ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.4429.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4429/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 240/33, proti žalovaným 1/ Mgr. P. K. , a 2/ L. K. , zastoupené JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dobročovická 1687/34, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 46/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 24 Co 102/2014-137, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 5 C 46/2012-125, vyhověl žalobě a žalovaným uložil povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 249 na pozemku p. č. 334, pozemek p. č. 334 a pozemek p. č. 94/40, vše v k. ú. O., obec O.“ (dále jen „předmětný dům“ a „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. 24 Co 102/2014-137, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud především zdůraznil, že v souzené věci jde o vyklizení při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu; jde-li o otázku bytové náhrady v takovém případě, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1664/99, sp. zn. 26 Cdo 151/2003 a sp. zn. 26 Cdo 5304/2007. V návaznosti na to uzavřel, že soud prvního stupně nemohl rozhodnout o vyklizení předmětných nemovitostí (v tom i předmětného domu) bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, aniž se zabýval otázkou, zda je dán důvod pro odepření bytové náhrady (vyplývající pro žalované z analogické aplikace ustanovení §712 obč. zák. – zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci /viz §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), bývalý Nejvyšší soud České republiky dovodil, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§712 obč. zák.) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní názor je výrazem dlouhodobě ustálené soudní praxe, jež od něj doposud nezaznamenala odklon. Lze poukázat nejen na dřívější rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněný pod č. 61/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 5. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, z 15. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 693/2003, z 15. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, z 29. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 1970/2006, ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3020/2006, a z 28. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 5304/2007 (na některá z těchto rozhodnutí odkázal odvolací soud v napadeném usnesení). Svědčí o tom i rozhodnutí Nejvyššího soudu z nedávné doby (srov. rozhodnutí z 3. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 1013/2010, z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 3599/2009, a z 12. prosince 2012, sp. zn. 26 Cdo 2773/2012 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 27. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 738/2013/). I v těchto případech (v případech, kdy vyklizovanému přísluší bytová náhrada podle analogické aplikace ustanovení§712 obč. zák.) však je třeba se zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 21. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99, a ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 3020/2006). Jinými slovy řečeno, vyplývá-li v dané věci nárok žalovaných na bytovou náhradu z analogického použití ustanovení §712 obč. zák., nepřichází v úvahu postup podle §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k výkonu práva žalobce, tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka tím, že povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady. Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. však přichází v úvahu v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt (příslušející vyklizovanému na základě analogické aplikace ustanovení §712 obč. zák.), jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 3599/2009, a z 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005).
Pro úplnost zbývá dodat, že nepřípadný byl odkaz dovolatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z něj vycházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména z 21. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1035/2009. Uvedená rozhodnutí totiž řešila otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v situaci (o kterou však v souzené věci nejde), kdy vyklizovanému nesvědčilo právo na bytovou náhradu přímo podle výslovného ustanovení zákona a ani na základě jeho analogické aplikace.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v poměrech posuzovaného případu (tj. případu, kdy žalovaným svědčí právo na bytovou náhradu na základě analogické aplikace §712 obč. zák.) nemohl soud prvního stupně rozhodnout o vyklizení (mimo jiné) předmětného domu bez vázanosti na zajištění bytové náhrady, aniž se zabýval otázkou, zda je dán důvod pro odepření bytové náhrady žalovaným pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Z řečeného vyplývá, že jedinou dovolatelem účinně nastolenou právní otázku (otázku, zda při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického /spoluvlastnického/ práva ohledně tohoto domu lze aplikovat /byť analogicky/ ustanovení upravující náhrady za vyklizený byt /§712 obč. zák./) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Předkládal-li dovolatel k dovolacímu přezkumu též řešení dalších právních otázek předestřených v závěru dovolání, nelze opomenout, že na vyřešení takto postavených otázek napadené rozhodnutí nespočívá. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu