ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4372.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4372/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Z. D. a b) M. D , zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 3, Libická 1832/5, proti žalovanému JUDr. F. P. , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení částky 92.201,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 19 C 165/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č.j. 55 Co 355/2008-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, k rukám JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta se sídlem Praha 3, Libická 1832/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, č.j. 19 C 165/2005-128, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 16, o velikosti 3+1, v 6. nadzemním podlaží domu (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) a určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, výrokem II. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit po skončení nájmu do 15-ti dnů po zajištění přístřeší, výrokem III. mu uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 12.806,20 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 76.806,- Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 12.806,20 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení, výrokem IV. zastavil řízení ohledně poplatku z prodlení z částky 92.201,- Kč od 15. 1. 2004 do 15. 8. 2005, výrokem V. zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 79.394,80 Kč s poplatkem prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 15.394,80 Kč od 15. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a z částky 79.394,80 Kč od 25. 7. 2007 do zaplacení, výrokem VI. zamítl žalobu i ohledně vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 4.500,- Kč, a výrokem VII. vyloučil vzájemný návrh žalovaného na náhradu škody k samostatnému projednání; současně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i o nákladech státu (výroky VIII. a IX.). Vzal zejména za prokázáno, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětného domu a domu a pozemků p.č. st. 1222/4 a 1222/16 v k.ú. Č. (dále též jen „předmětné nemovitosti“) s ideálním podílem o velikosti 76/2571, a to na základě kupní smlouvy ze dne 25. 10. 1999 uzavřené s J. K., že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla Pražská cukerní společnost, a.s., jež kupní smlouvou ze dne 26. 9. 1995 (dále též jen „Kupní smlouva“) převedla spoluvlastnický podíl o velikosti 2342/2571 do vlastnictví kupujících, kteří jako nastávající podíloví spoluvlastníci prohlásili (v článku X. Kupní smlouvy), že ji uzavírají zejména za tím účelem, aby mohli právem vlastnickým uspokojovat svoji bytovou potřebu v bytech, ke kterým měli doposud právo nájmu, a uzavřeli dohodu spoluvlastníků, podle níž jsou s vlastnictvím podílu spojena dispoziční práva k jednotlivým bytům, s tím že tuto dohodu lze měnit pouze dohodou všech spoluvlastníků a že dispozičním právem se rozumí zejména právo byt bez dalšího souhlasu ostatních spoluvlastníků užívat, pronajímat, sjednaný nájem vypovídat a vybírat nájemné (dále též jen „Dohoda“), že s ideálním spoluvlastnickým podílem o velikosti 76/2571 (který následně nabyli žalobci) bylo dle čl. XVI. Kupní smlouvy spojeno dispoziční právo k předmětnému bytu včetně příslušenství a vybavení k bytu náležejícímu, že právní předchůdce žalobců J. K. se dohodl se žalovaným, že za období od srpna do prosince 1998 činí nájemné částku 2.175,- Kč a zálohy za služby spojené s užíváním bytu 1.091,- Kč měsíčně, že žalovaný dne 6. 1. 1999 převzal evidenční list, v němž nájemné bylo určeno celkem částkou 2.128,- Kč, tj. 2.088,- Kč měsíčně (při výměře 69,91 m2 a ceně 29,86 Kč/m2), částkou 40,- Kč měsíčně za vybavení bytu a měsíční zálohy za služby spojené s užíváním bytu (dále též „služby“) ve výši 1.786,- Kč, že žalovaný s tím nesouhlasil (viz jeho dopis ze dne 7. 1. 1999) s tím, že nájemné by dle jeho výpočtu mělo činit 1.870,- Kč a záloha za služby 1.135,- Kč a že uplatňuje slevu ve výši 10 % z důvodu závad v bytě, že dne 10. 8. 1999 převzal další evidenční list, v němž nájemné bylo stanoveno ve výši 32,67 Kč/m2, tj. ve výši 2.324,- Kč měsíčně a zálohy za služby ve výši 1.891,- Kč s tím, že není důvod pro snížení základního nájemného pro nízkou kvalitu bytu, že již v roce 1989 upozorňoval na závady v bytě a navrhoval slevu z nájemného ve výši 50 %, vůči žalobcům tak učinil dopisy ze dne 28. 8. a 19. 12. 2003, v nichž však požaduje odstranění závad, nikoliv slevu z nájemného, že v období od ledna 2004 do srpna 2005 nezaplatil na nájemném a zálohách za služby ničeho, že dne 25. 7. 2007 uhradil žalobcům částku 64.000,- Kč a že je vlastníkem objektu k bydlení v k.ú. Jistebnice. Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu je důvodná v plném rozsahu, žaloba na zaplacení dlužného nájemného toliko částečně. S ohledem na námitky žalovaného se však nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobců. Dovodil, že v Kupní smlouvě uzavřeli kupující jako nastávající spoluvlastníci dohodu o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč.zák. s odkládací podmínkou podle §36 odst. 2 obč.zák. (tj. že její účinky nastanou, až se stanou řádnými spoluvlastníky na základě zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) s tím, že každému spoluvlastníku náleží právo disponovat s konkrétním bytem. Žalobci se sice stali spoluvlastníky až později, nicméně uvedenou dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věci (k níž není třeba písemné formy) respektovali a nebylo tudíž nutné ji měnit. Žalobci tedy byli oprávnění podat žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i na zaplacení dlužného nájemného. Dále dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) je naplněn, neboť žalovaný na nájemném a zálohách na služby za období od ledna 2004 do srpna 2005 nezaplatil ničeho. Konstatoval, že v řízení sice nebylo prokázáno, že žalobci řádně oznámili žalovanému zvýšení nájemného od 1. 7. 2002 na částku 37,07 Kč/m2, a že právní úkon, kterým mu dne 19. 1. 2004 oznámili zvýšení nájemného na částku 2.879,- Kč, je absolutně neplatný (neboť v té době neexistoval právní předpis, jež by takové zvýšení umožňoval), že je však třeba vycházet z posledního řádně stanoveného nájemného ve výši 2.284,- Kč a 40,- Kč za vybavení bytu, což bylo učiněno evidenčním listem ze dne 10. 8. 1999, přičemž výpočet nájemného byl učiněn správně, v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 176/1993 Sb.; námitky žalovaného, jimiž zpochybňoval výši nájemného, jakož i jeho tvrzení, že mu na nájemném vznikl přeplatek, označil za neopodstatněné. Neshledal, že by výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák., neboť ač žalovaný zaplatil žalobcům v průběhu řízení částku 64.000,- Kč, nebyl jí uhrazen celý dluh včetně příslušenství a osobní a majetkové poměry žalovaného neodůvodňovaly neplacení nájemného v rozhodném období. Pokud jde o bytovou náhradu, přiznal žalovanému, který žije v bytě s nezletilým synem, toliko přístřeší dle §712 odst. 5 obč.zák., neboť neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání jiné formy bytové náhrady. Pokud jde o žalobu na zaplacení dlužného nájemného a záloh za služby ve výši 92.201,- Kč s příslušenstvím za období leden 2004 až srpen 2005, dovodil, že žaloba byla podána důvodně ohledně částky 76.806,20 Kč. Vycházel z toho, že žalovaný měl ke dni podání žaloby zaplatit dlužné nájemné za období leden 2004 až červenec 2005 ve výši 44.156,- Kč (při výši měsíčního nájemného 2.324,- Kč). Pokud jde o výši dluhu na zálohách za služby dovodil, že ohledně roku 2004 nelze vycházet z výše záloh, ale ze skutečné spotřeby, vyúčtování za rok 2004 sice nebylo řádně provedeno, nicméně z vyúčtování, jež provedlo pro žalobce a) Sdružení Čakovice, lze určit, že skutečně spotřebované služby za rok 2004 činí částku 19.413,20 Kč, zálohy za služby za období leden až červenec 2005 pak částku 13.237,- Kč. Pokud žalovaný namítal započtení přeplatků za období roku 2001 až 2003, tyto nebyly – vzhledem k tomu, že žalobci nebylo doručeno řádné vyúčtování – dosud splatné, a jejich započtení je tak vyloučeno ustanovením §581 odst. 2 obč.zák. Stejně tak není důvodná námitka započtení jeho pohledávek z titulu nároku na slevu z nájemného pro závady v bytě, neboť jde o pohledávky promlčené (pokud jde o uplatnění slevy vůči právním předchůdcům žalobců), žalobcům pak již sděloval, že nepožaduje slevu, ale odstranění závad. Způsobilou pohledávkou k započtení nebyla (z důvodů uvedených v rozhodnutí) ani částka 8.750,- Kč, kterou žalobce složil do soudní úschovy v roce 1996 s tím, že se jedná o nájemné z období prosinec 1995 až červen 1996. Vzhledem k tomu, že žalovaný v průběhu řízení zaplatil částku 64.000,- Kč, soud prvního stupně vyhověl žalobě ohledně částky 12.806,20 Kč s příslušenstvím výše uvedeným, ve zbývající části, tj. ohledně částky 79.394,80 Kč s poplatkem prodlení specifikovaným ve výroku rozsudku, žalobu zamítl. Rovněž neshledal důvodným vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 4.500,- Kč, a jeho nárok na náhradu škody vyloučil k samostatnému projednání.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 55 Co 355/2008-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., II., III., VI. o přivolení výpovědi z nájmu bytu, vyklizení bytu, uložení povinnosti zaplatit žalovanému poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 57.392,80 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007 a zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného; ve výroku III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 12.806,20 Kč s poplatkem z prodlení od 25. 7. 2007 do zaplacení a poplatky z prodlení z částky 19.413,20 Kč od 16. 8. 2005 do 24. 7. 2007, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), odvolání žalovaného proti výroku VII. o vyloučení vzájemného návrhu žalovaného odmítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech státu i o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok III., IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal, vyjma jeho posouzení nároku žalobců na zaplacení úhrad za služby za rok 2004 ve výši 19.413,20 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému nebylo řádně doručeno vyúčtování, nenastala dosud jeho splatnost, a žaloba v této části (včetně poplatku z prodlení) není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost opřel o tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam, neboť se v něm řešily právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny a odvolací soud je řeší v rozporu s hmotným právem; výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že se nevypořádal s řadou jeho námitek, jakož i s jeho právní argumentací, a že řádně neodůvodnil, proč nevyhověl jeho návrhům na provedení důkazů; tímto postupem je porušeno jeho právo na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 176/96, sp.zn. III. ÚS 113/96 a IV. ÚS 185/96). Brojí především proti závěru odvolacího soudu, jenž posoudil Dohodu jako dohodu spoluvlastníků o společné věci dle §139 odst. 2 obč.zák. s odkládací podmínkou s tím, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. V této souvislosti zejména namítá (přičemž své námitky obsáhle odůvodňuje), že se jedná o nicotný, resp. neplatný úkon (v době jejího uzavření neexistoval subjekt /spoluvlastníci/, kteří by ji mohli uzavřít), že tato dohoda je v rozporu se zásadou „nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má“, jakož i v rozporu s §574 odst. 2 obč.zák., že podle ní přísluší dispoziční právo k bytu Pražské cukerní společnosti (která svůj spoluvlastnický podíl sice převedla na J. K., avšak bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, a jedná se tak o neplatný úkon, neboť ke změně Dohody bylo zapotřebí souhlasu všech spoluvlastníků, což obdobně platí i ohledně převodu vlastnického práva na žalobce). Z výše uvedeného pak vyvozuje, že žalobci nebyli oprávněni bez vědomí a souhlasu ostatních spoluvlastníků dát mu výpověď z nájmu bytu a zvýšit nájemné (možnost jednostranně zvýšit nájemného ani nebyla součástí dispozičního práva). Uvádí, že ohledně výše nájemného soudy vycházely z evidenčního listu ze dne 10. 8. 1999, jehož správnost popřel, a bylo tedy na žalobcích, aby ji prokázali (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp.zn. 3 Cdon 1031/96), což se však nestalo, a vzhledem k tomu je třeba vycházet z nájemného v původní výši 408,- Kč. Poukazuje na to, že namítal rovněž relativní neplatnost zvýšení nájemného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp.zn. 33 Odo 85/2002) a že výpočet nájemného je otázkou odbornou, a proto měl být vyžádán znalecký posudek, jak navrhoval (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98 a ze dne 5. 2. 2003, sp.zn. 21 Cdo 870/2002). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že jeho právo na slevu na nájemném je promlčené s tím, že námitka promlčení je ostatně v daném případě v rozporu s dobrými mravy, a s posouzením jeho námitky započtení záloh na služby, jež platil v letech 2000-2003, ohledně nichž mu nebylo provedeno vyúčtování, a požaduje tak jejich vrácení. Namítá, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byl nucen platit poplatek z prodlení, když nebylo vůbec jasné, kolik má platit, a že je nesprávné, aby jej platil pro prodlení se zálohami na služby za období 1-7/2005, když i v tomto případě (stejně jako v roce 2004, ohledně něhož byla žaloba zamítnuta) mu nebylo předloženo řádné vyúčtování. Vytýká odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že se nezabývaly – s ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání – posouzením výpovědi z hlediska dobrých mravů. Za závažné pochybení soudu I. stupně považuje vyloučení jeho návrhu na započtení náhrady škody k samostatnému řízení, neboť nešlo o vzájemný návrh, nýbrž obranu proti žalobě, protože uplatňovaná částka byla menší než žalobní požadavek (R 50/1996, nález ÚS 159/97). Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že bude přikázána jinému senátu; současně požádal o odklad vykonatelnosti.
Žalobci se ve svém vyjádření obsáhle vyvraceli dovolací námitky a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jak soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 25. 1. 2010, č.j. 26 Cdo 4372/2009-205, odložil vykonatelnost shora označených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. února 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (proti výroku II. rozsudku, jakož i proti měnící části rozsudku odvolacího soudu jeho dovolání nesměřuje, navíc v posléze uvedeném případě by bylo subjektivně nepřípustné), aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř) však vyplývá, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobců, přičemž nesouhlasí s posouzením Dohody jako dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí dle §139 odst. 2 obč.zák., uzavřené s odkládací podmínkou nabytí vlastnického práva.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp.zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co bylo obsahem Dohody, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatel shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo – dle jeho názoru – jejím obsahem, a uvádí argumenty, proč se nemohlo jednat o dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí s odkládací podmínkou, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Přehlíží tak, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ostatně ani jeho námitky zpochybňující platnost Dohody, jež je možno podřadit pod dovolací důvod §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nejsou důvodné a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2003, sp.zn. 22 Cdo 1524/2001, publikovaném pod C 1667 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, mimo jiné dovodil, že hospodaření podílových spoluvlastníků se společnou stavbou může být upraveno i tak, že se trvale vymezí určité prostory v domě (včetně bytů) s určením, který ze spoluvlastníků bude tou kterou prostorou sám či společně s jiným spoluvlastníkem disponovat. Pokud jde o trvání dohody, podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových subjektivních a objektivních okolností, u nichž by bylo důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp.zn. 22 Cdo 4347/2009). Práva a povinnosti z dohody podílových spoluvlastníků o užívání společné věci nezanikají smrtí osob z této dohody zavázaných nebo oprávněných a mohou být zároveň se spoluvlastnickým podílem převedeny na právní nástupce účastníků takové dohody (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 12. 10. 1972, sp.zn. Cpjf 78/72 uveřejněné v publikaci „Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím“ Praha, 1986, str. 356). Nelze pak dovodit, že by taková dohoda nemohla být uzavřena s odkládací podmínkou (§36 odst. 2 věta první obč.zák.), tj. aby si budoucí spoluvlastníci již v kupní smlouvě, jež bude podkladem pro zápis jejich spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí, dohodli způsob užívání věci pro případ, že se skutečně stanou spoluvlastníky. Pokud dovolatel v této souvislosti dovozoval neplatnost Dohody s odkazem na ustanovení §574 odst. 2 obč.zák. a zásadu „nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má“, pak by – dle jeho výkladu – ustanovení o odkládací podmínce bylo zcela nadbytečné.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že žalobci jako právní nástupci Jaroslava Králíka (jehož právním předchůdcem byl původní /spolu/vlastník a účastník Dohody Pražská cukerní společnost, a.s.), byli oprávněni dát žalovanému výpověď z nájmu bytu a následně podat žalobu na přivolení k výpovědi, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení. Lze přisvědčit dovolateli, že výpověď z nájmu bytu je právním úkonem, k němuž je zapotřebí rozhodnutí většiny spoluvlastníků. V daném případě je pak tímto rozhodnutím Dohoda, z níž jasně vyplývá právo spoluvlastníka vypovědět nájem bytu, k němuž mu svědčí dispoziční právo. Uvedené pak obdobně platí ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že Jaroslav Králík byl oprávněn jednostranně zvýšit nájemné (neboť pokud z Dohody vyplývá, že spoluvlastník je zejména (mimo jiné) oprávněn vybírat nájemné, nelze učinit závěr, že by nebyl oprávněn zvýšit nájemné, když z obsahu Dohody je zcela zřejmé, že jejím smyslem je, aby spoluvlastník mohl s bytem, k němuž mu svědčí dispoziční právo nakládat bez ohledu na ostatní spoluvlastníky).
Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že dlužil na nájemném a úhradách za služby. Pokud v této souvislosti zpochybňoval výši nájemného, činil tak především námitkou, že nebyla prokázána správnost evidenčního listu ze dne 10. 8. 1999, jež však směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci (jak je ostatně uvedeno již výše) pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud v této souvislosti dále namítal, že ke stanovení výše nájemného nebyl pořízen znalecký posudek, přestože jej v řízení navrhoval, je třeba především uvést, že k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) zásadně tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedené námitky nesměřovaly k výkladu procesních předpisů, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Totéž platí i o výtkách dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal s řadou jeho námitek, neodůvodnil, proč nevyhověl jeho návrhům, a že jeho nárok na náhradu škody byl nesprávně vyloučen k samostatnému řízení.
Dovolatel rovněž nesouhlasil s posouzením své námitky započtení. Avšak ani v tomto směru nelze dovodit, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Pokud jde o započtení záloh za služby v letech 2000 až 2003, ohledně nichž nebylo žalobci provedeno řádné vyúčtování, nelze se ztotožnit s názorem dovolatele, že v případě, že pronajímatel neprovedl řádné vyúčtování záloh za služby, je povinen tyto zálohy nájemci vrátit. Je naopak třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že jestliže nebylo řádně provedeno vyúčtování, případné přeplatky se dosud nestaly splatnými a jejich započtení je tak vyloučeno ustanovením §581 odst. 2 obč.zák. Pokud jde o započtení nároku dovolatele na slevu na nájemném, dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že jeho právo je promlčeno (dovolatel jej uplatnil vůči právnímu předchůdci žalobců dopisem ze dne 7. 1. 1999, téhož dne začala běžet obecná tříletá promlčecí lhůta podle §101 obč.zák.). Z uvedeného je zřejmé, že ani tyto námitky dovolatele přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) nezakládají. Na posouzení otázky, zda námitky promlčení práva na vrácení záloh, jakož i práva na slevu na nájemném, byly v rozporu s dobrými mravy, pak napadené rozhodnutí nespočívá; ostatně ji nelze považovat za otázku zásadního právního významu rovněž z důvodů, jež jsou uvedeny níže.
Pokud dovolatel namítal, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, je třeba poukázat na to, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 180/2004). Uvedené platí i ve vztahu k námitce dovolatele, že je v rozporu s dobrými mravy, aby platil poplatek z prodlení.
Rovněž tak nelze dovodit, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže uložil žalovanému povinnost zaplatit poplatek z prodlení, pokud jde zálohy za služby za leden až červenec 2005, neboť žalovaný, jež nezaplatil za dané období ničeho, byl v prodlení s jejich placením (§697 obč.zák.)
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu