ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2250.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2250/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bytového družstva Zborovská 56 , se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Zborovská 79/56, IČO: 26438925, zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Janáčkovo nábřeží 139/57, proti žalované Aurum Clinic s.r.o. , se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Zborovská 79/56, IČO: 24136476, zastoupené Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská 540/7, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 12/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 70 Co 462/2013-182, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 13. června 2013, č. j. 25 C 12/2013-21, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikované nebytové prostory; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2014, č. j. 70 Co 462/2013-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že nebyl naplněn jeden z procesních předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Žalované totiž nebyla řádně doručena žaloba (nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo a k němuž se bez omluvy nedostavila), neboť i když jí byla správně (v souladu s ustanoveními §45 odst. 2, §46 a §47 o. s. ř.) doručována prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky (jako příloha datových zpráv z 12. února 2013, z 27. března 2013 a ze 7. května 2013), nebyla uzpůsobena tak, aby se s ní bylo možné seznámit a dále ji zpracovávat bez zvláštních technických znalostí, jak předepisuje ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 300/2008“). Za této situace nelze pokládat doručení žaloby do datové schránky žalované za účinné a nic na tom nemění ani okolnost, že žalovaná se do datové schránky přihlásila až po uplynutí lhůty stanovené v §17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, sice bylo podáno včas (k dovolatelovu podání z 19. ledna 2015 však nepřihlížel, neboť bylo učiněno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o. s. ř./), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť otázku řádného doručení žaloby do vlastních rukou žalované ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz posléze uvedený výklad).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, včetně těch, na něž dovolatel odkázal v dovolání, vysvětlil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, v nichž doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze – jak to nesprávně činí dovolatel – ztotožňovat s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, a dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 625/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 26. února 2007, sp. zn. IV. ÚS 24/06).
V posuzovaném případě jde o doručování písemnosti soudem účastníku občanského soudního řízení. Při úvaze o přípustnosti dovolání proto nelze opomenout následující.
Pro doručování v režimu občanského soudního řádu platí, že každému, kdo má zpřístupněnou datovou schránku, soud doručuje – postupem podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění účinném ke dni doručování příslušné písemnosti (dále opět jen „zákon č. 300/2008 Sb.“) – předvolání a další listiny do datové schránky, aniž by adresát o takové doručení musel žádat nebo soudu sdělovat identifikátor své datové schránky. Soud zjišťuje z úřední povinnosti, zda má adresát zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku; ten, kdo má zřízenou a zpřístupněnou datovou schránku, má právo očekávat, že mu soud bude veškerá rozhodnutí, předvolání a jiné listiny doručovat v elektronické podobě do datové schránky. Tímto způsobem se nedoručuje jen tehdy, byly-li listiny doručeny při jednání nebo při jiném úkonu soudu nebo nedošlo-li k řádnému doručení listiny do datové schránky (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod č. 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nerespektování zákonem stanovených pravidel pro doručování nemá vždy za následek neúčinnost doručení písemnosti soudem. Pokud se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručeno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněného pod č. 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě nebyla dovoláním zpochybněna správnost právního názoru, že doručení žaloby do datové schránky žalované není účinné (proto, že žaloba do ní byla dodána neuzpůsobená tak, aby se s ní bylo možné seznámit a dále ji zpracovávat bez zvláštních technických znalostí /§20 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb./). Současně z přednesů účastníků, z výsledků dokazování a ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalovaná se s obsahem žaloby (skutečně) seznámila jiným způsobem, tedy – řečeno jinak – že žaloba se jí (fakticky) „dostala do rukou“ jinou formou (nejméně deset dnů před prvním jednáním, které se ve věci konalo a k němuž se bez omluvy nedostavila). Jestliže odvolací soud za tohoto stavu dovodil, že – bez ohledu na to, že žalovaná se do datové schránky přihlásila až po uplynutí lhůty stanovené v §17 odst. 4 zák. č. 300/2008 Sb. – nebyl naplněn procesní předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání v podobě řádného doručení žaloby do jejích vlastních rukou (§153b odst. 1 o. s. ř.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Zbývá dodat, že bylo-li v dovolání poukazováno rovněž na ustanovení §571 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pak pouze za účelem doložení, že žaloba se dostala do dispoziční sféry žalované. I v tomto směru však dovolatel nepřípustně směšoval hmotněprávní institut dojití projevu vůle s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů. Kromě toho však nelze ani přehlédnout, že použití citovaného ustanovení v poměrech souzené věci se dožadoval i přesto, že žalované byla žaloba doručována v první polovině roku 2013, kdežto dotčené ustanovení nabylo účinnosti až dne 1. ledna 2014 (srov. §3081 o. z.).
Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku (otázku řádného doručení žaloby do vlastních rukou žalované ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř.) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a ostatně dovolatel to ani nežádal).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu