ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3502.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3502/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, proti žalovanému městu Železná Ruda se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo náměstí 295, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, o zaplacení částky 5,468.923,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 64/2011, o dovolání žalovaného i žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2014, č. j. 12 Co 67/2014-477, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. července 2014, č. j. 12 Co 67/2014-519, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 C 64/2011-433, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5,468.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 455.237,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně jakožto osoba, u níž bylo pro případ odpovědnosti za škodu pojištěno vozidlo, jež při autonehodě poškodilo most žalovaného, se domáhala vrácení plnění vyplaceného žalovanému nad rámec škody skutečně utrpěné žalovaným. Po provedeném dokazování soud žalobě (redukované jejím částečným zpětvzetím) přitakal jako důvodné. Spornou byla především otázka výše škody vzniklé v příčinné souvislosti s předmětnou dopravní nehodou (separované od ostatních poškození mostu), jež je určující pro stanovení bezdůvodného obohacení žalovaného dle §451 obč. zák. odpovídajícího rozdílu mezi poskytnutým plněním a skutečnou škodou. V řízení vypracované znalecké posudky se shodovaly v ceně mostu před nehodou, lišily se v závěrech o možnosti uvedení mostu do původního stavu a v od toho se odvíjející výši utrpěné škody. Soud prvního stupně veden právními názory vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2189/2011 stanovil výši škody podle nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením tak, jak byly určeny znaleckým posudkem ČVUT v Praze připouštějícím vůbec možnost uvedení mostu do stavu před poškozením, aniž by současně měl za nezbytné revidovat škodu vyčíslenou znaleckým posudkem VUT v Brně vylučujícím naproti tomu možnost uvedení mostu do původního stavu a stanovícím cenu mostu před nehodou i po nehodě ve stejné výši. Neupírá-li žalobkyně žalovanému právo na náhradu škody ve výši 531.076,69 Kč, není zapotřebí prověřovat prostřednictvím revizního znaleckého posudku, vznikla-li škoda v této či nižší výši. Úspěšnost žalobě nelze upřít ani pro namítaný rozpor s dobrými mravy, jelikož nedbalý přístup při vypořádání následků nehody je možno vytknout oběma stranám sporu.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí (výrok II. napaden nebyl) Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 12 Co 67/2014-477, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2014, č. j. 12 Co 67/2014-519, potvrdil ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 5,468.923,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích III. a IV. (výrok I.), v části výroku I. o lhůtě k plnění přisouzené částky rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému povolil splátky po 1,000.000,- Kč splatné vždy do 31. 12. každého roku počínaje rokem 2015 do zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal přesvědčivým znalecký posudek ČVUT v Praze (vycházející oproti posudku znaleckého ústavu VUT v Brně ze širšího spektra podkladů a nezbytných statistických výpočtů), dle nějž následky nehody byly odstranitelné opravami menšího rozsahu, jejichž nákladnost odpovídala maximálně částce, v níž byla žaloba vzata zpět. Znalecké ústavy se shodovaly v určení hodnoty léta neudržovaného mostu, již samotná pojistná událost neovlivnila, přičemž po žalobkyni nelze žádat úhradu nákladů na celkovou rekonstrukci mostu. Žalovaný je tudíž povinen vrátit obdržené plnění přesahující náklady nezbytné k odstranění následků dopravní nehody, aniž by současně bylo možno pokládat výkon práva za odporující dobrým mravům, neboť nemravným by naopak bylo ponechání značného bezdůvodného obohacení žalovanému, jenž se po celá desetiletí nestaral o údržbu starého mostu. Nesprávný postup žalobkyně při vyplacení zálohového plnění přitom nezakládá její povinnost nést veškeré náklady na rekonstrukci mostu. Jelikož však při náležitém vyhodnocení závěrů znaleckého posouzení by žalobkyně nevyplatila tak vysokou zálohu na pojistné plnění a žalovaný by se nepouštěl bez úvěru do nákladné rekonstrukce, je namístě stanovit splatnost přisouzené částky v delší lhůtě tak, aby žalovaný byl schopen zajistit chod obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání vyjma jeho výroku II.) podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost má za danou nesprávným právním posouzením dle §241a odst. 1 o. s. ř. a na jehož přípustnost usuzuje ze závislosti rozsudku odvolacího soudu na zodpovězení několika otázek majících atributy vyžadované §237 o. s. ř. Především, je-li možné stanovit náklady nezbytné k odstranění poškození věci toliko dle rozdílu obvyklé ceny věci před poškozením a po něm bez zohlednění nákladů skutečně vynaložených. Žádanou je i odpověď na otázku vztahu škody spočívající v nutnosti nadbytečného a neplánovaného vynaložení finančních prostředků poškozeným z důvodu jednání škůdce a eventuálního zhodnocení majetku poškozeného. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, dle nějž shodnost ceny věci před nehodou a po nehodě vylučuje ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2189/2011 vznik škody. Dovolatel se rovněž táže, zda zavazuje pojišťovnu jednání, jímž poškozenému předurčila způsob vypořádání škodné události, a má-li tato pojišťovna z titulu bezdůvodného obohacení právo na vrácení pojistného plnění, jež poškozenému vyplatila už dříve v důsledku nesprávného postupu jí pověřené osoby, i je-li poškozený nucen nést sám náklady na generální rekonstrukci poškozeného mostu, ač byl opačný způsob vypořádání pojistné události odsouhlasen osobou pověřenou pojišťovnou. Zodpovězena by měla být i otázka rozporu požadavku na vrácení vyplaceného a již spotřebovaného plnění s dobrými mravy, byla-li rekonstrukce poškozené věci provedena způsobem navrženým či schváleným osobou pověřenou jednat za pojišťovnu.
Dovolatel vyzdvihnul odlišnosti závěrů znaleckých posudků v otázce navrácení poškozeného mostu do původního stavu. Zdůraznil, že škoda vznikla minimálně v rozsahu nákladů potřebných na uvedení mostu do původního stavu, přičemž znalecké posudky se v určení výše škody rozcházejí, a tento rozpor měl být odstraněn vypracováním revizního znaleckého posudku, a nikoliv odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2189/2011. Přitakání znaleckému posudku ČVUT má dovolatel za nepodložené. Názor, že k opravě mostu by dříve či později muselo dojít, pomíjí, že nehoda si vyžádala ze strany žalovaného vynaložení značných částek na obnovení provozu na mostě. Soudy dle dovolatele aplikovaly nepřiléhavé judikatorní závěry nastiňující, že shodná hodnota mostu před nehodou i po ní vylučuje vznik škody, a tedy i nárok na pojistné plnění. Most se ocitl v havarijním stavu teprve v důsledku zmíněné nehody a jeho oprava nemohla vést k obohacení žalovaného, neboť i po jejím provedení byl žalovaný vlastníkem stavby jsoucí co nejvěrnějším ztvárněním původního stavu mostu, což mu poskytuje naprosto shodný užitek. Při stanovení výše škody by mělo být přihlédnuto k názorům vysloveným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1832/2010, sp. zn. 1 Cz 82/88 i sp. zn. 32 Cdo 1205/2012, z nichž je možné dovozovat, že při jejím vyčíslování nelze přihlížet k tomu, na kolik došlo uvedením v předešlý stav současně ke zhodnocení poškozené věci, a výši náhrady je třeba stanovit nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí.
Dovolatel upozornil, že postupoval v dobré víře a v souladu se znaleckým vyjádřením zmocněnce žalobkyně, jehož prostřednictvím se žalobkyně zavázala uhradit v jím schválené výši pojistné plnění odpovídající náhradě nákladů na opravu, již bylo nutno provést bezodkladně. Žalobkyně podnikající na trhu s pojistnými produkty musí dbát náležité péče a nedopustit, aby osoby jednající jejím jménem zhoršovaly právní postavení poškozených. Nedokázala-li to, musí nést následky své nečinnosti (dovolatel zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1826/11). Postup žalobkyně je v dané souvislosti třeba poměřovat i závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07.
Přesahuje-li poskytnuté plnění finanční možnosti žalovaného a žalobkyně, jež současnou situaci svými kroky během likvidace pojistné události zavinila, je finančně extrémně silná, je dle dovolatele na žalobou uplatněný nárok nutno pohlížet jako na odporující dobrým mravům, čemuž nasvědčují i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. I. ÚS 2736/07 či sp. zn. IV. ÚS 1735/07. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného (činěném prostřednictvím svého zaměstnance) zpochybnila jeho argumentaci a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu (části jeho výroku II.) podala dovolání žalobkyně, jež vyjádřila názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání je dána §237 o. s. ř. Rozhodnutí o lhůtě k plnění přisouzené částky dle dovolatelky odporuje §160 odst. 1 o. s. ř. a je stižené nejasností v určení, do kdy je žalovaný povinen platit úroky z prodlení, pročež navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu v této části výroku zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ač žalovaný předestřel značně zevrubnou argumentaci rozporující úvahy odvolacího soudu, přípustnost dovolání z ní dovodit nelze. Nejvyšší soud předesílá, že mu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, mezi něž náleží i hodnocení znaleckých posudků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Nadto lze podotknout, že argumentace odvolacího soudu objasňující důvody, pro něž nebylo přikročeno k vypracování znaleckého posudku revizního, obstojí jako zcela přiléhavá. Při vázanosti skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů se pak nejeví nepřiměřené ani na ně navazující právní úvahy, jež plně odpovídají dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Závěry o způsobu určení výše skutečné škody ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák. nastalé v důsledku poškození věci jako ekvivalentu hodnoty (nákladů), již je nezbytné vynaložit k uvedení věci do původního stavu, nebo, zejména není-li uvedení do původního stavu dobře možné, jako ekvivalentu rozdílu obvyklé ceny věci před poškozením a po poškození, jsou v souladu s názory vyslovenými v judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněným pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž je možné v bližším odkázat. Výši škody rovnající se nákladům potřebným na opravu poškozené věci tak, aby byla uvedena do původního stavu, je přitom třeba vyčíslit na základě objektivních měřítek vtělených do posouzení znalce nezávisle na způsobu opravy zvoleném poškozeným dle jeho subjektivních preferencí vyjadřujících, jaký stav věci by měl být opravou dosažen (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011). Jelikož argumentace dovolatele v určitých pasážích naznačuje opak, je vhodné zdůraznit, že při stanovení výše obohacení nabytého žalovaným nebylo přihlíženo k prospěchu nabytému zhodnocením mostu jeho opravou, ale toliko k tomu, jakou částku odčerpal od žalobkyně nad rámec plnění, které mu byla povinna poskytnout z titulu náhrady škody.
Závěry soudů nižších stupňů nejsou v rozporu ani s úvahami vyslovenými v dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Hovoří-li rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, o stanovení výše náhrady nákladů potřebných na uvedení poškozené věci do původního stavu způsobem objektivním a nezávislým na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí, pak tím není nikterak naznačováno, že by snad mělo být kompenzováno i poškození, jež věc vykazovala před škodnou událostí. Taktéž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012, se nepodává, že by při stanovení výše škody byl irelevantní stav poškozené věci před škodnou událostí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1832/2010, pak byla řešena problematika odlišná od způsobu vyčíslení škody vzniklé poškozením již opotřebované věci.
Poukazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, nelze ani jej s ohledem na odlišný skutkový základ považovat za přiléhavý k řešené věci. Jak Nejvyšší soud zdůraznil v rozsudku ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uvedené rozhodnutí řeší otázku účelnosti a nezbytnosti nákladů vynaložených na uvedení poškozeného automobilu do původního stavu, u nějž je obvyklá cena po opravě zpravidla ovlivňována jinými hledisky, než je tomu u nemovitostí, a u nějž provedenou opravou ke zhodnocení většinou nedochází.
Dožaduje-li se dovolatel posouzení správnosti závěru o absenci škody, je-li cena věci před nehodou a po nehodě shodná, pomíjí, že tímto předestírá otázku ryze teoretickou, na níž rozhodnutí odvolacího soudu, akceptující vznik škody ve výši nákladů potřebných na reparaci následků vzniklých škodnou událostí, nespočívá, což samo o sobě brání pokládat ji za způsobilou založit přípustnost podaného dovolání. Nadto je možno podotknout, že v souladu s dovolatelem v této souvislosti zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2189/2011 by o absenci skutečné škody bylo možno hovořit jen tehdy, nebylo-li by třeba cokoliv vynakládat na uvedení věci do původního stavu a rozdíl v hodnotě věci před a po nehodě by byl nulový, což odpovídá premise, dle níž náhrada škody přichází v úvahu pouze v tom případě, že škoda skutečně vznikla.
K otázce závaznosti jednání osoby pověřené žalobkyní je třeba uvést, že nebylo-li v řízení zjištěno, že její počínání mělo povahu právních úkonů závazně vypořádávajících nároky ze škodné události mezi účastníky, jež by obstály jako řádný titul pro vyplacení předmětného plnění, přičemž i zde by se jednalo (jak je uvedeno shora) o zpochybnění skutkových závěrů, jež dovolacímu soudu není umožněno při řešení otázky přípustnosti dovolání přezkoumávat, nelze dovozovat, že by postup této osoby vylučoval vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Vyvolala-li snad zmiňovaná osoba svým neprozíravým jednáním u poškozeného mylný dojem stran výše nahrazované škody, a způsobila-li mu tak újmu, bylo by případně možné zvažovat vznik škody na straně žalovaného v důsledku tohoto neopatrného jednání. Jakýkoliv nárok v tomto směru však nebyl učiněn předmětem řízení, a není proto prostoru se jím zaobírat v dovolacím řízení. V řešeném případě se přitom neuplatní ani úvahy vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, kladoucí nedostatečnou obezřetnost v kontraktačním procesu se zájemcem o úvěr k tíži banky jako profesionála, neboť v rozhodnutí vyslovené teze (jak je zřejmé z odůvodnění nálezu) jsou úzce provázané se skutkovými okolnostmi dané věci, aniž by je bylo možno zobecnit či nalézt paralelu k nyní rozebírané situaci.
Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka tvrzeného rozporu výkonu práva s dobrými mravy, jehož případná úzká spjatost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval závěry nalézacích soudů v tomto směru vyslovené, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, na což však v projednávané věci není možné usuzovat, a to ani ve světle dovolatelem zmiňované judikatury (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a rozhodnutí v něm odkazovaná).
Z uvedeného je zřejmé, že na dovolání žalovaného není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně. Výtce směřující k nesprávné aplikaci §160 o. s. ř. však není možné přisvědčit. Odvolací soud náležitě objasnil úvahy, jež jej vedly ke stanovení splátek, přičemž mu ani zde není na místě cokoliv vytýkat. Případné obtíže s porozuměním rozhodnutí soudu přitom nelze mít za postačující pro dovození přípustnosti dovolání, navíc je k nejasnosti toho, do kdy je žalovaný povinen platit úroky z prodlení, možno podotknout, že formulace „do zaplacení“ (vtělená do rozsudku odvolacího soudu následně vydaným opravným usnesením) je poměrně jednoznačná. Nejvyšší soud tedy i dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně účastníků nevznikly žádné účelně vynaložené náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu