ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2071.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2071/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) nezletilého D. R. J. , zastoupeného opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Brno, Šilingrovo nám. 3/4, b) I. V. J., c) O. P. J. a d) V. I. J. , žalobci b) - d) zastoupeni JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Brno, Poštovská 8c, proti žalovanému Privatne pidpriemstvo “STEJK“ , IČO 62156730, se sídlem Brno, Koželužská 34/9, zastoupenému Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno, Dobrovského 50, za účasti České pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 117/2009, o dovolání žalobců b), c) a d) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013, č.j. 44 Co 177/2012-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali jednorázového odškodnění za smrt osoby blízké pro každého z nich v částce 96.000,- Kč, náhrady nákladů spojených s pohřbem 5.510,- Kč, dále částky 100 EUR měsíčně počínaje 12. 11. 2006 na náhradě nákladů na výživu pozůstalého dítěte - žalobce a) a částky 150 EUR měsíčně počínaje 12. 11. 2006 na náhradě nákladů na výživu pozůstalé manželky - žalobkyně b). Předmětem řízení bylo odškodnění následků dopravní nehody ze dne 11. 11. 2006, při níž zemřel R. J., manžel žalobkyně b), otec žalobce a) a syn žalobců c) a d), kterou způsobil opilý řidič, s nímž poškozený jako spolujezdec jízdu absolvoval ve vozidle, jehož vlastníkem a provozovatelem je žalovaný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č.j. 44 Co 177/2012-233, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2011, č.j. 34 C 117/2009-192, v zamítavých výrocích co do částky 48.000,- Kč ve vztahu k žalobcům b), c) a d) a co do částky 766,20 Kč měsíčně za dobu od 12. 11. 2006 do budoucna ve vztahu k žalobkyni b), změnil rozsudek tak, že žalobu zamítl i v části, kterou se žalobce a) domáhal náhrady na výživu pozůstalého za dobu od 12. 11. 2006 do budoucna ve výši 1.532,40 Kč měsíčně a kterou se žalobkyně b) domáhala náhrady na výživu pozůstalé za dobu od 12. 11. 2006 do budoucna ve výši 2.298,60 Kč, žalovanému a vedlejšímu účastníkovi nestanovil poplatkovou povinnost; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b), c) a d) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť ve sporu je řešena právní otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, respektive jde o specifický případ, kdy by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že soudy krátily nárok žalobců o 40 % z důvodu spoluzavinění zemřelého poškozeného na vzniku škody, a namítají, že si rizika vzniku škody mohl uvědomit maximálně v rozsahu 20 %. Za viníka dopravní nehody označují řidiče, který se při řízení motorového vozidla nacházel v těžkém stupni opilosti. Dovozují, že poškozený neporušil žádnou právní povinnost, když jel ve vozidle na sedadle spolujezdce, jeho přítomnost ve vozidle není podle nich v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Vznášejí otázku, zda v případě výživného nezletilých osob a nezúčastněných pozůstalých lze vycházet z jakéhokoli spoluzavinění zemřelého spolujezdce. Vytýkají dovolacímu soudu, že se v řízení nezabýval dalšími odvolacími námitkami směřujícími ke zjištění příčin dopravní nehody. Nesprávné právní posouzení shledávají v řešení otázky promlčení nároku žalobkyně b), která jako ukrajinská občanka nemohla dříve získat podklady k věci, a proto mají za to, že nárok není promlčen, neboť v době podání žaloby neuplynula subjektivní promlčecí doba. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a jejich odvolání vyhověl.
Opatrovník nezletilého žalobce a) podal k dovolání žalobců b), c) a d) vyjádření, v němž uvádí, že zamítnutí jednorázového odškodnění i peněžité renty vůči žalobcům je velmi tvrdé s ohledem na jejich sociální a majetkové poměry a neodpovídá zásadám spravedlnosti a práva podle §3 odst. 3 o. s. ř. Namítá, že poškozený sice o možném riziku jízdy s opilým řidičem mohl vědět, ale nebylo jednoznačně prokázáno, že byl schopen posoudit míru opilosti řidiče a jeho schopnost řídit vozidlo, a proto považuje snížení veškerých nároků o 40% za nepřiměřené. Opatrovník má za to, že by dovolací soud měl změnit rozhodnutí odvolacího soudu a stanovit povinnost žalovanému platit náhradu škody na zdraví.
Vedlejší účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu jak v posouzení míry spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě, tak v otázce promlčení nároku ve vztahu k žalobkyni b). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Odvolací soud při posouzení míry spoluzavinění poškozeného vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž ustanovení §441 obč. zák. o podílu poškozeného na způsobení vlastní škody je normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a je tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že při rozhodování o nároku na jednorázové odškodnění smrti osoby blízké se z hlediska spoluzavinění posuzuje účast usmrcené osoby na průběhu úrazového děje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, uveřejněný pod C 10425 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupil jízdu s řidičem, o němž věděl, že je pod vlivem alkoholu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008 , nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
V projednávaném případě soudy obou stupňů posoudily věc v souladu s ustálenou judikaturou, když závěr o 40% podílu poškozeného na způsobené škodě (usmrcení) zohlednily všechny okolnosti případu; uvedenou úvahu neshledal dovolací soud zjevně nepřiměřenou. Na uvedený závěr nemá vliv ani charakter nároků, jejichž vznik spojuje právní úprava s úmrtím poškozeného jako otce nezletilého žalobce a), manžela žalobkyně b) a syna žalobců c) a d).
Podle ustálené judikatury znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 1168 a C 2445). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008).
Z uvedených judikatorních závěrů vycházel též odvolací soud, který ze skutkových zjištění (která nepodléhají přezkumu dovolacím soudem) dovodil, že žalobkyně b) měla již počátkem roku 2007 k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, na základě nichž si mohla vytvořit pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá, a nelze tak počátek běhu (subjektivní) promlčecí doby vázat až k okamžiku doručení usnesení Policie ČR o odložení věci pro nepřípustnost trestního stíhání zástupci žalobců.
Předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. tedy naplněny nejsou. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu