ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3782.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3782/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Kladno , IČ: 002 34 516, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 44, proti žalovaným: 1) ALEX INTERNATIONAL CZ, s.r.o. , IČ: 256 96 122, se sídlem v Hřebči 396, a 2) M. T. , zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o zaplacení 455.378,- Kč , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 149/2009, o dovolání žalované ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014, č. j. 30 Co 51/2014-545, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. října 2013, č. j. 108 C 149/2009-525, v odvoláním napadeném rozsahu ve vztahu k žalované 2), jímž bylo i této žalované (společně a nerozdílně s žalovaným ad 1/) uloženo zaplatit žalobci částku 455.378,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem domu č. p. v K., dle dohody spoluvlastníků oprávněným k užívání a nakládáním s nebytovými prostory v domě, které nájemní smlouvou ze dne 1. listopadu 2001 přenechal do užívání žalovaným; tento nájem skončil výpovědí žalobce uplynutím výpovědní doby dne 4. prosince 2002. Jelikož žalovaní nebytové prostory užívali i po skončení nájmu, a to až do 31. října 2009 (kdy byli vyklizeni na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. ledna 2009, č. j. 12 C 79/2003-104), dostávalo se jim bezesmluvním užíváním prostor bezdůvodného obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“), jež jsou povinni žalobci vydat. Předmětem tohoto řízení je náhrada za užívání nebytových prostor žalovanými v době od 1. listopadu 2007 do 31. října 2009, jíž žalobce žádá ve výši nepřesahující hladinu obvyklého nájemného, jehož bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase, včetně plnění (služeb) konzumovaných žalovanými spolu s užíváním nebytových prostor.
V podaném dovolání – jehož přípustnost opírá u ustanovení §237 občanského soudního řádu (pokládajíc právní posouzení věci odvolacím soudem za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) – žalovaná ad 2) napadá závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce (coby jednoho z podílových spoluvlastníků domu) k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v celém rozsahu (tedy překračujícím podíl žalobce coby menšinového spoluvlastníka). Současně zpochybňuje platnost s žalobcem uzavřené nájemní smlouvy, namítajíc, že smlouva odporuje ustanovení §139 odst. 2 obč. zák.; přitom poukazuje na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. na rozsudek ze dne 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005), podle níž je hospodařením se společnou věcí i užívání věci jejími spoluvlastníky, jakož i uzavření smlouvy o nájmu a rozhodnutí o jeho skončení). Pro případ jiného posouzení platnosti smlouvy dovolatelka zpochybňuje platnost výpovědi z nájmu, dovozujíc, že „v tomto případě by bylo tedy nutné na vztah účastníků nadále pohlížet jako na vztah nájemní“. Konečně za nesprávné pokládá i závěry o stanovení náhrady za získané bezdůvodného obohacení – tedy určení obvyklého nájemného za pronájem srovnatelných prostor v daném místě a čase, namítajíc, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k vadám, pro něž – jak tvrdí – nebylo možno pronajaté prostory užívat dohodnutým způsobem, kdy podle ustanovení §673 obč. zák. nájemce není povinen platit nájemné.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 2822/2004; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4372/2009, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ) hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou stavbou (§139 odst. 2 obč. zák.) může být upraveno i tak, že se trvale vymezí určité prostory v domě (včetně bytů) s určením, který ze spoluvlastníků bude tu kterou z prostor sám či společně s jiným spoluvlastníkem užívat, resp. s ní disponovat. Citovaný závěr není v kolizi ani s judikaturou citovanou žalovanou (včetně označeného rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1481/2005), jež při posouzení platnosti rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí akcentuje právě princip majorizace, vyjádřený v ustanovení §139 odst. 2 obč. zák.
Ostatně, otázka platnosti nájemní smlouvy není pro řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění práva zásadní, jde-li zde tak či onak o právo na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nebytových prostor (v době po skončení nájmu výpovědí, tedy o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu), jestliže platí, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni podíloví spoluvlastníci (srov. §139 odst. 1 obč. zák.). Podle konstantní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) ve sporech s jinými osobami ohledně společné věci má každý z věřitelů, podílových spoluvlastníků, své samostatné právo k uplatnění pohledávky a nezávisle na ostatních ji může uplatnit i u soudu, ovšem jen do doby než bylo vykonáno tzv. právo prevence [tj. než dojde třetí osobě (dlužníkovi) projev vůle věřitele, aby mu bylo plněno]. Poté co jeden ze solidárních věřitelů požádá o plnění (popř. uplatní pohledávku proti dlužníkovi žalobou u soudu), nemůže již jiný věřitel požadovat po dlužníkovi plnění a dlužník není oprávněn (tomuto spoluvlastníkovi) plnit. Ostatní je již záležitostí vypořádání mezi spoluvlastníky jako spoluvěřiteli (srov. §515 obč. zák.). Závěr o věcné legitimaci účastníků obstál by ovšem i v tom případě, že by bezdůvodné obohacení mělo původ v neplatné nájemní smlouvě uzavřené mezi žalobcem (pronajímatelem a menšinovým spoluvlastníkem) a žalovanými (nájemci) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 396/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006; shodně nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05).
Jestliže dovolatelka – v rozporu s dosud jí vyslovovaným – zakládá nyní obranu i na námitkách směřujících ke zpochybnění závěru o skončení nájmu, pak sluší se též poukázat již na pravomocné soudní rozhodnutí – rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. ledna 2009, č. j. 12 C 79/2003-104, vydaný ve sporu mezi týmiž účastníky, jímž bylo i žalované uloženo vyklidit předmětné nebytové prostory a jímž bylo současně řečeno, že tyto užívá bez právního důvodu.
Polemika žalované se závěry odvolacího soudu o faktickém stavu nebytových prostor a jejich způsobilosti k řádnému užívání nese se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nelze zpochybnit dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom však ani zde nelze přehlédnout logický rozpor mezi prokázanými skutečnostmi o faktickém konání žalované a její obranou v řízení, kdy – na straně jedné – žalovaná tvrdí, že nebytové prostory nebylo lze pro jejich vady vůbec užívat, na straně druhé je však okupovala dlouho po skončení nájmu a k vyklizení prostor došlo až na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Sluší se dodat, že skutkovým zjištěním je i závěr odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných prostor v daném místě a čase, kdy jde rovněž o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů podle §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 – dostupné na www.nalus.cz).
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí (tedy zejména otázky věcné legitimace podílového spoluvlastníka věci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním věci jejím dřívějším nájemcem) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (srov. §237 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu