ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1227.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1227/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované M. H. , o zaplacení částky 352.415,05 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 92/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 25 Co 331/2014-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 18 C 92/2011-46, zamítl žalobu, jíž se Pozemkový fond České republiky coby právní předchůdce žalobkyně (dále též jen „žalobkyně“) domáhal po žalované zaplacení částky 352.415,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka byla žalobkyní vymezena jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované tím, že jí byla poskytnuta náhrada za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve výši, na niž žalovaná dle posléze učiněných zjištění žalobkyně neměla nárok. Žalované byla na základě dohody ze dne 10. 1. 2008 vyplacena náhrada ve výši 355.347,- Kč, následně se však žalobkyně v roce 2009 dozvěděla, že ocenění nevydaných pozemků, na základě nějž byla tato částka stanovena, bylo chybné, neboť nevydané pozemky nebyly v době přechodu na stát pozemky stavebními, ale jednalo se o tzv. role, pročež žalované měla být vyplacena pouze částka 2.931,95 Kč. Soud ovšem přihlédl k tomu, že žalované byla náhrada za nevydané pozemky vyplacena na základě platně uzavřené a nikterak nezrušené dohody o poskytnutí peněžité náhrady, z čehož dovodil, že plnění poskytnuté žalované nemůže představovat bezdůvodné obohacení. Nesrovnalosti vzniklé chybným oceněním restitučním nároků jsou interní záležitostí žalobkyně. Tyto úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil nutnost zohledňovat specifika restitučních sporů, což podpořil i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06. Připomenul dále, že podkladem pro vyplacení náhrady za nevydané pozemky dle účastníky uzavřené dohody byly znalecké posudky, jež nechala vypracovat žalobkyně. Z hlediska principů obecné spravedlnosti je nepřijatelné, aby se žalobkyně domáhala plnění, jehož výši sama stanovila a jehož účelem bylo naplnění záměru restitučního zákona, tedy zmírnění následků majetkových křivd nastalých v minulosti vůči žalované. K poskytnutí předmětné náhrady došlo na základě svobodného a určitého projevu vůle obou smluvních stran, tedy platného právního úkonu. Existence právního důvodu pro přijetí plnění žalovanou tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na její straně. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 3388/2012-88, rozhodl o procesním nástupnictví České republiky – Státního pozemkového úřadu po Pozemkovém fondu České republiky (výrok I.) a dále o zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů, respektive vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (výrok II.). Dovolací soud zdůraznil zvláštnosti dohody, jíž jsou vypořádávány restituční nároky oprávněných osob podle zákona o půdě, kterým nebylo možno vydat pozemek odňatý způsobem vymezeným tímto zákonem. Výše nároku na náhradu za odňaté pozemky je dána zákonem a musí odpovídat jejich hodnotě určené dle stavu v době přechodu na stát (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Smlouva, jíž se tento nárok vypořádává, pak není odrazem svobodné vůle účastníků, ale především nástrojem, jehož prostřednictvím je realizována zákonná povinnost uspokojit restituční nárok oprávněné osoby. Dojde-li k poskytnutí hodnoty přesahující zákonem určenou výši, jedná se v rozsahu, v němž takovéto plnění převyšuje zákonný nárok oprávněné osoby, o bezdůvodné obohacení (ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) na její straně. Tento závěr přitom neodporuje argumentaci předestřené v odvolacím soudem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, jenž akcentuje specifika restitučních předpisů, směřujících ke zmírnění následků v minulosti vzniklých majetkových a jiných křivd, jež je třeba zohlednit i při posuzování sporných úkonů činěných v rámci vypořádání restitučních nároků. V daném případě nebyla tato specifika opomíjena, nárok oprávněné osoby nebyl předestřenými úvahami jakkoliv popírán, jen byla akcentována nutnost jeho vyčíslení dle stejných zákonných kritérií jako nárok jiných oprávněných osob. Závěry soudů nižších stupňů nemohly ve světle výše popsaných tezí obstát jako správné, pročež bylo nutno jejich rozsudky zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 18 C 92/2011-146, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zaměřil pod vlivem závazného právního názoru dovolacího soudu pozornost na otázku, zda byla žalované podle §16 odst. 1 zákona o půdě poskytnuta náhrada odpovídající charakteru nevydaných pozemků, potažmo zda byly tyto pozemky v době svého přechodu na stát pozemky stavebními, či zemědělskými. Po provedeném dokazování konstatoval, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně toho, že předmětné nemovitosti byly k rozhodnému datu 26. 5. 1966 tvořeny ornou půdou. Žalobkyně sice namítla, že v době odnětí pozemků nebylo dosud vydáno územní rozhodnutí o jejich zástavbě, z jiných provedených důkazů, zejména návrhu směrného územního plánu hlavního města Prahy, ovšem vyplývá, že dotyčné pozemky k zastavění určeny byly. Nadto soud uvedl, že pokládá nárok žalobkyně za rozporný s dobrými mravy, neboť žalované byla daná částka vyplacena coby náhrada vypočtená v souladu se znaleckým posudkem opatřeným žalobkyní, která již při realizaci tohoto plnění disponovala též jiným posudkem, v němž byly dané pozemky klasifikovány jako role.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 Co 331/2014-174, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že sporné pozemky byly (s výjimkou pozemku parc. č. 2578 v k. ú. Z.) v evidenci nemovitostí vedeny s označením druhu „jiný“, tedy jako pozemky nezemědělské ve smyslu vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a že v době odnětí byly směrným územním plánem hlavního města Prahy, který platil od roku 1964 do roku 1969, převážně začleněny do funkční plochy „obytné území souvislé zástavby“. V tomto kontextu se jeví zcela přiléhavým závěr obvodního soudu, že se jednalo o pozemky určené ke stavbě, bylo tudíž namístě prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdit, aniž by bylo třeba zabývat se otázkou, zda si žalobkyně počíná způsobem protivícím se dobrým mravům.
Posledně zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost se má odvíjet od otázky hmotného práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nevyřešené. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud nerespektoval znění §2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, dle níž se stavebním pozemkem rozumělo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění. V předmětné věci však existence územního rozhodnutí o zastavění daných pozemků prokázána nebyla, a z provedeného dokazování naopak nepřímo vyplývá, že takové rozhodnutí ke dni odnětí pozemků neexistovalo (dovolatelka výslovně upozorňuje, že žalovanou vlastněný pozemek parc. č. 2578 byl v evidenci nemovitostí zapsán jako role a stavebním se stal až po přechodu na stát v lednu 1967, kdy nabylo právní moci příslušné územní rozhodnutí). Charakter pozemků tak byl soudy vyhodnocen v rozporu s právní úpravou platnou v době jejich přechodu na stát. Dovolatelka proto navrhuje rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušit a věc vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou nastolená otázka však její dovolání přípustným ve smyslu citovaného ustanovení nečiní.
Nejvyšší soud se k problematice výše náhrad poskytovaných dle zákona o půdě za nevydané pozemky v minulosti již opakovaně vyjadřoval, přičemž uvedl mimo jiné to, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013). Pakliže však pozemky měly již v okamžiku odnětí povahu pozemků stavebních, popřípadě byly za naznačeným účelem vykupovány či odebírány, je za ně nutno podle §28a zákona o půdě poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., byť by byly v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014).
Z hlediska přezkoumávané věci je stěžejním posouzení, zda měly dotčené pozemky (bez ohledu na to, jestli u některého z nich přetrvával evidenční status zemědělské půdy, jenž se ve světle právě uvedeného jeví podružným) vskutku charakter stavebních pozemků již v době, kdy k nim vlastnictví nabyl stát. Dovolatelka tento závěr popírá s poukazem na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by k okamžiku přechodu pozemků na stát bylo vydáno územní rozhodnutí o jejich zastavění, jež by podle tehdy účinné vyhlášky č. 144/1959 Ú. l. mělo být definičním znakem stavebního pozemku. Dovolací soud však, maje na zřeteli účel restitučních předpisů, jimiž demokratická společnost usiluje o alespoň částečné odčinění bezpráví napáchaných nedemokratickým režimem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 23), již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 127/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 527/2013). Mezi faktory podstatnými pro úsudek o tom, zdali se v určité situaci jednalo o stavební pozemky, má přitom zpravidla značný význam existence územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2637/2013). Pokud má poskytování náhrad dle §16 odst. 1 zákona o půdě ve shora nastíněném smyslu zachovávat jistou ekvivalenci mezi majetkovou křivdou spočívající v odnětí nemovitostí a nápravou tohoto příkoří v podobě výplaty peněžitého plnění hodnotě pozbytých věcí korespondujícího, nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, naznal-li primárně na základě směrného územního plánu hlavního města Prahy platného mezi lety 1964 a 1969, že žalované příslušela náhrada za pozemky určené pro stavbu.
Námitka dovolatelky, že se pozemek parc. č. 2578 stal pozemkem stavebním až v roce 1967, tedy poté, co vlastnické právo k němu přešlo na stát, není provázána s žádnou právní otázkou jdoucí nad rámec argumentace, s níž se dovolací soud vypořádal výše, proto jí přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž založena být nemůže.
Z předeslaných důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalobkyně dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu