ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.4206.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 4206/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Ing. A. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 138/10, proti žalovaným 1) Ing. M. V. a 2) N. V. , zastoupeným JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, o 547.694,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 231/97, o dovolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č.j. 62 Co 556/2011-807, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaných se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na odstranění nepovolených stavebních úprav, jež žalovaní provedli v jeho domě po dobu jeho užívání z titulu nájmu. Povinnost odstranit nepovolené stavební úpravy byla žalobkyni uložena rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 3. 1996 (dále jen „správní rozhodnutí“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č.j. 62 Co 556/2011-807, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2011, č.j. 7 C 231/97-635, ve vyhovujícím výroku ohledně 236.960,80 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku co do částky 9.980,40 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 236.960,80 Kč a 26 % z žalované částky od 12. 9. 1997 do 23. 3. 2000, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni také 300.753,20 Kč s příslušenstvím, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jakož i náklady řízení státu a žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek za odvolání. Dovodil odpovědnost žalovaných za škodu podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když vzal za prokázáno protiprávní jednání žalovaných spočívající v nepovolených stavebních úpravách v předmětné nemovitosti. Škoda představuje náklady vynaložené na práce k odstranění nepovolených stavebních úprav a nezbytné náklady s těmito pracemi související, když tyto práce byla žalobkyně povinna provést podle správního rozhodnutí. Při určení výše škody v částce 537.714,- Kč soud vycházel z revizního posudku znaleckého ústavu. Právě mezi náklady vynaloženými v této výši a protiprávním jednáním žalovaných shledal soud příčinnou souvislost. Za okamžik rozhodný pro prodlení žalovaných ve smyslu §563 obč. zák. považoval doručení změny žaloby ze dne 29. 2. 2000 žalovaným, neboť teprve v tomto podání žalobkyně řádně vyčíslila požadovanou částku a vymezila skutková tvrzení. Proto byla žaloba v rozsahu požadujícím úrok z prodlení již od okamžiku doručení žaloby žalovaným zamítnuta. Soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení vznesenou žalovanými. Ačkoliv bylo prokázáno, že žalovaní provedli nepovolené stavební úpravy v 80. letech 20. století, škodu nepředstavuje v daném případě znehodnocení nemovitosti. Počátek subjektivní i objektivní promlčecí doby je vázán až na okamžik reálného vynaložení nákladů, kdy teprve vznikla žalobcům škoda. Nelze tedy uvažovat o promlčení, jestliže žaloba byla podána v roce 1997 a náklady mohly být vynaloženy nejdříve až po právní moci správního rozhodnutí z 21. 3. 1996.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobkyně, tak žalovaní.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně úroku z prodlení. Namítá, že nesprávně – v rozporu s ustálenou judikaturou – byla posouzena otázka doby splatnosti závazku z náhrady škody a počátku prodlení dlužníka, což mělo za následek nesprávné určení výše úroku z prodlení soudem a nepřiznání jeho části. Soud totiž nesprávně vázal počátek prodlení žalovaných k okamžiku doručení změny žaloby žalovaným, nikoliv již k okamžiku doručení původní žaloby. Dovolatelka odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, 25 Cdo 1523/2004 a 28 Cdo 1853/2002. Má za to, že již podaná žaloba byla řádnou výzvou k plnění. Pozdější změna žaloby představovala pouze snížení požadovaného úroku z prodlení, tedy jednalo se v podstatě o částečné zpětvzetí žaloby. V daném směru žádá změnu napadeného rozhodnutí.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. Namítají nesprávné právní posouzení otázky promlčení, v posuzování této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 224/2010, 25 Cdo 552/2003, 25 Cdo 2656/2004). Při poškození věci vzniká škoda již v okamžiku samotného poškození, není rozhodné, kdy byla poškozená věc opravena. Vzhledem k provedení nepovolených stavebních úprav žalovanými již v letech 1982 až 1984 a následném ustálení stavu nemovitosti v roce 1985 uplynula objektivní promlčecí doba v roce 1988. Při podání žaloby až v roce 1997 je nárok žalobkyně zjevně promlčen. Další nesprávně posouzenou otázkou je odlišení nákladů nutných k odstraněním nepovolených stavebních úprav a nákladů, které nebyly v příčinné souvislosti s odstraněním nepovolených stavebních úprav a vedly ke zhodnocení nemovitosti (zde žalovaní vytýkají odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2575/2000 a 25 Cdo 2189/2011). Žalovaní navrhují změnu napadeného rozhodnutí, případně zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření shledává dovolání žalovaných neopodstatněné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně i žalovaných bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Pro posouzení dovolacích námitek účastníků je v dané věci podstatný charakter škody, tj. o jakou škodu se jedná, a v návaznosti na to určení okamžiku vzniku škody. Odvolací soud vycházel ze správné premisy, že škodu v daném případě nepředstavuje znehodnocení nemovitosti ani samotné nepovolené stavební úpravy. Předmětem řízení byla škoda spočívající v nákladech na odstranění nepovolených stavebních úprav. Uvedené náklady byla žalobkyně povinna vynaložit na základě závazného rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož vydání bylo důsledkem protiprávního jednání žalovaných. V takovém případě vzniká škoda (v podobě skutečné škody) až okamžikem vynaložení nákladů na realizaci povinností rozhodnutím uložených. V tomto směru existuje konstantní judikatura dovolacího soudu – k okamžiku vzniku škody v případě soudního rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2744/2006, obdobně v případě platebního výměru finančního úřadu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, publikovaný pod C 6852 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), nebo v případě zaplacení pokuty finančnímu ředitelství rozsudek ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, Soubor C 1970.
Žalobkyně v obecné rovině správně cituje judikaturu dovolacího soudu zabývající se určením doby splatnosti závazku z náhrady škody a počátku prodlení dlužníka. Pokud však považuje svou žalobu ze dne 12. 9. 1997 za kvalifikovanou žádost věřitele o plnění, pomíjí (dovolacímu přezkumu nepodléhající) skutkové zjištění, že předmětné náklady na odstranění nepovolených stavebních úprav vynaložila v období od prosince roku 1997 až do roku 1998. S ohledem na výše uvedený závěr o okamžiku vzniku škody je totiž zřejmé, že škoda v době podání žaloby ještě nevznikla, a žaloba byla tedy podána předčasně. Taktéž z obsahu žaloby plyne, že žalobkyně se domáhá hypotetické budoucí škody vyčíslené na základě znaleckého posudku, tj. jaké náklady bude zřejmě muset vynaložit. Je pak logický závěr, že doručení předčasné žaloby nemohlo vyvolat splatnost závazku k náhradě škody. Pokud odvolací soud vycházel při určení splatnosti nároku podle §563 obč. zák. a následného prodlení žalovaných až z doručení změny žaloby ze dne 29. 2. 2000 žalovaným, tedy vycházel z podání, ve kterém žalobkyně poprvé vyčíslila skutečně vynaložené náklady (skutečnou škodu), je jeho právní posouzení správné (ke splatnosti závazku z náhrady škody srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825).
S ohledem na závěr o charakteru škody a okamžiku jejího vzniku není důvodná ani námitka nesprávného právního posouzení otázky promlčení. Nepřípadný je odkaz žalovaných na judikaturu týkající se okamžiku vzniku škody při škodě na věci. Jak bylo uvedeno, předmětem řízení byla škoda spočívající v nákladech na odstranění nepovolených stavebních úprav, k němuž byla žalobkyně povinna na základě závazného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Nejednalo se o škodu na věci – znehodnocení nemovitosti. Nesprávná je tudíž domněnka žalovaných o počátku běhu objektivní promlčecí doby již od roku 1985. Naopak odvolací soud správně ztotožnil počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby s okamžikem vynaložení nákladů žalobkyní. Vzhledem k podání žaloby v roce 1997 a postupnému vynakládání nákladů v letech 1997 až 1998 a s přihlédnutím k úpravě promlčení obsažené v §106 odst. 1 a 2 obč. zák., je správný závěr o nepromlčení nároku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, Soubor C 1970).
Vzhledem ke skutkovým okolnostem řešené věci tedy odvolací soud posoudil dovolateli výše vznesené právní otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V tomto směru tak nejsou podaná dovolání přípustná podle §237 o. s. ř.
Jestliže pak žalovaní namítají nedostatečné odlišení druhu vynaložených nákladů, tj. konkrétně, že „soud uložil žalovaným zaplatit i ty náklady, které nebyly v příčinné souvislosti s odstraněním nepovolených stavebních úprav“ , zjevně napadají posouzení příčinné souvislosti. Otázku příčinné souvislosti však nelze dovoláním úspěšně zpochybňovat, jelikož se jedná primárně o otázku skutkovou, nikoliv právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), a tudíž nezpůsobilou založit přípustný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V rozsahu, v jakém dovolání žalovaných směřuje proti výrokům o nákladech řízení (žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu), neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, respektive povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně i žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu