ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.55.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 55/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. M., a b) H. M. , oběma V., zastoupených JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, proti žalované K. L., K., zastoupené Mgr. Přemyslem Hašlerem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, o vyklizení části pozemku a vzájemném návrhu na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 35/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2012, č. j. 23 Co 238/2012-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované Mgr. Přemysla Hašlera.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 15 C 35/2011-142, rozhodl, že „žalovaná je povinna z pozemku žalobců p. č. 45/39, zapsaného na LV č. 404 pro k. ú. a obec K. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav, vyklidit část označenou jako p. p. č. 45/44 o výměře 41 m2 v geometrickém plánu č. 253-5/2012, vyhotoveném Ing. Pavlem Šulcem dne 17. 1. 2012, a to včetně kůlny s přístřeškem, oplocením a dřevinami a tuto vyklizenou předat žalobcům do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.). Zamítl návrh žalované, aby bylo určeno že „žalovaná je vlastníkem parcely parc. č. 45/44 vzniklé oddělením z parcely parc. č. 45/39 vše v k. ú. K. dle geometrického plánu označeného ve výroku I.“ (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci získali na základě kupní smlouvy z 15. prosince 1999 do svého společného jmění pozemek parc. č. 45/39, žalovaná získala na základě kupní smlouvy z 11. března 1998 do svého vlastnictví pozemek parc. č. 45/38. Na podzim roku 1999 žalovaná svůj pozemek oplotila, a to i včetně sporné části pozemku žalobců. Protože žalovaná neprokázala, že by až do výstavby plotu tuto část pozemku držela, nemohla vlastnictví k ní nabýt vydržením (neměla ji v držbě nepřetržitě po dobu deseti let). Předmětnou část pozemku proto žalovaná užívá bez právního důvodu, a zasahuje tak do vlastnického práva žalobců.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. 23 Co 238/2012-197, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že „se žaloba na vyklizení pozemku parc. č. 45/39 zapsaného na LV č. 404 pro katastrální území a obec K., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Mladá Boleslav, a to v části vyznačené jako pozemek parc. č. 45/44 o výměře 41 m2 v geometrickém plánu č. 253-5/2012 vyhotoveném Ing. Pavlem Šulcem dne 17. 1. 2012, který je součástí rozsudku soudu prvního stupně, zamítá“ (výrok I.), dále jej ve výroku II. změnil tak, že určil, že „žalovaná K. L., je vlastnicí pozemku parc. č. 45/44 v Katastrálním území a obci K. dle oddělovacího geometrického plánu č. 253-5/2012 vyhotoveného Ing. Pavlem Šulcem dne 17. 1. 2012“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III.-V.).
Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně k odlišnému právnímu závěru, že žalovaná předmětnou část pozemku vydržela. Uvedl, že počátek zákonné desetileté lhůty k vydržení předmětné části pozemku nastal již dne 11. března 1998, kdy žalovaná koupila pozemek parc. č. 45/38 od obce K. Pozemek jí byl předán v hranicích vytyčených v terénu dřevěnými kolíky a v této podobě jej žalovaná považovala za své vlastnictví. Na základě tohoto přesvědčení pak nechala na vyznačených hranicích vystavět oplocení. Omyl žalované je omluvitelný, neboť byl vyvolaný geodetem, který hraniční kolíky v terénu umístil. Konstatoval, že žalovaná byla seznámena se skutečností, která objektivně musela vyvolat pochybnost o její dobré víře, až při jednání na Obecním úřadě v Krnsku dne 2. prosince 2009, kdy jí byl starostou obce k žádosti žalobců předložen geometrický plán Ing. Lislerové ze dne 6. května 2008. Dobrá víra žalované nemohla být zpochybněna geometrickým plánem Ing. Jaromíra Sachomského z 16. března 2004, který si žalovaná objednala za účelem vyznačení výstavby zimní zahrady v katastru nemovitostí, a ve kterém již byl vyznačen správný i chybný průběh hranice pozemků. Nebylo však prokázáno, že by Ing. Jaromír Sachomský na tuto skutečnost žalovanou upozornil a po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby při normální obvyklé opatrnosti (z hlediska dobré víry) dokázala z geometrického plánu poznat chybné umístění svého oplocení v terénu a dovodit tak, že drží cizí část pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Uplatňují přitom dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že počátek běhu zákonné vydržecí doby je totožný s datem 11. března 1998, kdy žalovaná zakoupila svůj pozemek, když se podle dovolatelů odvolací soud vůbec nezabýval vlastním obsahem faktické držby, tedy způsobu jejího vykonávání žalovanou. Dále považují za neprokázaný skutkový závěr, že hraniční kolíky pozemku byly od počátku umístěny způsobem, dle něhož nechala žalovaná zhotovit oplocení. Odvolací soud pochybil, když pro faktický nedostatek skutkových zjištění nedoplnil dokazování a učinil pouze „spekulativní“ závěr obecným argumentem o tom, že omyl u žalované vyvolal geodet chybným vyznačením hranic pozemku v terénu. Dále nesouhlasí s tím, že na základě geometrického plánu Ing. Sachomského ze dne 16. dubna 2004, nemusela žalovaná pochopit chybnou linii svého oplocení a že odvolací soud tuto skutečnost nestandardně zohlednil jako omluvitelný omyl žalované. Žalobci také tvrdí, že soudy obou stupňů se podrobně nezabývaly všemi listinami stavebního spisu týkajícími se domu žalované. Pokud jde zejména o nutnou obezřetnost či opatrnost každého vlastníka při držbě svého pozemku, odkázali dovolatelé např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 417/98, 22 Cdo 41/2009, 22 Cdo 496/2004 nebo 22 Cdo 1594/2004. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobců je bezdůvodné a navrhla jeho zamítnutí.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o vyklizení části pozemku a vzájemném návrhu na určení vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.].
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. července 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé předně namítají, že žalovaná nevykonávala řádnou držbu pozemku od 11. března 1998 (kdy uzavřela kupní smlouvu) do podzimu 1999 (kdy došlo k výstavbě oplocení).
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Nejvyšší soud v rozsudku z dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz konstatoval, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesiones - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“.
Jestliže tedy žalovaná koupila pozemek, jehož hranice byly v terénu vyznačeny kolíky shodně s jeho zakreslením v geometrickém plánu a po necelém roce nechala zhotovit v místech takto vyznačených plot a nikdo jiný po dobu od uzavření kupní smlouvy do výstavby oplocení pozemek neužíval (nedržel ho), lze v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu uzavřít, že žalovaná pozemek fakticky ovládala již od jeho koupě.
Námitka, že nebylo prokázáno, že hraniční kolíky pozemku byly od počátku umístěny způsobem, dle něhož žalovaná nechala zhotovit oplocení, tedy že kolíky setrvaly na svém původním místě až do okamžiku zhotovení oplocení, a že žalovaná byla umístěním kolíků uvedena v omluvitelný omyl o hranicích kupovaného pozemku, není na místě. Dovolatelé zcela přehlížejí, že podle skutkových zjištění (které nezpochybňují) na geometrických plánech Ing. Lislerové z 22. června 1997 a Ing. Sachomského ze 7. ledna 2000 byly hranice pozemku vyznačeny tak, jak bylo následně vystavěno oplocení a teprve geometrický plán Ing. Sachomského z 16. března 2004 vymezil odchylku od hranice vyznačené v původních plánech. Za této situace je závěr o tom, že žalovaná skutečně převzala pozemek vyznačený v terénu podle původního geometrického plánu a ve stejných hranicích ho i oplotila, správný a odpovídá provedenému dokazování.
Dále dovolatelé nesouhlasí s tím, že geometrický plán z března 2004, který si žalovaná objednala za účelem vyznačení výstavby zimní zahrady v katastru nemovitostí (s vyznačenou odchylkou), nezpůsobil zánik dobré víry žalované.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ . K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“ . Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků, a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz).
Odvolací soud svou úvahu o dobré víře žalované odůvodnil tak, že „dne 16. 3. 2004 byl vypracován Ing. Jaromírem Sachomským geometrický plán č. 198-33/2004 objednaný žalovanou za účelem vyznačení výstavby zimní zahrady v katastru nemovitostí, ve kterém již byl vyznačen správný a chybný průběh hranice. Nebylo prokázáno, že by Ing. Jaromír Sachomský na tuto skutečnost žalovanou upozornil. Přestože měl stavební odbor Magistrátu Mladá Boleslav tento geometrický plán k dispozici v kolaudačním řízení a přestože proběhlo dne 29. 7. 2007 stavebním odborem místní šetření na pozemku žalované, nebyla žalovaná stavebním odborem na chybný průběh hranice upozorněna a stejně tak nebyla upozorněna na tuto chybu ani katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi, který žádala o zápis přístavby zimní zahrady a žádost doložila uvedeným geometrickým plánem. V tomto geometrickém plánu Ing. Jaromír Sachomský uvedl, že náležitostmi a přesností odpovídá geometrický plán právním předpisům … Geometrický plán byl v té době vypracován za účelem vyznačení přístavby zimní zahrady do katastru nemovitostí, tedy nikoli za účelem zjištění správného označení hranic mezi pozemky.“
Vzhledem k tomu závěr odvolacího soudu o tom, že „za této situace nelze spravedlivě po žalované požadovat, aby i při normální obvyklé opatrnosti (z hlediska dobré víry) dokázala dovodit chybné umístění svého oplocení v terénu a dovodit tak, že drží cizí část pozemku“ za zjevně nepřiměřený.
Pokud žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, pak dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.H.Beck, č. C 8836 , v němž uvedl: „Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o s. ř. OSŘ. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.“. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V dané věci odvolací soud postupoval při dokazování a hodnocení důkazů v souladu se zákonem; dovolatelé kromě toho, že obecně namítají nesprávnost jeho postupu a předkládají svoji verzi skutkového stavu, konkrétní porušení zákona při hodnocení důkazů neuvádí a dovolací soud je ani nezjistil. Tato dovolací námitka tedy není důvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo zamítnuto, a žalobci jsou proto povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly za její zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaná navrhnout nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu