ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: statutární město Karlovy Vary , IČO: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČO: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 82/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2014, č. j. 15 Co 328/2014-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. července 2014, č. j. 10 C 82/2013-66, v napadeném nákladovém výroku pod bodem II, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 48.750,- Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovoláním označenou otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K argumentaci dovolatele stran přípustnosti dovolání sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nekolidují s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž dovolatel poukazuje v dovolání (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, 28 Cdo 2682/2012, 28 Cdo 3502/2013 a 28 Cdo 1342/2013), jež otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení v restitučních sporech neřeší a nevyslovují se ani k otázce, „zda restituční problematiku vydávání majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. lze považovat za běžnou náplň činnosti statutárního města“ (jejíž řešení je vždy úzce spojeno s posouzením konkrétních okolností té které projednávané věci).
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že „u statutárních měst lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů“, sleduje nejenom ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 – všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz ), ale též jí reflektující rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Z citované judikatury současně vyplývá, že „nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalobce, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. 3246/09; nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11).
Úvaha odvolacího soudu o povaze dané věci není zjištěným okolnostem nepřiměřená a je podložena řádným zdůvodněním. Ačkoliv spor účastníků lze kvalifikovat jako spor „restituční“ (přechod věci z vlastnictví státu do majetku obcí dle §2a zákona č. 172/1991 Sb.), z okolností projednávané věci se podává, že v dané věci šlo o věc právně jednoduchou (kdy jediná sporná právní otázka byla vyřešena v jiném řízení). Takovému závěru ostatně přisvědčuje i argument množstvím podaných žalob v dalších skutkově a právně podobných věcech, jež dokládá, že uplatňování práv v řízení před soudem bylo činností spíše mechanickou, jíž bylo lze vykonat v rámci běžné správy majetku statutárního města, ke které je (měl by být) žalobce patřičně materiálně i personálně vybaven.
Z uvedeného vyplývá, že argumentace dovolatele nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí vyjmenovaným v ustanovení §238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího).
Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), obstojí rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení i bez odůvodnění (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu