ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2594.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2594/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LRS Chvaly o.p.s. , se sídlem v Praze – Horních Počernicích, Stoliňská 920, PSČ 193 00, IČO 24805807, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, PSČ 252 62, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, IČO 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1 865 006,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 314/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 29 Co 265/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 12 C 314/2010-203, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 865 006,60 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o vrácení soudních poplatků (výroky pod body III a IV).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 29 Co 265/2014-238, potvrdil rozsudek soud prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí v dovolání být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). V posuzované věci dovolatelka ustanovení §237 o. s. ř. ani necitovala, v textu dovolání pak sice předkládá určitou právní argumentaci, z obsahu podání však není patrné, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Námitka nesprávného právního posouzení věci není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka sice poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, nicméně netvrdí rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozsudkem, nýbrž nabízí pouze odlišné právní hodnocení předpokladů (názor na okamžik vzniku nároku na úhradové platby) použití závěru přijatého v tomto rozsudku. Rovněž není patrné, čeho dovolatelka zamýšlí dosáhnout citací části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, týkající se §136 o. s. ř., žádá-li v navazujícím textu zachování úrovně plateb z 1. pololetí 2006 i v druhém pololetí 2006, přičemž citovaný rozsudek předkládal argumentaci právě proti takovému zachování. Taková argumentace rovněž není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. To platí i o informaci o tom, že dovolatelka ve svém „posledním odvolání k Městskému soudu v Praze“ odkazovala ohledně souladu námitky promlčení s dobrými mravy na nález Ústavního soudu ze dne 12. září 1995, sp. zn. II. ÚS 309/95, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, když z takové informace nevyplývá, jako otázku dovolatel považuje za otázku hmotného nebo procesního práva podle §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání takto založena být nemůže tím spíše, že odvolání, které je ve spise v pořadí jako poslední (č. l. 213, doplněné na č. l. 219 a násl.) žádnou takovou argumentaci neobsahuje. Podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nelze navíc v dovolání poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Jestliže dovolatelka k výzvě soudu prvního stupně doplnila dovolání podáním ze dne 9. března 2015, jedná se o doplnění učiněné po lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., když tato lhůta skončila dne 16. února 2015. Tato lhůta je lhůtou zákonnou (§240 odst. 2 o. s. ř.), nelze ji proto prodloužit ani výzvou soudu k odstranění vad podání. K doplnění dovolání, které bylo učiněno po lhůtě, se nepřihlíží (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu