ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.917.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 917/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. P. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované Generali Pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 148/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, č. j. 20 Co 240/2014-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014, č. j. 20 Co 240/2014-143, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřené výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Podle skutkového stavu, z nějž vyšly soudy obou stupňů a jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 3 o.s.ř.), je žalobce po úrazu od svých 22 let trvale tělesně postižen. Je prakticky ochrnut na pravou ruku a částečně kulhá, nemůže proto žít tak aktivní život, jaký měl před úrazem. Nemůže vykonávat kvalifikovanou práci, natož pracovat v oboru, který jej zajímal, o společenské styky se svými vrstevníky ale nepřišel, může také řídit motorová vozidla a každodenní potřeby je schopen si obstarat, není tak zcela odkázán na péči jiné osoby. Významné je jeho psychické postižení, má poruchy řeči i paměti, propadá depresím a je emočně labilní, trpí duševní poruchou a v důsledku poškození centrálního nervového systému došlo k poklesu intelektové úrovně do pásma výrazného podprůměru. Žalovaná mu na základě těchto skutečností ještě před podáním žaloby na náhradě za ztížení společenského uplatnění v oblasti neurologie vyplatila 302.400,- Kč, přičemž znalec bodové ohodnocení zvýšil, soudy obou stupňů následně přiznaly další náhradu v oblasti psychiatrie ve výši 900.000,- Kč, u níž bylo bodové ohodnocení znalce také zvýšeno, a soudy dále náhradu mimořádně zvýšily na dvojnásobek vzhledem ke ztrátě pracovních příležitostí v oboru podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tak, že žalobce celkem za ztížení společenského uplatnění obdržel 1.202.400,- Kč (na náhradě za bolest mu bylo mimosoudně vyplaceno 436.320,- Kč). Dovolací soud má za to, že v daném případě lze mít uvedenou částku za dostatečnou satisfakci za trvale sníženou kvalitu života a že úvaha odvolacího soudu při použití právní normy s relativně neurčitou hypotézou (§444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyžadující, aby soud v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, není zjevně nepřiměřená, aby založila přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). To platí zejména ve srovnání s obdobnými případy, ve kterých Nejvyšší soud rozhodoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (viz přechodné ustanovení §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a to např. rozsudky ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, nebo usnesením ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, publikovanými pod C 13347, C 11114 a C 10773 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2356/2013 (Soubor C 13640) naopak není přiléhavý, neboť v této věci šlo o případ paraplegika trvale upoutaného na invalidní vozík, tedy o závažnější postižení než u žalobce. V tomto ohledu se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a námitky žalobce proto přípustnost dovolání nemohou založit.
Namítá-li dovolatel ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, že by vykonával zaměstnání, v jehož oboru se vyučil, a že odvolací soud nezopakoval dokazování, ačkoli měl v této věci dojít k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přehlíží zároveň, že odvolací soud plně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pouze odlišně zhodnotil význam příležitostných brigád, když uzavřel, že jen na jejich základě nelze usuzovat na sjednání pracovní činnosti u konkrétního zaměstnavatele, a nelze mít proto za to, že by žalobci tvrzený výdělek v příčinné souvislosti se zdravotní újmou skutečně ušel. Ani v této otázce tedy nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud rozhodl plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, Soubor C 1288).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, že u absolventů škol nelze požadovat, aby do zaměstnání nastoupili ihned po ukončení školní docházky, a mají-li poté příležitostné pracovní zapojení, vyplývá z toho jejich aktivní přístup při hledání zaměstnání. Náhradou za ztrátu na výdělku je vždy odškodňován konkrétní výdělek, který v příčinné souvislosti se škodnou událostí prokazatelně ušel, přičemž lze odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, avšak pouze tehdy, jestliže k realizaci dané výdělečné činnosti nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, Soubor C 2737, a ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011, Soubor C 12510, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1704/2013).
Směřuje-li nakonec dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci náhrady nákladů odvolacího řízení, je v tomto rozsahu nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 37.953,- Kč, tedy nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu