ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.1492.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 1492/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné J. K. , pro 57 754 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem v Klatovech, Za Beránkem č. 836, pod sp. zn. 120 EX 16067/14, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 21 Co 147/2014-23, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 21 Co 147/2014-23, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem v Klatovech, Za Beránkem č. 836 (dále jen „soudní exekutor“) usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 120 EX 16067/14-15, zamítl exekuční návrh oprávněné podle ustanovení §43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), doručený soudnímu exekutorovi dne 28. 5. 2014, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu hotových výdajů ve výši 242 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že oprávněná mu doručila dne 28. 5. 2014 návrh na exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu č.j. 101 Rozh 4692/2012 - 7, vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem dne 6. 11. 2012 (dále též jen „exekuční titul“), a že dne 24. 7. 2014 mu exekuční soud doručil pokyn, jímž mu uložil, aby exekuční návrh oprávněné zamítl. Jako důvod zamítnutí návrhu soudní exekutor uvedl, že exekuční titul „byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky (je v ní sice uvedeno osm konkrétních rozhodců, kteří mohou ve věci rozhodnout, avšak je zde dále uvedeno, že v případě, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat, dohodly se smluvní strany, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou). Účastníkům tak v době podpisu rozhodčí doložky nebyl znám konečný počet rozhodců, kteří mohou ve věci rozhodnout. Rozhodčí nález je nicotným aktem a není tak způsobilým exekučním titulem“.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 21 Co 147/2014-23, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil námitce oprávněné, že „v rozhodčí smlouvě uzavřené mezi účastníky bylo vyjmenováno 8 rozhodců, na nichž se účastníci smlouvy dohodli. Okruh těchto rozhodců byl stálý, nemohl být měněn. Rozhodcem oprávněným rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy mohl být pouze jeden z těchto 8 jednoznačně (jménem) stanovených rozhodců. Bylo na účastnících smlouvy, aby si v případě, že budou uplatňovat svůj nárok ze smlouvy, vybrali z tohoto seznamu rozhodce, který v něm byl uveden a který pak byl oprávněn v rozhodčím řízení rozhodnout. Výběr rozhodce byl na tom účastníkovi smlouvy, který by podával rozhodčí žalobu. V daném případě rozhodčí žalobu podávala oprávněná a vybrala si JUDr. Jiřího Kolaříka, který byl zapsán pod bodem 4 v článku 18.1 rozhodčí doložky. Odvolací soud část rozhodčí doložky, která se zabývá určením rozhodce, považuje, na rozdíl od soudu I. stupně a tím i soudního exekutora, za transparentní“. Přesto odvolací soud souhlasil se závěrem soudního exekutora a soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná. Dospěl k závěru, že „p odle obsahu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru, která obsahuje rozhodčí doložku, se jedná o spotřebitelskou smlouvu z hlediska příslušných ustanovení občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013“ a že z judikatury Ústavního soudu (nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10) vyplývá, „že rozhodčí řízení musí zaručovat, jde-li o ujednání o rozhodčí doložce v rámci spotřebitelského vztahu, procesní právo, srovnatelné s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání o rozhodčí smlouvě ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence překážek k uplatnění spotřebitelova práva, apod.). V souvislosti s tímto pak musí, jako jednu ze zákonných náležitostí, samostatná rozhodčí doložka ke spotřebitelské smlouvě obsahovat i dohodu o možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jiným rozhodcem, jak tuto možnost zákon o rozhodčím řízení, v rozhodném znění dle data uzavření rozhodí doložky, umožňuje. Oproti těmto předpokladům pak ovšem posuzovaná rozhodčí doložka neobsahuje ujednání o možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jiným rozhodcem, naopak je v ní uvedeno, že jde o řízení jednoinstanční“. Z uvedeného důvodu nemůže být rozhodčí doložka považována za platně uzavřenou.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda ve spotřebitelských smlouvách lze dohodnout jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení před rozhodcem či nikoliv, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011). Dovolatel nesouhlasí s jeho závěrem, že písemnost a jednoinstančnost rozhodčího řízení způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že je v rozporu s právem na ochranu spotřebitele ujednání účastníků o tom, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné, neznamenalo k újmě povinného jako spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť žádné zneužití tohoto ujednání nebylo zjištěno ani tvrzeno, a nelze je označit ani za ujednání popírající právo povinného na spravedlivý proces před rozhodcem. Splněním podmínek pro rozhodčí řízení v případě spotřebitelské smlouvy se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž mimo jiné uvedl, že vyloučení ústního jednání umožňuje ustanovení §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, že pokud není absence ústního jednání jinak zneužito, nelze říci, že by vyloučení absence ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé připouštěl zákon o rozhodčím řízení pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly. Dále dovolatel namítá, že uvedl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 podmínky, za nichž by rozhodčí smlouva ve spotřebitelských vztazích měla být přípustná, nelze tyto podmínky (ústnost, odvolací instance atd.) chápat jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení by znamenalo, že rozhodčí smlouva, která není zcela v souladu s těmito požadavky, je neplatná. Výklad, který učinil odvolací soud, je proto formalistický, protizákonný a protiústavní, neboť požadavky na rozhodčí smlouvy (doložky) ve spotřebitelských smlouvách uvedené v tomto nálezu je nutno chápat jako úvahu de lege ferrenda (ostatně ani zákonodárce nepřebral do novelizace zákona o rozhodčím řízení taxativně všechny požadavky uvedené v závorce), a zároveň jako vodítko pro výklad, zda stávající konkrétní rozhodčí smlouva zaručuje dostačujícím způsobem procesní práva spotřebitele. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že ani soudní řízení není vždy dvojstupňové (viz bagatelní spory, možnost vydat platební či elektronický platební rozkaz, směnečný platební rozkaz) ani ústní (viz §115a o. s. ř.). Není tedy logického důvodu, aby si účastníci, z nichž jedním je spotřebitel, v rozhodčí smlouvě nemohli dát obdobný souhlas. Dále dovolatel odkazuje na argumentaci Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 10. 12. 2012, č. j. 9 Cmo 446/2012 - 97, v němž se uvádí, že „nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 z 1. 11. 2011 nelze interpretovat tak, že jsou neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, které nezakládají dvojinstančnost rozhodčího řízení nebo jež umožňují účastníkům jednat v rozhodčím řízení i jen písemně; tyto závěry neplynou z judikatury SDEU, proto by takový výklad Směrnice byl nesprávný (závazně vykládat Směrnici a obecně právo Evropské unie, je oprávněn pouze SDEU, nikoli národní soudy, včetně soudů ústavních). V české právní úpravě není zahrnut čl. 3 odst. 3 písm. g) Podmínek Směrnice, tudíž není vyloučeno použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, a to ani v případě jednoinstančního rozhodčího řízení v písemné formě. Tyto možnosti nejsou vyloučeny ani podle RozhŘ ve znění novely účinné od 1. 4. 2012, přičemž tato novela zpřísnila podmínky pro použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách)“. Nad rámec dovolání pak uvedl, že Ústavní soud v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2518/12, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a sp. zn. II. ÚS 3413/12, neshledal rozhodčí doložky užívané oprávněným neplatnými. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze vést exekuci podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, jehož pravomoc byla založena rozhodčí smlouvou (sjednanou se spotřebitelem), v níž je obsaženo ujednání stran o tom, že rozhodčí řízení bude zásadně písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu. Protože odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (tj. od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání oprávněné podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku platnosti rozhodčí smlouvy sjednané mezi oprávněnou a povinným je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k datu sjednání této smlouvy (dne 29. 6. 2010) - podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (srov. bod 2., Čl. II, Části první zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „z. r. ř.“ a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) – dále jen „obč. zák.“. Splnění podmínek pro vedení exekuce je třeba s ohledem na datum zahájení exekučního řízení (exekuční návrh oprávněný podal dne 28. 5. 2014) posuzovat podle občanského soudního řádu a exekučního řádu účinných od 1. 1. 2014 (srov. bod 2., Čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. LII, Část čtyřicátá čtvrtá zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva).
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.
Podle ustanovení §43a odst. 6 exekučního řádu, jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán.
Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce mj. zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, na které v odůvodnění napadeného usnesení odkázal odvolací soud). Ve vztahu k rozhodčímu nálezu vydanému rozhodcem na základě rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, mj. uzavřel, že „na základě závěrů uvedených v nálezech Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané problematice, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle „transparentních pravidel“, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc“.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti (§39 obč. zák.) rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29. 6. 2010, na jejímž základě vydal rozhodce JUDr. Jiří Kolařík dne 6. 11. 2012 exekuční titul, nikoli z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle „transparentních pravidel“, ale z důvodu „že rozhodčí řízení musí zaručovat, jde-li o ujednání o rozhodčí doložce v rámci spotřebitelského vztahu, procesní právo, srovnatelné s řízením, které by bylo na místě, kdyby se spotřebitel k ujednání o rozhodčí smlouvě ve spotřebitelské smlouvě nezavázal“, a proto ujednání, že „rozhodčí řízení bude zásadně řízení písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu“, jsou podle jeho názoru v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a zakládají neplatnost rozhodčí doložky.
Podle ustanovení §19 odst. 3 z. r. ř., nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné.
Podle ustanovení §23 z. r. ř. rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu, nebo b) usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého rozhodčího soudu.
Podle ustanovení §27 z. r. ř. strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.
Podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §56 jsou neplatná (§55 odst. 2 obč. zák.) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (§55 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (§56 odst. 2 obč. zák.). Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele (§56 odst. 3 obč. zák.).
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci se v čl. 18.1 rozhodčí smlouvy ze dne 29. 6. 2010 dohodli na tom, že „pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze shora uvedeného návrhu na uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, nebo z případně na základě uvedeného návrhu uzavřené Smlouvy o revolvingovém úvěru (dále též jen „SRÚ“) (včetně sporů z Dohody o podmínkách konsolidace závazků KTa, pokud byla uzavřena, a včetně sporů ze zajištění závazků z této SRÚ, avšak vyjma sporů ze směnky vystavené podle SRÚ), nebo v souvislosti či v návaznosti na SRÚ, má dle zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení“. V čl. 18.2 této smlouvy se dále uvádí, že „rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních případech nebude ústní jednání nařizováno“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž posuzoval platnost rozhodčí doložky (sjednané v rámci smlouvy o úvěru ze dne 2. 9. 2009 se spotřebitelem), která obsahovala mj. ujednání, že „rozhodkyně rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu“, dospěl k závěru, že takto sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na ustanovení §19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že „jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout“. Dovodil, že „pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití nebylo v tehdy posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Co se týče nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu, konstatoval, že „zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v (tehdy) posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici“. Uzavřel, že „ani tato skutečnost neznamenala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“.
Pokud jde o dvojinstančnost řízení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
Odvolací soud se však při řešení otázky platnosti rozhodčí smlouvy sjednané dne 29. 6. 2010 mezi oprávněnou a povinnou (jako spotřebitelkou) výše uvedenými závěry neřídil a svůj odlišný právní názor, na jehož základě pak dospěl k závěru, že rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, odůvodnil pouze odkazem na závěry formulované zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10.
V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru (viz bod 22. odůvodnění nálezu), že „rozhodčí doložky v této konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení, a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Tato procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti“. Dovodil (viz bod 24. odůvodnění nálezu), že „rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod V.), rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“. Pokud Ústavní soud dále formuloval závěr (viz bod 23. odůvodnění nálezu), podle kterého, „jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“, učinil tak toliko v obecné rovině při posuzování rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti.
Jestliže tedy v posuzované věci nebyl odvolacím soudem vysloven závěr, že by exekuční titul vydal rozhodce, jenž nebyl určen „transparentním způsobem“, a který měl rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, nelze na danou věc výše uvedený závěr Ústavního soudu (pod bodem 23. odůvodnění citovaného nálezu) bez dalšího mechanicky přejímat. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 79/2013“), Nejvyšší soud dále formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule. Zásada kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit všechny další klauzule smlouvy (rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt.,
C-472/11, Sbírka rozhodnutí 2013, body 1. a 2 výroku) [bod 47/].“.
V rozsudku ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že „bez zřetele k tomu, že R 79/2013 se zabývalo především prorogačními doložkami, s přihlédnutím k tam rozebrané judikatuře Soudního dvora Evropské Unie (srov. zejména bod 47/) se požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod bodem 58/ se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí, včetně úsudku, že závěr, že ujednání, které formálně vykazuje znaky zneužívající klauzule, je absolutně neplatné, přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele“.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dospěl k závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy (§39 obč. zák.) uzavřené mezi účastníky dne 29. 6. 2010 (již jen) pro jednoinstančnost rozhodčího řízení, je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud se totiž v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněným pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, nezabýval tím, zda v řízení předcházejícím vydání exekučního titulu byla zneužita absence ústního jednání (či nikoliv), a učinil závěr, že rozhodčí smlouva byla mezi účastníky sjednána v rozporu s ustanovením §56 odst. 1 obč. zák., aniž je však o tom vyrozuměl a vyzval je, aby se k této otázce vyjádřili. Důvodná je rovněž námitka dovolatele, že soudní řízení není vždy dvojstupňové, přičemž z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vyplývá, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je včetně závislého výroku o nákladech řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1, §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu