ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3906.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3906/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky 126, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem v Karviné - Ráji, Borovského 828/18,o zaplacení částky 58 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C 170/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2014, č. j. 11 Co 10/2014-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.760,- Kč k rukám JUDr. Vladislava Bujoka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3. září 2013, č. j. 20 C 170/2013-44, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 58.500,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně z částky 58.500,- Kč od 1. 11. 2012 do zaplacení (odstavec I.), a uložil žalobkyni nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 7.720,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že plnění, jehož se žalobkyně domáhala, představovalo platby podnájemného za období od 1. 4. 2011 do 31. 8. 2012, které platila podnájemkyně A. B. za užívání družstevního bytu, přičemž vzal za prokázané, že v době od 16. 11. 2010 do 25. 7. 2012 byl nositelem členských práv a povinností k předmětnému bytu bratr žalobkyně G. P. Po celou dobu užívání platila A. B. v souladu s podnájemní smlouvou 4. 500,- Kč měsíčně, což za celé období činí 76. 500,- Kč včetně započtené kauce. Z této částky pak obdržela žalobkyně 18.000,- Kč, přičemž zbývající částku 58.500,- Kč požaduje žalobkyně po žalované. Dohoda mezi žalobkyní a G. P. zavazovala pouze tyto dvě osoby a nikoliv žalovanou, která nebyla v žádném smluvním vztahu s žalobkyní. Pokud tedy žalovaná některé platby z podnájmu zadržela, stalo se tak na úkor G. P. a nikoliv na úkor žalobkyně, které nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by se mohla předmětného plnění po žalované domoci a není aktivně věcně legitimována k podání předmětné žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala (podle obsahu dovolání) z ustanovení §237 o. s. ř. Tvrdila, že G. P uzavřel smlouvu o převodu členských práv a povinností k družstvu dne 16. 11. 2010 sice svým jménem, ale na její účet, což odpovídalo jejich dohodě, kterou lze podřadit pod příkazní smlouvu. Namítala, že její aktivní legitimace a pasivní legitimace žalované vyplývá z trojstranné dohody mezi dovolatelkou, G. P. a žalovanou, jejímž obsahem bylo to, že G. P. na její účet svým jménem uzavře dne 1. 4. 2011 podnájemní smlouvu - v dovolání žalobkyně fakticky zpochybňovala skutková zjištění soudů obou stupňů (jejich správnost a úplnost a nabízela svou verzi skutkových zjištění) a navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – postrádá řádné vymezení způsobilého důvodu dovolání (právní posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá – §241a odst. 3 o. s. ř.), a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 – všechna dostupná na webových stránkách Ústavního soudu), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§243 odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom z obsahu dovolání je dobře patrné, že dovolatelka usuzuje na nesprávné právní posouzení věci prostřednictvím kritiky skutkových zjištění.
Pro úplnost lze uvést, že není možné sdílet názor dovolatelky, že dovolací soud otázku věcné aktivní legitimace při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, s jejímž vyřešením spojuje přípustnost dovolání, neřešil, neboť se jí zabýval opakovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněný pod č. 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se také vzniklý závazkový právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen.
Dovolatelka je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta v částce 3.460,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů) a náhrada hotových výdajů advokáta určená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), t. j. celkem 3.760,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu