ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3392.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3392/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti žalovanému 1) J. B., a žalované 2) J. B. , zastoupeným JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 264.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 126/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2013, č. j. 21 Co 422/2013-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. února 2013, č. j. 16 C 126/2008
-228, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 264.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I); zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 264.000,- Kč za období od 30. října 2007 do 19. dubna 2008 (výrok II); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III, IV, V). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobce žalovanými bez právního důvodu. Soud odmítl námitku žalovaných týkající se výše bezdůvodného obohacení i námitku promlčení. Skutečnost, že právním titulem k bydlení v nemovitosti byl souhlas nájemkyně, sestry žalované 2), měli žalovaní uplatnit v řízení o vyklizení. Pravomocným rozsudkem v řízení o vyklizení je okresní soud vázán a nepřísluší mu přezkoumávat jej. Soud rovněž neshledal nárok žalobce v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaní nevyklidili nemovitost po dražbě ani po tom, co jim byla tato povinnost uložena pravomocným rozhodnutím soudu, ale až v rámci výkonu rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 21 Co 422/2013-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma nenapadených výroků pod body II a V (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaní užívali nemovitost po právní moci rozsudku ukládajícího jim povinnost ji vyklidit, tedy bez právního důvodu a rovněž se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní společné dovolání, v němž namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky možné aplikace §3 odst. 1 obč. zák., neboť nesprávně posoudily jednak dohodu mezi nimi a synem žalobce, z níž měl vyplývat souhlas žalobce k užívání předmětných nemovitostí žalovanými, a jednak nebylo zohledněno zhodnocení předmětných nemovitostí. Dovolatelé, zdůraznili, že ačkoliv zhodnotili předmětné nemovitosti, jsou povinni za jejich užívání hradit bezdůvodné obohacení, a proto pouhý odkaz na samostatně probíhající řízení o nároku za zhodnocení předmětných nemovitostí nemůže vyloučit užití korektivu dobrých mravů.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vymezili dovolatelé otázku aplikace zásady souladu s dobrými mravy, a to jednak při zohlednění existence dohody mezi žalovanými a synem žalobce, z níž žalovaní dovozovali souhlas žalobce k užívání nemovitosti, jednak při posouzení nároku žalovaných na zhodnocení nemovitosti, ohledně kterého soudy nižších stupňů odkázaly žalobce na samostatně probíhající řízení.
Nejvyšší soud může odkázat na svou ustálenou judikaturu v tom smyslu, že otázku aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také obč. zák.), o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Obdobně v usnesení ze dne 9. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, Nejvyšší soud uvedl, že úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud mající postavení pouze přezkumné instance korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze
-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V této souvislosti dovolací soud dále konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být, přinejmenším převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování. To musí platit právě o aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ). V nyní projednávané věci však dovolací soud neshledal zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu, který pečlivě zvažoval zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti požadavku žalobce. Soudy nižších stupňů se důsledně vypořádaly s námitkami žalovaných, když uzavřely, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy, a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k takovému závěru. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem, že nedodržení dohody mezi žalovanými a synem žalobce, který není účastníkem tohoto řízení, nemůže mít dopad na jejich vztah s žalobcem a nemůže vést k odepření práva. Soudy nižších stupňů rovněž postupovaly správně, když odkázaly žalované na samostatně probíhající řízení (jimi vyvolané) týkající se otázky zhodnocení předmětných nemovitostí žalovanými, v němž je jedna z námitek dovolatelů řešena v rámci rozhodování o věci samé. Správně usoudil odvolací soud, že právě okolnost probíhajícího sporu o nárok za zhodnocení nemovitosti vylučuje tak razantní opatření, jakým by bylo odepření spravedlnosti při ochraně práv žalobců v situaci, kdy nepochybně žalovaní užívali byt bez právního důvodu.
Pro závěr o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy nesvědčí ani dovolateli uváděná judikatura. Nepřípadný je poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (argumentující v obecné rovině), neboť zde se nejedná o odůvodněný případ, kdy by korektiv dobrých mravů sloužil ke zmírnění tvrdosti zákona cestou uplatnění pravidel slušnosti a taktéž lze konstatovat, že odvolací soud velmi pečlivě zvážil všechny rozhodné okolnosti případu jak zmíněno shora a postupoval i v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002. Pokud současně nebyly zjištěny ani žádné významné okolnosti, kdy motivací výkonu práva žalobce by byl úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu nebo by výkon práva vedl k nepřijatelným důsledkům, pak se odvolací soud nezpronevěřil ani závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012. Odvolací soud tedy rozhodoval zjevně v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu a jeho závěry lze považovat za přiměřené, srozumitelné a přesvědčivě odůvodněné. Tím se zjevně vymykají pojmu otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Nejvyšší soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaných podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo, neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu