ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4822.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4822/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. M., L., zastoupeného Mgr. Miloslavem Půbalem, advokátem se sídlem ve Vimperku, 1. máje 116, proti žalovaným: 1) J. K., 2) J. K., 3) P. K., všichni P., 4) M. Z., B., všichni zastoupeni Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, o určení vlastnictví k nemovitosti a o vzájemné žalobě o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 64/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2014, č. j. 7 Co 148/2014-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2014, č. j. 7 Co 148/2014-199, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 6 C 64/2012-137, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce je vlastníkem parcely č. 1361/92 o výměře 115 m2 v k. ú. L. vytvořené geometrickým plánem ze dne 7. 2. 2013. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení, že oni jsou vlastníky uvedené parcely. Výrokem pod bodem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem parc. č. 1361/43 a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 1361/84. Pro účely tohoto řízení byla geometrickým plánem oddělena z pozemku žalobce parc. č. 1361/43 sporná část pozemku nově označená jako parc. č. 1361/92 o výměře 115 m2 (dále též jen „sporný pozemek“), která se táhne v délce 64,72 m a v šíři ve spodní části 1,4 m a v horní části 1,9 m podél pozemku žalovaných. V minulých dobách pozemek, ze kterého byly zahrady odděleny, patřil L., později vznikly jednotlivé zahrady, které si mohli občané odkoupit. Předchůdce žalobce a předchůdce žalovaných si koupili každý jeden díl. Mezi jednotlivými díly byly meze, které JZD rozoralo, a určilo, že v těchto místech budou záhumenky. Jednotlivé záhumenky odměřilo odkrokováním. Tímto způsobem byla určena i hranice mezi pozemky účastníků. Na takto určené hranici vybudoval otec žalobce plot, a to na místě staršího dřevěného. Plot stál na uvedeném místě do nedávna. Právní předchůdce žalovaných Ing. J. K. užíval část pozemku žalobce (nyní označenou jako parc. č. 1361/92) až k hranici stanovené uvedeným plotem spolu se svým pozemkem parc. č. 1361/84 v letech 1993 nebo 1994. Žalovaní nabyli pozemek parc. č. 1361/84 v roce 2005 až 2008 (viz č. l. 5) a užívali jej ve stejném rozsahu. O tom, že užívají část pozemku žalobce, se dozvěděli až v roce 2009, poté, kdy žalobce nechal svůj pozemek přeměřit.
Soud prvního stupně nejprve uvedl, že hranice parcely č. 1361/92 byla stanovena v geometrickém plánu Geoplanu Prachatice správně. Poté posuzoval, zda žalovaní nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Samotní žalovaní nedrželi sporný pozemek po celou vydržecí dobu. K tomu, aby byla vydržecí doba splněna, by si museli započíst i dobu, ve které měl sporný pozemek v oprávněné držbě jejich právní předchůdce Ing. J. K. Soud dospěl k závěru, že Ing. J. K. při běžné opatrnosti, kterou bylo možné po něm požadovat, nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. Musel si být vědom toho, že jednotlivé pozemky byly členům družstva přidělovány jako záhumenky a že hranice záhumenků nebyly vytyčovány přesným měřením. Jenom shodou okolností byl rodině M. přidělen jako záhumenek pozemek v jejich vlastnictví. O jeho dobré víře a běžné opatrnosti nesvědčí, že hranici na levé straně svého pozemku nechal zaměřit (zřejmě se sousedkou paní V.) , ale na straně k pozemkům M. se spokojil s tím, že hranici tvoří starý plot, přičemž mu bylo známo, že zde bylo záhumenkové hospodářství. Soud prvního stupně uzavřel, že na straně žalovaných nebyla splněna podmínka dobré víry ve smyslu §130 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), a nemohlo tak dojít k vydržení sporného pozemku. Proto vzájemnou žalobu žalovaných zamítl. Vzal za prokázané, že parcela byla oddělena od pozemku žalobce parc. č. 1361/43 a je nepochybné, že žalobce je jejím vlastníkem.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j. 7 Co 148/2014-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posuzoval věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného v době, kdy mělo dojít k vydržení vlastnického práva. I po doplnění a zopakování dokazování v podstatě vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že byla prokázána držba sporného pozemku žalovanými od roku 2005 a jejich právním předchůdcem Ing. J. K. po dobu postačující k vydržení vlastnického práva. Při posuzování, zda právní předchůdce žalovaných jednal v omluvitelném skutkovém omylu, pokud užíval část pozemku žalobce, dospěl odvolací soud k negativnímu závěru. Musel si být vědom, že pozemek mu nepředává předcházející vlastník, ale JZD, které bylo pouze uživatelem pozemků a navíc je neobhospodařovalo samo, ale dalo je svým členům jako záhumenky. Hranice užívaných pozemků nebyly vytýčeny s ohledem na vlastnické hranice. Právní předchůdce nepřevzal pozemek, který by byl v terénu celý vytyčený, resp. který by byl celý oplocený. Vytýčená hranice byla pouze na straně, kde pozemek žalovaných sousedil s pozemkem J. V., kde se plot nenacházel. Za tohoto zjištění podle soudu ztratilo význam posuzovat poměr mezi předmětným pozemkem a původním pozemkem žalovaných, neboť uvedený poměr lze zvažovat u pozemků, jejichž hranice je patrná a lze od ní odvozovat velikost pozemku. Svědeckou výpovědí J. V. (a ostatně i svědka J. M., otce žalobce) bylo prokázáno, že předchůdci žalovaných si v minulosti nebyli vědomi hranic svého pozemku. Na základě uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že dobrá víra právního předchůdce žalovaných je zpochybněna natolik, že jeho držbu nelze považovat za oprávněnou. Na tom nic nemění skutečnost, že právní předchůdce se ujal držby předmětného pozemku, který byl částečně oplocený starým plotem a že po dobu přesahující deset let žalobce a jeho právní předchůdce strpěli užívání části svého pozemku žalovanými a jejich právním předchůdcem. K vydržení vlastnického práva sporného pozemku žalovanými nedošlo, proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaní přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud posuzoval otázku dobré víry nezbytné k posouzení vydržení vlastnického práva v rozporu s ustálenou judikaturou a navíc na věc neaplikoval §1028 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). V průběhu řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovaní nebyli poučeni o možnosti posoudit věc podle §1028 o. z., a nemohli tak splnit povinnost tvrzení a důkazní k posouzení věci podle uvedeného ustanovení. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a zůstala nevyřešená otázka, zda neměl věc posuzovat i podle §1028 o. z. Tuto otázku dosud dovolací soud neřešil.
Žalovaní nesouhlasí se závěrem, že vydržení brání nedostatek dobré víry na straně jejich právního předchůdce Ing. J. K. Pokud vznikly pochybnosti o jeho dobré víře, měly soudy vyjít z toho, že se v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dobrou víru právního předchůdce žalovaných nemohou zpochybňovat skutečnosti, které neznal. Nemůže ji zpochybnit ničím neprokázané tvrzení J. M. staršího o sdělení, které měl učinit vůči otci právního předchůdce žalovaných, který nikdy ani nebyl vlastníkem předmětného pozemku, když u toho právní předchůdce nebyl přítomen. Stejně tak jeho dobrou víru nemůže zpochybňovat způsob vytyčování záhumenků, když ani u toho nebyl přítomen a navíc ani nebyl členem zemědělského družstva. Neměl rovněž vědomost o tom, že M. užívají svůj pozemek jako záhumenek a nikoliv jako svou oplocenou zahradu.
Lze přisvědčit tvrzení soudu, že obecně známou skutečností bylo to, že při užívání pozemků zemědělská družstva nerespektovala vlastnické hranice, ale současně je rovněž známo, že záhumenky se nesměly oplocovat. Dobrou víru podporuje i skutečnost, že v době, kdy se právní předchůdce žalovaných ujímal držby pozemku v roce 1993 (až do roku 2003) činila výměra pozemku 717 m2, přičemž dnes zjištěná výměra celého užívaného pozemku činí 775 m2. Ve prospěch žalovaných hovoří i dlouhý protáhlý tvar pozemku. K tomu odvolací soud nepřihlédl. Skutečnosti rovněž neodpovídá závěr, že hranice nebyla v terénu patrná, když pozemek žalovaných byl v té době jak ze strany, kde sousedil s pozemkem užívaným rodinou žalobce, tak i z druhé strany oplocený a jeho hranice z protilehlé strany původně neoplocená byla v roce 1994 zaměřená. Navíc sousední oplocený pozemek užívala po celou dobu rodina žalobce jako oplocenou zahradu a přitom plot zbudovali sami M., kteří nikdy ve vztahu k právnímu předchůdci žalovaných nenamítali nesprávný rozsah jeho užívání. Žalovaní mají za to, že soudy obou stupňů nezdůvodnily, co mělo zpochybnit dobrou víru jejich právního předchůdce Ing. K. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek změnil tak, že zamítne žalobu podanou žalobcem a vyhoví žalobě žalovaných.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci aplikace §1028 o. z. – a tudíž ani přípustnost dovolání pro řešení otázky poučovací povinnosti soudu - nepřicházela v úvahu. To vyplývá jednak z žalobních tvrzení a ze žalobních návrhů (netvrdilo se, že by hranice byly objektivně nezjistitelné – „neznatelé nebo pochybné“, a nežádalo se jejich přímé určení). Samotná subjektivní pochybnost o průběhu (jinak, např. odborným zaměřením, zjistitelné) sporné hranice totiž neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba tak, jako doposud, žádat o určení vlastnictví ke sporné části parcely, jak se také v této věci stalo. K tomu viz např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2403/2007, přiměřeně použitelný i po 1. 1. 2014 (viz též komentář k uvedenému ustanovení in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013). Dovolání je však přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Soudy vycházely z tohoto skutkového stavu: Pozemky účastníků byly v minulosti v užívání jednotného zemědělského družstva, které je později (chybí skutkové zjištění, kdy) přenechalo svým členům jako tzv. záhumenky. Jejich hranice byly vytyčeny pouhým odkrokováním; předchůdce žalobce užíval shodou okolností jako záhumenek pozemek, který byl i v jeho vlastnictví. Na hranici mezi takto vytyčeným záhumenkem a pozemkem ve vlastnictví předchůdců žalované strany postavil předchůdce žalobce plot (nebylo učiněno skutkové zjištění, kdy byl plot postaven; soud prvního stupně však uvedl, že ještě předtím, než se předchůdce žalovaných Ing. J. K. ujal držby pozemku, on sám uvádí, že „i v roce 1982 tam byl plot, když mi to dával děda, bylo to oddělené“). Tento plot, jak bylo zjištěno později, nebyl na hranici pozemků účastníků, část pozemku žalující strany se tak ocitla za ním. Ing. J. K. nabyl pozemek v roce 1981 od svého děda, užívat jej začal nejdříve někdy v roce 1993, kdy mu jej předal dosavadní uživatel – jednotné zemědělské družstvo (JZD), a to i se sporným pozemkem, až k uvedenému plotu. Soud neučinil skutkové zjištění, kdy žalobce hranice mezi pozemky vytyčené plotem zpochybnil, z reprodukční části rozsudku se však podává, že to bylo někdy kolem roku 2008, kdy žalobce nechal hranice zaměřit.
Předchůdce žalobců Ing. K. se ujal držby sporné části pozemků proto, že měl za to, že hranici tvoří plot v minulosti postavený předchůdci žalobce; protistrana až do zaměření pozemků jeho držbu nijak nezpochybnila. Přesto soud prvního stupně učinil závěr, že oprávněným držitelem nebyl; to opřel o tyto skutečnosti: Ing. K. věděl, že jde o pozemek v užívání JZD, protože část pozemku odprodával, musel mít k prodeji geometrický plán o zaměření odprodávaných částí. Hranice svého pozemku dal z druhé strany zaměřit, zatímco ve vztahu k hranici s žalobcem se spokojil s tím, že hranicí je plot. Měl a mohl mít pochybnosti o hranici parcely, obdobně jako jiní občané.
Odvolací soud dokazování doplnil a zčásti zopakoval; zdůraznil, že účastníci si byli vědomi toho, že pozemky byly v minulosti užívány jako záhumenky. Dále konstatoval, že při vytyčení záhumenků se nerespektovaly skutečné vlastnické vztahy, pozemky byly vytyčeny odkrokováním. Z výpovědi otce žalobce pak zjistil, že (dnes již zemřelý) otec Ing. J. K. se jej ptal, kde vlastně jsou hranice pozemků, což svědek nemohl určit; soud uvedl, že otec žalobce nepochybně plot vybudoval jen na základě odhadu. Stejně tak svědkyně J. V. uvedla, že „rodina žalovaných ani nevěděla, kde její pozemek leží“. Odvolací soud pak považoval za významné, že pozemek byl předchůdci žalobcům vydán JZD (nikoliv tedy předchozím vlastníkem); to, že při užívání pozemků JZD nebyly respektovány skutečné hranice, je obecně známo.
Posouzení toho, co lze v konkrétní věci rozumět „obvyklou opatrností, kterou lze po každém požadovat“, je jistě do značné míry věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Přesto dovolací soud má za to, že jsou tu právně relevantní skutečnosti, se kterými se soudy plně nevypořádaly. Tento případ je netypický tím, že hranice pozemku v držbě žalující strany byly vytýčeny plotem jen oproti pozemkům žalobce, přičemž plot zřídil právní předchůdce žalobce, a až při zaměření vyšlo okolo roku 2008 najevo, že plot je posunut v jeho neprospěch.
Ing. J. K. začal užívat pozemek až k plotu, tedy s pruhem patřícím k pozemkové parcele žalobce. Podle odvolacího soudu pak dobrou víru žalovaných musel zpochybnit J. M., otec žalobce, který vypověděl, že za ním někdy v letech 1991 – 1995 přišel J. K. starší (patrně otec Ing. K.) s tím, že neví, kde vlastně jejich pozemek leží; „vůbec nevěděl, že tam nějaký pozemek mají“ (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně; dovolací soud není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů, a proto jen poznamenává, že jde o výpověď otce žalobce o sdělení, které měl učinit již zemřelému sousedovi, a také tvrzení, že by snad J. K. st. nevěděl, že tam vůbec nějaký pozemek mají, nelze nepochybně vztáhnout i na Ing. J. K., který, jak uvedl, pozemek převzal od svého děda v roce 1981 a od počátku 90. let podnikal kroky k jeho vrácení do užívání). Odvolací soud nevysvětlil, jak se uvedená skutečnost měla promítnout do dobré víry Ing. J. K. – neuvedl, z čeho se podává, že byl o uvedeném rozhovoru informován, resp. že by pochybnosti ohledně hranice s pozemky žalobce sdílel i on. Dále zůstala opomenuta skutečnost, že ačkoliv měl i předchůdce žalobce vědět, že hranice pozemku nejsou jisté, zůstal žalobce (resp. jeho předchůdce) i po změně společenských poměrů v roce 1989 nečinný, trpěl užívání pozemků a právně relevantním způsobem žalované (jejich předchůdce) neupozornil, že užívají část jeho pozemků; tím ovšem utvrzoval žalované (jejich předchůdce) v přesvědčení, že plot tvoří skutečnou hranici pozemků.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími.
„Samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže vyloučit oprávněnou držbu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 10355).
„Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele části sousedního pozemku je významná i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo; to nasvědčuje závěru, že ani on nepředpokládal, že soused drží část jeho pozemku. Dobrou víru držitele nevylučuje, že si nenechal nabytý pozemek odborně (např. geometrem) vymezit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, Soubor č. C 10325). „Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, Soubor č. C 12695).
Obecné zkušenosti odpovídá názor, že se plot nachází na hranici spolu sousedících pozemků; ovšem jeho umístění nemůže byt výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry držitele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 412/2010, Soubor č. C 10705).
V dané věci jsou závěry uvedených rozhodnutí ještě zesíleny tím, že plot, který vymezil hranici držby pozemku, postavila samotná žalující strana, která též dlouhodobě trpěla držbu žalovaných a nedala najevo nesouhlas s tím, že sporný pozemek užívají.
Soudy poukázaly na skutečnosti, které by mohly oprávněnost držby Ing. J. K. zpochybnit. Vzhledem k tomu, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná, byly by tyto skutečnosti významné jen v případě, že by dobrou víru držitele vyvrátily, nebo alespoň závažně zpochybnily.
To, že ing. J. K. nechal vyměřit jen tu část pozemku, která nebyla oddělena plotem, nesvědčí nutně o jeho nedbalosti; měl-li totiž za to, že plot tvoří (žalobcem či jeho předchůdcem tehdy nezpochybněnou) hranici, dostatečně je tím vysvětleno, proč nenechal na této straně hranici vyměřit. Judikatura Nejvyššího soudu respektuje fakt, že plot mezi pozemky podle obecné zkušenosti svědčí o tom, že tvoří jeho hranice. V dané věci byla tato okolnost posílena tím, že plot zbudovala sama žalující strana a takto vytvořenou hranici dlouhodobě respektovala. Odvolací soud sice správně uvedl, že je obecně známo, že při užívání pozemků jednotnými zemědělskými družstvy nebyly respektovány vlastnické hranice, nevzal však dostatečně do úvahy, že v dané věci žalující strana užívala jako záhumenek vlastní pozemek, který oplotila, a až do doby okolo roku 2008 nedala nijak najevo, že by žalovaní užívali více, než jim náleželo; i ona tak svým postupem musela objektivně vyvolat, resp. posílit dobrou víru žalovaných.
Jistě by dobrou víru mohlo relativizovat, kdyby Ing. J. K. věděl, že hranice, na které byl postaven plot, byla určena jen odkrokováním. To však nebylo zjištěno (soudy to výslovně neuvedly jako skutkové zjištění), stejně jako nebylo zjištěno, že Ing. J. K. věděl, že žalující strana svůj pozemek užívala jako záhumenek. Odvolací soud ostatně uvedl, že Ing. K. znal skutečnosti, které ohledně této věci uváděl, jen zprostředkovaně. Že by sám Ing. J. K. měl nějaké pochybnosti o průběhu sporné hranice, soud neuvedl (nebylo zjištěno, že by věděl o údajném rozhovoru J. K. st. s otcem žalobce). Svědkyně J. V., jejíž výpověď jako důkaz navrhl žalobce, u soudu prakticky jen přečetla připravenou výpověď; pokud se v ní uvádí, že „rodina žalovaných“ „v tu dobu“ (zřejmě, jak dále poznamenává, „až do začátku let devadesátých“, tedy před tím, než se Ing. J. K. chopil držby sporného pozemku) nevěděla, kde jejich pozemek leží, bylo třeba zjistit, z čeho tak soudila a kterých hranic se to týkalo; z toho, že nechali vytýčit hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem svědkyně, které nebyly odděleny plotem, se totiž podává, že její (neurčitý) výrok se mohl týkat spíše těchto hranic. Také obrat „rodina nevěděla“ nelze bez dalšího přičítat k tíži Ing. J. K. Pominuta zůstala i výpověď ing. J. K., který uvedl, že o vydání sporného pozemku jednal se zemědělským družstvem – „panem B.“ – který „přišel na místo a řekl, že hranice je jasná, protože je tam plot“ (č. l. 194v.).
Soud prvního stupně též uvedl, že Ing. J. K., který v době, kdy pozemek užívalo JZD, jeho část prodával, musel mít k prodeji geometrický plán o zaměření odprodávaných částí; neuvedl však, co z této skutečnosti dovozuje. „I když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku ‚připlocen‘, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010).
Dovolací soud tak nepovažuje dosavadní zjištění a skutečnosti potencionálně nepříznivé žalovaným za dostatečné k vyloučení aplikace pravidla, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu