ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2116.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2116/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , IČ: 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, proti žalované L. V. , P., zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 6, o zaplacení 317.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 328/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, v části výroku I., v jaké jí byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 288.737,50 Kč s příslušenstvím, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 17 Co 113/2013-137, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, č. j. 22 C 328/2006-82, žalobě, jíž se žalobkyně po částečném zpětvzetí na žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 422.595,- Kč s příslušenstvím, vyhověl do částky 317.878,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 104.717,- Kč a zbytku požadovaného příslušenství ji zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV.). Soud měl za zjištěné, že žalovaná v době od 1. 2. 2004 do 31. 12. 2005 užívala nebytové prostory v domě, k němuž má spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny hlavní město Praha a jehož správa je svěřena žalobkyni. Mezi žalobkyní, žalovanou a druhým spoluvlastníkem nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, pročež se žalovaná tímto užíváním na úkor vlastníků nemovitosti bezdůvodně obohatila. Z titulu spoluvlastnického podílu hlavního města Prahy přiznal soud žalobkyni s poukazem na §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), polovinu částky určené soudem ustanovenou znalkyní coby v místě a čase obvyklou úhradu za užívání obdobných nebytových prostor. K námitce žalované zohlednil promlčení práva žalobkyně za období od 1. 2. 2004 do 31. 5. 2004 a přihlédl rovněž k částečnému uspokojení uplatněné pohledávky, k němuž došlo v průběhu řízení. Žalobkyni soud přiznal proti žalované také úrok z prodlení dle §517 odst. 2 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované přezkoumal a rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, jej ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 288.737,50 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 29.140,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), a dále jej zrušil v nákladových výrocích III. a IV. a v naznačeném rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v rozhodném období užívala předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, aniž by za to spoluvlastníkům poskytovala jakoukoli úhradu, korigoval však výpočet dosud neuspokojeného a nepromlčeného práva žalobkyně, a přistoupil proto ke změně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil rovněž, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nebytových prostor bez právního důvodu se poměřuje s částkami vynakládanými obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných prostor zpravidla formou nájmu, pročež nepřihlédl při vyčíslování majetkového prospěchu k tvrzením žalované, podle nichž služby spojené s užíváním předmětných prostor čerpala prostřednictvím třetí osoby, takže jejich úhradu nemohla zahrnout mezi daňově uznatelné výdaje. Ani námitce žalované týkající se rozsahu, v němž skutečně užívala sklepní prostory předmětného domu, odvolací soud nepřisvědčil, konstatuje, že od předchozí nájemkyně převzala nebytové prostory včetně celých sklepních prostor a v rozhodném období je měla k dispozici výlučně pro sebe pod jedním uzamčením. Taktéž polemiku žalované s podklady znaleckého posudku použitého k vyčíslení obvyklého nájemného neshledal odvolací soud případnou, jelikož znalkyně jasně uvedla, z jakých pramenů při svém zkoumání vycházela. Namítala-li v odvolání žalovaná, že se znalkyně nezabývala přeměřením nebytových prostor, odvolacímu soudu bylo z posudku zřejmé, že prohlídka a zaměření nebytových prostor provedeny byly. V nákladových výrocích však odvoláním napadený rozsudek odvolací soud zrušil, neboť v době jeho vydání nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o odměně znalkyně, pročež nebylo možné, aby soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 22 C 328/2006-125, o povinnosti žalované nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok I.) a státu (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2013, č. j. 17 Co 113/2013-137, posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalované změnil ve výroku I., pokud jde o rozsah povinnosti žalované hradit náklady řízení žalobkyni, ve zbytku jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), přistoupil též ke změně jeho výroku II. tak, že povinnost k náhradě nákladů státu uložil poměrně žalobkyni i žalované (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 17 Co 238/2011-105, v jeho měnícím výroku napadá žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), avšak poukazuje i na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatelka odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že bez patřičných důvodů uvěřil znalkyni v tom, že zjišťovala reálnou výměru nebytových prostor, jelikož ta při zpracovávání posudku ve skutečnosti jen vycházela z dřívějšího návrhu smlouvy o nájmu (do nějž byla výměra převzata opět pouze z nájemní smlouvy předchozí), sama však prostory neměřila. Za daných okolností bylo nutné provést přeměření prostor za účasti obou stran sporu, poněvadž výměra, o niž se opíral znalecký posudek, pochází z 60. či 70. let minulého století, kdy hospodaření s některými místnostmi podléhalo jiným pravidlům.
Znalecký posudek je dle dovolatelky rovněž vadný v tom směru, že se vůbec nezabývá jedním z úkolů zadaných soudem prvního stupně, jakož i proto, že v něm není řádně zjištěna obvyklá hladina nájemného, poněvadž při jeho vyčíslování nebylo možno vycházet toliko z informací poskytnutých žalobkyní, která měla na výsledku řízení zájem. Znalkyně se sice zmiňuje i o informacích z jiných zdrojů, od realitních kanceláří a z internetu, avšak z posudku již nelze zjistit, jaké konkrétní údaje takto byly získány. Způsob vyčíslení obvyklého nájemného se pak příčí elementárním logickým principům, neboť obvyklou úplatu za užívání obdobných prostor znalkyně bez jakéhokoli zdůvodnění odhaduje v částce převyšující zjištěné rozpětí tržního nájemného v lokalitě. Pokud odvolací soud tyto nedostatky posudku nezohlednil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolacímu soudu dovolatelka dále vyčítá nesprávné právní posouzení věci, neboť pominul, že s ohledem na aktivní a pasivní solidaritu spoluvlastníků založenou §139 odst. 1 obč. zák. při zaplacení úhrady za užívání nebytových prostor jednomu ze spoluvlastníků nemovitosti závazek v rozsahu uskutečněného plnění zaniká. Dovolatelka uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že druhému spoluvlastníku poskytla náhradu ve výši 656.857,- Kč, o tuto částku měl tedy odvolací soud rozsah peněžité náhrady snížit a žalovanou zavázat jen k úhradě zbytku.
Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že není třeba zohlednit prostředečné poskytování služeb, které žalovaná nemohla zahrnout do daňově uznatelných výdajů. Bezdůvodné obohacení dle názoru dovolatelky občanský zákoník upravuje toliko rámcově, proto je třeba se v podrobnostech řídit úpravou, která je svým obsahem a účelem nejbližší, což je za daných okolností zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor“). Není důvod činit rozdíl mezi postavením nájemce, který má právo na slevu, pokud může nebytové prostory užívat jen omezeně, a právem osoby užívající týž prostor bez právního důvodu. Rovněž za přiměřené aplikace §7 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor měl odvolací soud zohlednit, že nájemné se u tohoto typu nájmu platí vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního měsíce. Byla-li žaloba podána dne 31. 5. 2006, měl soud přihlédnout k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ještě za měsíc květen a žalobě vyhovět až za dobu od 1. 6. 2004.
Konečně dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, jelikož žalobkyni přiznal úrok z prodlení již od 1. 1. 2005, dle §563 obč. zák. však byla dovolatelka povinna plnit, až když ji o to žalobkyně požádala. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by k zaplacení úhrady za užívání nebytových prostor bez právního důvodu byla vyzvána před podáním žaloby, úrok z prodlení tudíž bylo možno přiznat až od uplynutí prvního dne poté, co došlo k doručení žaloby dovolatelce.
V závěru dovolatelka shrnuje, že dosavadní řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pročež dovolacímu soudu navrhuje rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Navzdory mínění dovolatelky nemůže tedy její dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu být přípustným dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím byla žalobkyni přiznána z titulu bezdůvodného obohacení nižší částka než rozsudkem soudu prvního stupně. V rozsahu, v jakém bylo napadeným výrokem žalobě vyhověno, se fakticky jedná o potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a za změnu jej lze pokládat jen v té částí, v níž jím došlo k zamítnutí žaloby co do částky 29.140,50 Kč s příslušenstvím. K podání dovolání proti této části napadeného výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně vskutku změněn, však dovolatelka není subjektivně legitimována. Oprávněn k podání dovolání je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).
Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž potvrdil vyhovění žalobě ohledně částky 288.737,50 Kč s příslušenstvím, aniž by k tomuto potvrzení došlo po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak může být dovozována toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se však nepřihlíží.
Mezi problémy právního posouzení, ve vztahu k nimž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká pochybení dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se jednoznačně nepodloženou jeví námitka, podle níž mělo být při vyčíslování výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nebytových prostor přihlíženo k tomu, že dovolatelka nemohla platby za poskytované služby zahrnovat do daňově uznatelných výdajů, neb taková okolnost nevykazuje sepětí s případným omezením dovolatelky v užívání nemovitosti či jinou skutečností významnou pro vyčíslení bezdůvodného obohacení v posuzované věci. Naznačuje-li snad dovolatelka, že byla čerpáním plnění na základě smluv dřívější nájemkyně s jejími dodavateli omezena v užívání nebytových prostor, dovolacímu soudu není zřejmé, v čem toto omezení mělo spočívat, přičemž ani sama dovolatelka toto omezení blíže nespecifikuje. Odvolací soud tedy postupoval řádně, jestliže těmto tvrzením dovolatelky nepřiznal právní relevanci.
Dovolání je přesto nutno shledat přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to s ohledem na otázku aktivní solidarity spoluvlastníků nemovitosti při uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jejich věci bez právního důvodu, jakož i otázku promlčení takto vzniklého práva a konečně otázku počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, jelikož je odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, pročež má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Ačkoli dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nezohlednění jejího plnění druhému spoluvlastníku předmětného domu coby vadu právního posouzení, jedná se částečně o námitku skutkovou. Z napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud měl za zjištěné, že žalovaná druhému ze spoluvlastníků vyplatila jako úhradu za užívání předmětných nemovitostí částku 314.149,- Kč. Uvádí-li tedy dovolatelka, že z téhož titulu poskytla druhému spoluvlastníku částku 656.857,- Kč a skutkový závěr odvolacího soudu zpochybňuje, nemůže tím být založen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelce však lze přisvědčit, že spoluvlastníci nemovitosti jsou na základě §139 odst. 1 obč. zák. k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím užíváním bez právního důvodu oprávněni společně a nerozdílně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4178/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014), pročež plněním jednomu z nich závazek obohaceného v odpovídajícím rozsahu zaniká dle §514 obč. zák. s účinky i vůči ostatním spoluvlastníkům. Odvolací soud tudíž předmětnou věc posoudil nesprávně, jestliže povinnost žalované k vydání prospěchu získaného plněním bez právního důvodu ve vztahu k žalobkyni považoval za dílčí závazek odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu, a proto při vyčíslování výše peněžité náhrady, již žalované uložil zaplatit, ani nezohledňoval plnění, které dříve poskytla druhému spoluvlastníkovi. Tento závěr není nijak dotčen skutečností, že sama žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen v části, jež podle ní odpovídala výši jejího spoluvlastnického podílu, neboť předmět sporu byl vymezen částkou uvedenou v žalobním petitu a vylíčeným skutkovým základem, nikoli právní kvalifikací tvrzení, z nichž právo žalobkyně na dané plnění mělo plynout (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3160/2012, a judikaturu v něm odkazovanou). Právní posouzení věci odvolacím soudem tak nelze aprobovat.
Přestože se dovolací soud neztotožňuje s tezí dovolatelky, že okamžik vzniku bezdůvodného obohacení by měl být zjišťován za přiměřené aplikace §7 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, je nutno shledat opodstatněnou i její námitku nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Je-li pak podstatou tohoto plnění užívání cizí věci, jež se neopírá o žádný právní titul, může být jediným přiléhavým závěrem ten, že bezdůvodné obohacení nastává každým dnem takového užívání, jak dovodil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, či rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014. V řešeném sporu přitom odvolací soud implicitně vycházel ze zjištění, že žalobkyně se o užívání nebytových prostor dovolatelkou, tj. o tom, že dochází k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohacuje, dozvěděla nejpozději v květnu 2004. Dovolatelka tudíž nabývala bezdůvodného obohacení užíváním nebytových prostor každým dnem v průběhu měsíce května 2004 a žalobkyně již tehdy měla znalost o skutečnostech, z nichž bylo lze povinnost dovolatelky k jeho vydání dovodit, což je určující pro počátek běhu promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010). V konečném důsledku tedy nelze pokládat za udržitelné stanovisko odvolacího soudu, podle nějž byla-li žaloba podána dne 31. 5. 2006, je právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčené pouze za období od 1. 2. do 30. 4. 2004, nikoli ovšem již za časový úsek od 1. 5. do 30. 5. 2004. Ani v tomto směru tedy odvolací soud aplikované právní normy nevyložil přiléhavě.
Dovolání je konečně též důvodné v části, jíž je rozporováno právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o příslušenství žalovaného plnění. Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, dle nějž bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, ze kterého pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen jej splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012). Tyto závěry odvolací soud nerespektoval, když přiznal žalobkyni příslušenství dle §517 odst. 2 obč. zák. od 1. 1. 2005, jak požadovala, aniž by z napadeného rozsudku bylo možno jakkoli seznat, že se zabýval otázkou, ke kterému okamžiku lze situovat počátek prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení, tj. kdy byla žalovaná k vydání neoprávněného majetkového prospěchu v intencích výše uvedeného vyzvána. Rovněž z tohoto hlediska právní úvahy odvolacího soudu nelze shledat úplnými, a proto ani správnými.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zjišťoval též existenci vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Jelikož ze spisu se takové vady nepodávají, zabýval se dovolací soud toliko procesními vadami, jež odvolacímu soudu dovolatelka vytýká. Argumentace rozvinutá v dovolání směřuje zejména proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil znalecký posudek (vyčíslující výši obvyklého nájemného za obdobné prostory), jenž byl vypracován na zadání soudu prvního stupně. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ustanovení §132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je tu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). O vadě řízení by bylo možno hovořit toliko v případě, že by odvolací soud uvedeným požadavkům nedostál a svým postupem se od citovaných tezí odchýlil, to se však v projednávaném případě nestalo.
Odvolacímu soudu v první řadě nelze vytýkat, netrval-li na novém zjišťování výměry nebytových prostor, pokud ze znaleckého posudku plyne, že zaměření proběhlo za přítomnosti ustanovené znalkyně, a o pravdivosti tohoto tvrzení nevyvstala v řízení objektivně podložená pochybnost. Ani skutečnost, že se znalkyně nezabývala jedním ze dvou původně zadaných úkolů, vadu řízení nikterak přivodit nemohla, neboť soud prvního stupně od znaleckého posuzování této otázky upustil (viz ve spisu protokol na č. l. 74). Konečně samotné úvahy znalkyně stran vyčíslení obvyklého nájemného se dovolacímu soudu nejeví zjevně nepřiměřenými, neboť přestože je v nich kladen značný důraz na výši nájemného sjednaného s předchozími nájemníky předmětných nebytových prostor, je brán zřetel též na údaje o nájemném za obdobné prostory v dané lokalitě pocházející z jiných zdrojů a myšlenkový proces, kterým znalkyně dospívá k výslednému ocenění, je formulován srozumitelně. To, že mezi použité podklady znalkyně zařadila ve značném množství údaje o nájemních vztazích, v nichž vystupuje jako pronajímatelka žalobkyně, nepokládá dovolací soud za pochybení tím spíše, že jsou informace o podmínkách takto uzavřených smluv vzhledem k povaze žalobkyně coby subjektu územní samosprávy veřejně dostupné, a žalovaná je tedy mohla snadno vyvrátit, pokud by o jejich pravdivosti nebyla přesvědčena. Tak lze i v obecné rovině konstatovat, že pokládala-li žalovaná zjištění znaleckého posudku za chybná, bylo namístě, aby tvrdila a prokazovala konkrétní skutečnosti svědčící o rozchodu mezi výší v místě a čase obvyklého nájemného za obdobné nebytové prostory určeného znalkyní a jeho skutečnými hodnotami v rozhodném období. Povšechné polemice napadající podklady, z nichž znalkyně vycházela, však dovolací soud přisvědčit nemíní, a nemá tedy za to, že by dovolatelčiny námitky týkající se údajných vad řízení před odvolacím soudem byly odůvodněné.
Jelikož nicméně napadený rozsudek spočívá, jak je uvedeno výše, na nesprávném právním posouzení věci, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s §243b odst. 2, částí věty za středníkem, a odst. 3, větou první, o. s. ř. ke zrušení jeho výroku I. v té části, již byla žalovaná oprávněna napadnout dovoláním, a vrácení věci v odpovídajícím rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Bylo rovněž nutné zrušit závislé výroky o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), byť se nalézají v dovoláním nenapadeném usnesení odvolacího soudu. S ohledem na to, že dovolání bylo podáno proti celému výroku I. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, bylo nutno je odmítnout dle §243b odst. 5, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné v té části, ve které směřovalo proti zamítnutí žaloby do částky 29.140,50 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne podle §243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu