrada však rozpor výkonu práva s dobrými mravy nezakládá.
Vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze společného majetku na majetek výlučný) je založeno na principu návrhovosti, přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru)]. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z nich byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný pod č. C 12 235 v Souboru)].
V řízení o vypořádání společného jmění manželů je zcela běžné, že účastník, který podává žalobu o vypořádání společného jmění manželů, neučiní předmětem řízení všechny hodnoty, věci, závazky či pohledávky tvořící součást společného jmění manželů; soud se pak zabývá pouze těmi, které byly učiněny předmětem řízení. Z takového postupu však nelze bez dalšího dovozovat jakoukoliv nemravnost a tím spíše, jestliže by se mělo jednat o vypořádání vnosu, který má spočívat v investici druhého manžela z jeho výlučného majetku do majetku společného. Ve fázi soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou obvykle vztahy mezi manžely natolik rozvráceny, že jeden z manželů nemůže objektivně očekávat, že druhý manžel bude při podávání žaloby zvažovat zájmy druhého manžela spočívající v možném uplatnění jeho vnosu z výlučného majetku do společného. Zde se plně uplatní odpovědnost účastníka za průběh a výsledek řízení. Postup žalobkyně tak z důvodu tvrzeného dovolatelem nelze v žádném ohledu považovat za rozporný s dobrými mravy jen proto, že předmětem řízení neučinila dovolatelem tvrzený vnos z jeho výlučného majetku do majetku společného.
Dovolatel dále namítá, že soud s ohledem na dobré mravy měl při vypořádání aktiv automaticky vypořádat i pasiva.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněném pod č. C 5 061 v Souboru) uvedl, že „s prohloubením dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak“.
Dovolací soud vycházeje z uvedeného právního názoru pak dovodil, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný pod č. C 12 235 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5055 v Souboru) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru)], neboť po uplynutí této lhůty nastává zákonná domněnka vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák.
V posuzovaném případě žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu prvního stupně podána dne 6. ledna 2010, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo k zániku společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod manželství účastníků) dne 8. ledna 2007. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 8. ledna 2010. Jelikož však účastníci nevznesli v tříleté lhůtě požadavek na vypořádání dalších aktiv, dluhů a vnosů než těch, které byly uvedeny v žalobě, nemohly je soudy s ohledem na domněnku vypořádání vypořádat. To ovšem neznamená, jak nesprávně dovozuje dovolatel, že by dluhy společné oběma manželům do 8. ledna 2010, byl nadále povinen platit toliko žalovaný. I nadále se totiž podle §150 odst. 4 obč. zák. bude jednat o dluhy společné oběma účastníkům, přičemž podíly obou účastníků na těchto dluzích budou stejné.
Namítá-li tedy dovolatel, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, nelze tomu přisvědčit. Oba účastníci měli tříletou lhůtu na to, aby si své společné jmění manželů vypořádali dohodou, případně aby podali návrh na vypořádání SJM k soudu. To, že tohoto práva využila jen žalobkyně, jde k tíži žalovaného, který se spokojil s faktickým stavem a zřejmě spoléhal na nastoupení účinků zákonné domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. Je sice skutečností, že žalobkyně podala žalobu jen dva dny před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, jen z tohoto důvodu se však nejedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (tuto okolnost odvolací soud ostatně zohlednil, když žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně), neboť v soudní praxi není takový způsob podávání žalob o vypořádání společného jmění manželů nijak výjimečný. Dovolatel zde zjevně zaměňuje výkon práva žalobkyně se svou procesní odpovědností za průběh a výsledek řízení. Jestliže totiž mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o vypořádání společného jmění za celou dobu po zániku společného jmění manželů, tj. za dobu tří let, a dovolatel měl za to, že může uplatnit vnos z jeho výlučného majetku do majetku společného, bylo na jeho rozhodnutí, zda tak žalobou učiní či nikoliv. Tuto možnost musel zvažovat i z toho hlediska, že žalobu o vypořádání společného jmění manželů mohla podat (a také podala) žalobkyně. Kdyby ostatně žalobkyně žalobu o vypořádání společného jmění manželů nepodala, právo na vypořádání vnosu by dovolateli uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů zaniklo, ačkoliv ve vztahu k ostatnímu majetku tvořícímu společné jmění manželů by nastoupily účinky zákonné domněnky vypořádání. I z tohoto pohledu pak výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy není.
Žalovaný dále klade otázku, zda v případě nemožnosti soudního vypořádání vnosů je možné ke vnosům přihlédnout jako k důvodu pro uplatnění tzv. disparity vypořádacích podílů.
Také tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství pak není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod č. C 3 396 v Souboru)].
Při aplikaci na posuzovaný případ je tak zjevné, že soudy postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když nevypořádaly vnosy z důvodu jejich včasného neuplatnění a když tvrzené vnosy nezohlednily ani v rámci (ne)rovnosti vypořádacích podílů [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V neposlední řadě žalovaný pokládá otázku, zdali v případě, že k hrazení nákladů na nemovitost je používán úvěr z úvěrové smlouvy uzavřené oběma účastníky, je či není povinností soudu se zabývat se i otázkou, z jakých prostředků byl tento úvěr hrazen.
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Pomine-li dovolací soud, že dovolatel svou právní otázku formuluje na jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, nebylo by možné dovolateli přisvědčit ani tehdy, kdyby skutečně hradil společný dluh ze svých výlučných prostředků či prostředků, které dostal darem od svých příbuzných.
Nejvyšší soud ČSSR v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69 (uveřejněném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 občanského zákoníku a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou tyto závěry přitom použitelné i v institutu společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněný pod č. C 4 256 v Souboru), nebo usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 1506/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na společný majetek [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 707 v Souboru)].
Je-li předmětem společného jmění manželů věc, která byla pořízena za peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, tím spíše je potom předmětem společného jmění manželů věc, která byla pořízena za peníze opatřené závazkem obou manželů. Skutečnost, že následně byl tento dluh uhrazen z prostředků ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, se potom projeví v tom, že tento manžel může při soudním vypořádání společného jmění manželů uplatnit za splnění dalších předpokladů tzv. vnos.
Jelikož nebylo možné žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu