ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1899.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1899/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. D. , proti žalované L. K. , o zaplacení 299.246,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 303/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Co 495/2013-423, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. srpna 2014, č. j. 23 Co 495/2013-423, se v nákladovém výroku pod bodem III zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně u soudu uplatnila právo na zaplacení částky celkem 299.246,- Kč (žalobou došlou soudu dne 22. 2. 2010), z titulu bezdůvodného obohacení, jež měla – dle tvrzení žalobkyně – získat na její úkor žalovaná.
Okresní soud v Pardubicích – poté, co bylo řízení co do částek 47.450,- Kč a 50.000,- Kč pro zpětvzetí žaloby zastaveno a žalobě bylo vyhověno v části o zaplacení 25.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. července 2011, č. j. 5 C 303/2010-111, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. dubna 2012, č. j. 23 Co 88/2012-143) – rozsudkem ze dne 24. května 2013, č. j. 5 C 303/2010-267, zamítl žalobu i co do částky 111.390,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni 65.064,- Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám „jejího advokáta“ částku 68.260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu – co do částky 65.064,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení – potvrdil (výrok I), zatímco v části o zaplacení úroků z prodlení z uvedené částky za dobu od 1. 7. 2008 do 30. 11. 2008 jej zrušil a v této části řízení zastavil (výrok II); přitom rozhodl jak o náhradě nákladů řízení, tak znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně, tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic (výrok III).
Rozhodnutí o nákladech řízení u soudu prvního stupně, o nichž znovu rozhodoval s ohledem na částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení, odvolací soud odůvodnil poukazem na ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že každá z účastnic, jde-li o věc samu, měla ve věci úspěch toliko částečný – zásadně rovnocenný. Přitom vycházel z toho, že předmětem řízení o věci samé zůstala toliko částka 201.796,- Kč, poté, co žalobkyně „krátce po zahájení řízení“ vzala žalobu co do částek 50.000,- Kč a 47.450,- Kč zpět, a v rozsahu o zaplacení 90.406,- Kč byla ve věci úspěšná. Nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic – uzavírá odvolací soud – dobře odpovídá i „okolnostem tohoto případu“. Jde-li o samotné odvolací řízení, v něm měla takřka plný úspěch žalobkyně, které však v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu – nákladovému výroku pod bodem III – podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost (dle §237 o. s. ř.) spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci v označené otázce procesního práva, týkající se rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Kritizuje použití ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem, namítajíc, že míra jejího úspěchu ve věci převážila úspěch žalobkyně. Za principiálně nesprávný pokládá ovšem již postup odvolacího soudu, jenž – na rozdíl od soudu prvního stupně – nepřihlédl k předchozímu částečnému zastavení řízení co do částky 97.450,- Kč s příslušenstvím, které – jak tvrdí žalovaná – zavinila žalobkyně, jež v uvedeném rozsahu vzala žalobu zpět, a to „nikoliv krátce po zahájení řízení“, ale v době, kdy zástupce žalované při obraně práv žalované vykonal již 5 úkonů právní služby. Z tohoto žalovaná dovozuje, že míra jejího úspěchu ve věci dosahuje 70 %, oproti 30 % na straně žalobkyně. Nákladovému rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná vytýká i to, že při rozhodování soud nezohlednil celkový průběh řízení, jež „proběhlo v několika kolech“ a kdy i po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně zůstala předmětem řízení toliko částka 176.454,- Kč, z níž se žalobkyni dostalo toliko 65.064,- Kč, představující 37 % z tohoto předmětu řízení. Postup odvolacího soudu žalovaná kritizuje jako „absolutně paušální“, jež selektivně počítá toliko s předmětem řízení až po částečném zpětvzetí žaloby, který následně poměřuje s výslednou částkou přisouzenou žalobkyni. Proto žalovaná navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelkou označenou právní otázku procesního práva týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Se zřetelem k výši nákladů řízení, jejichž náhrada měla být dovolatelkou podle dovolání odepřena, je přitom zřejmé, že dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč, jež představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (k tomu srovnej např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, jež je spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost svým usnesením ze dne 18. března 2014, sp. zn. II. ÚS 2966/2013, uveřejněném na http://nalus.usoud.cz ).
V případě, že žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zčásti zpět a soud řízení zastavil, soud přihlédne k tomu, kdo zpětvzetí (a z něho vycházející částečné zastavení řízení) z procesního hlediska zavinil (srov. §146 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dáno zavinění žalobce, je třeba dovodit, že v tomto rozsahu neměl ve věci úspěch. Pojem „věc“ přitom znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle §42 odst. 3, §79 odst. 1, §80 o. s. ř.). Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku a aplikace tohoto zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení (i zde srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 74/67; z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 591/2015).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nevycházel z celkového předmětu řízení, jak je vymezila žalobkyně žalobou (uvažoval-li s peněžitým plněním až po částečném zpětvzetí žaloby) a při posuzování míry úspěchu účastnic ve věci nepřihlédl k předcházejícímu částečnému zastavení řízení (a neřešil tedy ani otázku zavinění za toto částečné zastavení řízení).
Důvodem k jinému postupu při rozhodování o nákladech řízení – pro určení míry úspěchu účastnic ve věci, do nějž se promítá i případné zavinění za zastavení řízení
– nemohou být samy o sobě ani odvolacím soudem dále zmiňované „okolnosti tohoto případu“. Ty mohou být relevantní až v případě moderace náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř., které umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takové komplexní posouzení – ve vztahu k případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. – ovšem odvolací soud nečinní.
V důsledku nesprávného posouzení otázky míry úspěchu účastnic ve věci se pak odvolací soud nezabýval ani otázkou přesné výše nákladů, jež vznikly účastnicím řízení (zejména ve vazbě na určení výše odměny za zastupování advokátem, jež se určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dosud nezkoumal ani účelnost nákladů, zejm. ve vztahu k jednotlivým úkonům právní služby vykonaných advokátem zastupujícím žalovanou v řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení správné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky k tomu, aby nápravu zjednal změnou napadeného rozhodnutí (a současně nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro zamítnutí dovolání), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném nákladovém výroku pod bodem III zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu