ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4644.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4644/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s. r. o. , se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, IČO 62967541, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 110 01, proti žalované Globus ČR, k. s. , se sídlem v Praze 9, Kostelecká 822, PSČ 190 00, IČO 63473291, zastoupené Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 3, PSČ 702 00, o zaplacení částky 787 049,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 137/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. července 2014, č. j. 6 Cmo 455/2013–509, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 230 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Vysoudila, advokáta se sídlem v Ostravě, Matiční 3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 28 Cm 137/2007-368, zamítl žalobu na zaplacení 787 049,88 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. července 2014, č. j. 6 Cmo 455/2013–509, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37 812, 50 Kč (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním do obou výroků. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje dle §237 o. s. ř. v tom, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, ale z odůvodnění dovolání vyplývá, že přípustnost dovolání zakládá na tom, že při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací odůvodnění dovolání žalobkyně a uvádí, že dovolání je nepřípustné a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby jej odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným subjektem (účastnicí řízení) včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Tvrzení dovolatelky, že přípustnost dovolání je dána nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání „prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích“ je třeba odmítnout, neboť nesprávné poučení nezakládá přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002). Má však vliv na lhůtu pro podání dovolání, které lze dle ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o. s. ř. podat do tří měsíců od doručení. Dovolatelka podala dovolání ve standardní dvouměsíční lhůtě k soudu příslušnému, nikoli k soudu uvedenému v nesprávném poučení.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 31. srpna 2007 domáhala ušlého zisku, který vyčíslila na 787 049,88Kč, spolu s příslušenstvím. Podáním ze dne 15. května 2012 se začala domáhat na základě odlišných skutkových tvrzení vydání bezdůvodného obohacení ve výši 913 591,81 Kč a užitku z bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2012 (č. l. 267) změnu žaloby nepřipustil s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Dle žalobkyně se soudy nezabývaly předmětem sporu a postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007 a rozhodnutím sp. zn. 23 Odo 936/2001, které však dovolací soud nevydal, jedná se tedy zřejmě o usnesení ze dne 28. listopadu, sp. zn. 23 Cdo 936/2012. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť žalobkyně se původně domáhala ušlého zisku a následně se začala na základě zcela jiných skutkových tvrzení domáhat bezdůvodného obohacení. Mimo jiné i z judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje, vyplývá, že je-li rozhodováno o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než uvádí žalobkyně, je povinností soudu posoudit věc podle příslušných ustanovení a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobkyně. Překročením návrhu a porušením zásady dispoziční by bylo například přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení. Dovolací soud shledal postup soudů v souladu s ustálenou judikaturou, neboť v daném případě se nejednalo pouze o změnu právní kvalifikace, ale i skutkového stavu.
Žalobkyně namítá, že soudy neprovedly jí navržený důkaz. Neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jiná vada řízení sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání.
Žalobkyně upozorňuje, že soudy nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, neboť rozhodly, že dohody o nákupních podmínkách jsou rámcovými smlouvami, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 629/2006, 23 Cdo 1888/2007, 32 Cdo 24/2010, 23 Cdo 4445/2011, 32 Odo 953/2002 a 23 Cdo 936/2012. Dovolací soud uzavírá, že již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 936/2012, jež mimo jiné žalobkyně cituje, vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, proto z ní pohledávky a závazky smluvních stran z předkládané realizační smlouvy nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že jejich prostřednictvím strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, kterým budou zpravidla podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě uzavřené. Teprve realizační smlouvou vzniká závazkový vztah obsahující právo věřitele na plnění a odpovídající povinnost dlužníka splnit závazek.
Dohody o nákupních podmínkách Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím i soudem prvního stupně považuje za dohody rámcové, neboť jimi smluvní strany upravují pouze rámcově podmínky spolupráce mezi smluvními stranami. Nelze je posuzovat jako kupní smlouvy, neboť z nich nevyplývá povinnost žalovaného odebírat konkrétní množství či druh zboží. Soud odvolací i soud prvního stupně správně právně posoudily dohody o nákupních podmínkách jako rámcové smlouvy a postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tudíž není v rozporu se shora citovanými rozsudky dovolacího soudu a není dána přípustnost dovolání podle §237 o. s.ř.
Dovolatelka odkazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k otázce promlčení. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení nebyla v dané věci řešena, je tato argumentace nadbytečná a dovolací soud se jí nezabýval.
Dovoláním byl napaden i druhý výrok rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až §238a o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pokud se odvolací soud dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. způsobilé jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť pouze uvádí, že „neoprávněnost přiznávání nákladů byla Nejvyšším soudem již několikráte judikována“.
Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dle ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu