ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2470.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2470/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: F. D. R. , zastoupen JUDr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, za účasti: 1) město Žatec , se sídlem v Žatci, náměstí Svobody 1, zastoupeno JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, 3) Česká republika – Ministerstvo obrany , zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, 4) Česká republika – Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský , se sídlem v Brně, Hroznová 2, a 5) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 120/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2014, č. j. 10 Co 330/2011-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. února 2011, č. j. 14 C 120/2004-248, ve výroku o věci samé, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobci (nynější žalobce a/ F. D. R., tehdy spolu s žalobcem b/ T. W. R., jehož procesním nástupcem se žalobce a/ stal za odvolacího řízení) jsou vlastníky ve výroku označených pozemků v katastrálním území Ž.
Soudy nižších stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté (§244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), poté, co o návrhu na určení vlastnictví (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném předchůdcem žalobců J. R. (zemř. 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Lounech ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 184/03-R/11/2000/Ver). Jeho rozhodnutí pokládá i odvolací soud za správné, vycházeje ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly původně ve vlastnictví předchůdců navrhovatele D. a M. R., kteří byli o nemovitý majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné restituce) byla původnímu žalobci J. R. (syn D. R.), jakož i vykonavatelce pozůstalosti po M. R. (F. R.) přiznána a vyplacena náhrada, na základě mezinárodní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. V takovém případě – uzavírá odvolací soud, s odkazem na ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. – není žalobce (jeho právní předchůdce) oprávněnou osobou k restituci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí – tedy právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku (zde podle §2 odst. 2 zákona č. 242/1992 Sb.) – odvolací vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, spolu s dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005).
Dovolatelem kritizované řešení relevantní právní otázky přitom obstálo i v rovinně ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, spolu s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na jeho webových stránkách; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01; usnesení Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2002, sp. zn. I. ÚS 458/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000; nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006). I proto Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Jednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o řešení uvedené právní otázky, nenarušuje ani dovolatelem předestřený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, jenž otázku uplatnitelnosti restitučního nároku, v situaci, kdy bylo žadateli již dříve poskytnuto odškodnění na základě mezinárodní smlouvy, neřeší, ale zabývá se účinky mezivládní dohody (sjednané dne 29. ledna 1982 mezi vládami ČSSR a USA) na vlastnické právo k nemovitostem, jehož deklarování se v tam označené věci domáhal účastník podle obecných předpisů. [ Vdané souvislosti sluší se pak připomenout též pozdější regulérní změnu rozhodovací praxe v otázce uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu v konkurenci s předpisem obecným, k níž došlo rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, následovaného usnesením pléna Ústavního soudu ze dne ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb.]. Ačkoliv mezivládní dohoda otázku vlastnictví k dotčenému majetku neřeší, jejím důsledkem byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000; reflektované též usnesením Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005).
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (kterou lze v daném případě poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.) dán není. Současně uplatňovaná kritika skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), stejně tak jako procesního postupu odvolacího soudu v řízení (namítá-li dovolatel, že v potřebném rozsahu nebyly zjišťovány všechny relevantní okolnosti pro posouzení věci) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. již není; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V dané souvislosti sluší se také připomenout, že rozhodující skutkové zjištění o vyplacení náhrady, jíž se dostalo předchůdci žalobce (a z něhož odvolací soud činí poměrně logický závěr o naplnění podmínek k poskytnutí odškodnění) dovolatel sporným ani nečinní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy účastníkům ad 2) – 5) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy náklady advokátem zastoupeného účastníka ad 1) města Ž. spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho nepřípustnost, nelze v daném případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu