ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.45.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 45/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců: a) J. Ch. , a b) J. Ch. , obou J. n. N. a obou zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalovanému Č. Š. , P., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klimenta 203, o vyklizení pozemku a o zaplacení 58.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 181/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. dubna 2012, č. j. 73 Co 228/2011-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.553,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Martina Klímy, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klimenta 203.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2011, č. j. 15 C 181/2005-348, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit části pozemku parc. č. 198/4 a parc. č. 139/1, zastavěné stavbou silážního plata, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec na LV č. 234 pro obec a k. ú. P. (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení 58.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 15. září 2005 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2012, č. j. 73 Co 228/2011-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, přitom uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a existence vad řízení. Soudy obou stupňů pochybily, když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, v němž se dovolací soud zabýval obdobným případem, posoudily stavbu silážního plata jako samostatnou věc a nikoliv jako součást pozemku. Žalobci zpochybňují jednotlivé argumenty, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně namítají nelogičnost jeho závěrů ve vztahu možných následků při odstranění silážního plata a dále namítají, že nelze určit povahu „věci“ stojící na pozemku prostřednictvím druhu pozemku z hlediska katastrálního zákona, neboť tato povaha je pro řešení sporu nerozhodná. Dále zpochybňují pasivní věcnou legitimaci žalovaného, neboť žalovaný v řízení nikterak neprokázal právní titul k vlastnictví ke stavbě. Jelikož se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho hmotněprávní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Ve vztahu k nároku na peněžité plnění namítají, že tato pohledávka by obstála i v případě, že by právní řešení sporu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku spočívalo na tom, že žalovaný je vlastníkem stavby silážního plata jako samostatné věci. Tím by šlo o pohledávku vyplývající z toho, že měl žalovaný na cizím pozemku umístěnou stavbu silážního plata. V neposlední řadě namítají vady řízení, konkrétně soud žalobce nepoučil podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu o tom, že se mýlí v náhledu na stavbu silážního plata jen jako součást pozemku, a dále namítají, že odvolací soud nepřipustil nové důkazní prostředky, kterými chtěli žalobci zpochybnit věrohodnost znaleckého posudku doc. Draxlera. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovoláním žalobců nesouhlasí. Dovolání je nepřípustné již z toho důvodu, že žalobci řádně nevymezili, čeho se domáhají. Žalobci dále nevymezili otázku zásadního právního významu, když toliko kumulují různé argumenty a námitky, z nichž však tato otázka nevyplývá. Podání žalobců je neurčité a nesrozumitelné, a brání tak projednání dovolání. Vytýkané vady řízení jsou v dovolacím řízení irelevantní, nadto vytýkají-li žalobci odvolacímu soudu, že nepřipustil nové důkazy žalobců do řízení, fakticky mu vytýkají, že postupoval podle občanského soudního řádu. Žalobci předkládají dovolacímu soudu tytéž právní otázky, které již uplatnili u odvolacího soudu. Žalobci nejsou schopni přijmout skutečnost, že silážní plata v H. Ž. a v P. jsou typově rozdílná, a proto se pohybují obě v jiných právních režimech. Tato nestejnost byla naprosto přesvědčivě popsána a definována znalcem doc. Draxlerem. Pokud žalobci spekulují, že odstraněním stavby by si jejich pozemky zvýšily svou hodnotu, jde o jejich názor s opakováním téhož jako u odvolacího soudu, přičemž soudy odůvodnily, proč nebylo dáno žalobcům za pravdu. Co se týče nároku na zaplacení 58.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, nedávalo by smysl, kdyby obecné soudy rozhodly, že silážní plato není ve vlastnictví žalobců a současně by žaloba na zaplacení 58.000,- Kč byla shledána důvodnou. Jelikož je napadený rozsudek správný, žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o nároku žalobců bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. dubna 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
Dovolatelé v první řadě položili otázku obecného vymezení stavby jako samostatné věci v právním slova smyslu či jen jako součásti pozemku. V této souvislosti se žalobci snažili zpochybnit závěry soudů obou stupňů, že silážní plato je v daném konkrétním případě věcí samostatnou.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolací soud se již v minulosti k povaze silážního plata (či silážního žlabu) několikrát vyjádřil. V rozsudku ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 (uveřejněném pod č. C 1900 v Souboru), posoudil silážní plato jako součást pozemku. V usnesení ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ), naopak dovolací soud akceptoval závěry nalézacích soudů, že silážní plato je samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž s odkazem na rozsudek ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, zdůraznil, že řešení této otázky je vždy v zásadě na úvaze soudu vycházející z individuálních okolností. V neposlední řadě se dovolací soud silážním platem zabýval v rozsudku ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž zrušil rozhodnutí nalézacích soudů postavená na závěru, že silážní plato je samostatnou věcí, z důvodu nespolehlivosti a nepřesvědčivosti odůvodnění, když zavázal nalézací soudy, aby znovu řešily otázku, zdali se jedná o věc samostatnou, nebo toliko o součást jiné věci. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu silážní plato může být jak součástí pozemku, tak i samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Jelikož otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod C 2248 v Souboru) a ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikováno v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )], a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy jen tehdy, když by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě soud prvního stupně vyšel ze znaleckého zkoumání znalce doc. Ing. Františka Draxlera, CSc., podle něhož je silážní plato postaveno do nezámrzné hloubky a je postaveno z humonolitických železobetonových konstrukcí, které nelze bez rozbití přemístit z místa na místo. Toto silážní plato je podle znalce konstrukčně odlišné od silážního plata v H. Ž., které bylo předmětem sporu v řízení vedeném u dovolacího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Tamní silážní plato je totiž postaveno z montovaných konstrukcí, jež lze demontovat a přemístit na jinou lokalitu a jež nejsou založeny do nezámrzných hloubek. Z uvedeného znaleckého posudku, jakož i z listinného důkazu Ing. J. K. dále soud prvního stupně dovodil, že zde posuzované silážní plato má takovou stavební konstrukci, která umožňuje odlišit ohraničení samotného silážního plata a pozemky, na nichž leží. Soud prvního stupně se následně zabýval otázkou, zdali silážní plato není toliko součástí pozemku, přičemž ze skutečnosti, že odstraněním silážního plata se pozemek neznehodnotí, ba naopak se zhodnotí v důsledku zlepšení životního prostředí, dovodil, že silážní plato je samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu.
Podle odvolacího soudu silážní plato v H. Ž. představovalo pouze určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku označeného jako ostatní plocha, kdežto zde posuzované silážní plato je umístěno na pozemcích dvou parcelních čísel – jednak na pozemku, který je zastavěnou plochou a nádvořím, jednak na pozemku, který je ornou půdou. Silážní plato nemůže být toliko ztvárněním pozemku, který je ornou půdou, neboť orná půda slouží bez pochyby k jiným účelům než k zastavění železobetonovou konstrukcí silážního plata napevno založenou do nezámrzné hloubky země, a nemůže být ani součástí druhého pozemku, neboť ten je primárně zastavěn jinou hospodářskou budovou. Vzhledem k tomu dospěl odvolací soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, k závěru, že posuzované silážní plato nepředstavuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemků, na kterých leží. Rovněž z obsahu spisu nevyplynulo, že by v případě odstranění silážního plata došlo ke znehodnocení těchto pozemků jako věci hlavní, ba naopak.
Žalobci tyto závěry napadají tím, že nejdříve poukazují na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2008, č. j. 5 Afs 24/2008-63 (dostupný na www.nssoud.cz ), z nichž vyplývá, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila, přičemž znehodnocení nemusí být jen peněžní, ale může být i funkční, estetické či jiné. Následně žalobci uvádějí, že pokud „odstraněním stavby silážního plata by nedošlo ke znehodnocení pozemků, na kterých silážní plato leží, pak toto konstatování (závěr) logicky neodpovídá odbornému skutkovému názoru znalce, že by při odstranění stavby silážního plata z pozemků došlo ke zlepšení životního prostředí. … Z tohoto odborného skutkového zjištění znalce vyplývá podle právního zástupce odvolatelů jiný logický odůvodněný právní závěr než ten, k jakému dospěl odvolací soud, totiž že odstraněním stavby silážního plata z pozemků by si pozemky svoji hodnotu (ve srovnání se stavem před odstraněním stavby silážního plata) naopak zvýšily . Na jiném místě odvolací soud konstatuje: navíc lze logicky usoudit, že v případě odstranění objektu z pozemku č. parc. 198/4 by muselo jednoznačně dojít ke zhodnocení takového pozemku, který je svým charakterem ornou půdou. … Jestliže tedy soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že odstraněním stavby silážního plata z pozemků by došlo ke zhodnocení pozemků, a vyplývá-li takový závěr i ze znaleckého posudku doc. Draxlera, tedy že pozemky bez stavby silážního plata (po jeho odstranění) by byly hodnotnější, pak jejich právní závěr o tom, že stavba silážního plata není jen součástí pozemků, ale právně samostatnou věcí, je založen na nesprávné interpretaci ustanovení §120 odst. 1 občanského zákoníku“.
Dovolacímu soudu především není zřejmé, k jakým závěrům má uvedená dovolací argumentace vést. Dovolatelé totiž nejdříve citují a nikterak nezpochybňují závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2008, č. j. 5 Afs 24/2008-63, že součást věci charakterizuje to, že při jejím oddělení dojde k znehodnocení věci [k obdobným závěrům dospěl již v minulosti i Nejvyšší soud, srovnej např. rozsudek ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84), rozsudek ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (uveřejněný pod č. C 574 v Souboru) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a následně rozporují závěry soudů obou stupňů tím, že došlo ke zhodnocení pozemků , a proto silážní plato je součástí pozemků. Pokud tedy žalobci odvolacímu soudu vytýkají nelogičnost argumentace, jeví se dovolacímu soudu v tomto ohledu spíše nelogická argumentace dovolatelů, která svým obsahem není schopna zpochybnit úvahu odvolacího soudu, že silážní plato je samostatnou věcí v právním slova smyslu.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že pokud dovolatelé chtěli ve skutečnosti namítat, že odstraněním silážního plata došlo ke znehodnocení pozemků pod silážním žlabem, jednalo by se o námitku proti skutkovému stavu, kterou není dovolací soud vzhledem k přípustným dovolacím důvodům (srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.) oprávněn v tomto dovolacím řízení přezkoumávat.
Dovolatelé dále zpochybnili závěry odvolacího soudu tím, že druh pozemku je nezávazným údajem v katastru nemovitostí, z čehož dovozují, že druh pozemku je v posuzovaném řízení irelevantní. Ačkoliv druh pozemku není údajem závazným, má přesto o pozemku určitou vypovídací hodnotu, jak vyplývá právě z dovolateli citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002. V posuzovaném případě navíc tento argument nebyl zásadním pro určení povahy silážního plata.
Soudy obou stupňů své závěry založily na argumentaci, že podle znaleckého zkoumání silážní plato není pouhým ztvárněním pozemku, nýbrž jde o takovou konstrukci, která umožňuje odlišit od sebe ohraničení silážního plata a pozemky, na nichž leží. V této souvislosti přitom shodně zdůraznily, že tato konstrukce je odlišná od silážního plata v H. Ž., které bylo předmětem posouzení v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Tento závěr odvolací soud podložil dalšími argumenty, a sice že druh pozemků, na nichž silážní plato stojí, neodpovídá tomu, že jejich součástí by mělo být právě silážní plato. V neposlední řadě podle odvolacího soudu pro samostatnost silážního plata hovoří i ta skutečnost, že nebylo prokázáno, že by jeho odstraněním došlo ke znehodnocení pozemků. Dovolatelé tyto argumenty nebyli schopni adekvátně vyvrátit. Ani samotný poukaz na to, že v jiném případě bylo rozhodnuto o tom, že silážní plato není věcí samostatnou, zjevně nepostačuje, neboť posouzení stavby jako samostatné věci či součástí pozemku je vždy věcí individuálního posouzení. S ohledem na uvedené neshledal dovolací soud, že by závěry odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené.
Dovolatelé dále namítali, že žalovaný není pasivně věcně legitimován, neboť neprokázal své vlastnické právo.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelé zcela pomíjí, že nedostatek pasivní věcné legitimace, který znamená, že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde, hovoří nikoliv ve prospěch žalobců, ale naopak v jejich neprospěch, protože vede bez dalšího k zamítnutí žaloby [Srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 1994, sp. zn. 1 Co 227/94 (publikované v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 3, str. 111)].
V části týkající se zamítnutí žaloby ohledně požadavku na zaplacení částky 58.000,- Kč dovolatelé neformulují žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
V této části je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobci se žalobou v rámci skutkového vymezení nedomáhali vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že by měl žalovaný umístěné své silážní plato na jejich pozemcích a že by bezdůvodné obohacení mělo spočívat právě v umístění silážního plata ve vlastnictví žalovaného na pozemcích žalobců bez právního důvodu.
S tímto určujícím závěrem pak dovolání nepolemizuje.
Dovolatelé dále namítají vady řízení, spočívající v chybějícím poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a nepřipuštění některých důkazů.
Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolací soud připomíná, že podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [k ústavně konformnímu výkladu §237 a §241a o. s. ř. srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Dovolatelé však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku zásadního právního významu nevymezili, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn tvrzené vady řízení přezkoumávat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Jelikož v žalobě byly spojeny 2 věci (vyklizení nemovitosti a zaplacení 58.000,- Kč), pro něž není spojení ke společnému projednání stanoveno zákonem, stanoví se mimosmluvní odměna podle věci s nejvyšší hodnotou, která je následně zvýšena o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech [srovnej §12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“)]. Jeden úkon právní služby určený z tarifní hodnoty 58.000,- Kč činí podle §7 bodu 5 ve spojení s §8 odst. 1 vyhlášky 3.420,- Kč, neboť příslušný úkon právní služby – vyjádření k dovolání bylo soudu doručeno dne 17. září 2012 [srovnej §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. Tato mimosmluvní odměna se podle §12 odst. 3 vyhlášky zvyšuje o 500 Kč, což je ½ mimosmluvní odměny náležející za vyklizení nemovitosti určené podle §7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 1 vyhlášky. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 886,20 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalovaného činí 5.106,20 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Jelikož žalobci mají postavení samostatných společníků, uložil dovolací soud každému z žalobců, aby žalovanému nahradili náklady dovolacího řízení ve výši 2.553,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu