ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3952.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3952/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO: 01312774, se sídlem Praha, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Příkopě 22, proti žalovaným 2. P. R. , 3. M. R. a 4. M. R. , všem zastoupeným JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově – Město, Pavlovova 8, o zaplacení částky 696.838,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257 , a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 14. 5. 2013, č. j. 112 C 23/2011-234, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal po všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně a dále částky 305.749,50 Kč s příslušenstvím po žalovaném 1) a částky 101.916,50 Kč s příslušenstvím po každém ze žalovaných 2), 3) a 4). Celkem tedy žalobce požadoval zaplacení částky 1.002.588,- Kč, přičemž původně se domáhal zaplacení této částky společně a nerozdílně po všech žalovaných a teprve následně uvedl, že solidárně od všech žalovaných požaduje 391.089,- Kč a zbytek předmětu řízení dílem od každého z nich, jak bylo uvedeno výše. Žalobu odůvodnil tím, že mu bylo v předcházejícím řízení mezi stranami rozsudkem Okresního soudu v Karviné potvrzeným Krajským soudem v Ostravě, uloženo zaplatit žalovanému 1) částku 305.749,50 Kč, každému ze žalovaných 2), 3), 4) částku 101.916,50 Kč a náhradu nákladů řízení celkem ve výši 391.089,- Kč. Svoji povinnost uhradit tyto částky žalovaným žalobce splnil, nicméně poté došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolacím soudem, a následně Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné a věc dále projednával soud prvního stupně, který žalobu v celém rozsahu zamítl. Na straně žalovaných tak vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť obdrželi celkem 1.002.588,- Kč na základě rozsudků, které byly zrušeny, a poté již bylo rozhodnuto v jejich neprospěch. Žalobce nepopíral, že byl jeho právní předchůdce – Pozemkový fond povinen uspokojit nárok žalovaných na náhradu za nemovitosti, které jim nebylo možné podle restitučních předpisů vydat, nicméně namítal, že žalovaní měli nárok na peněžitou náhradu jen do výše 10.000,- Kč a zbytek jim měl být uhrazen v cenných papírech.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť se v předcházejícím řízení mezi stranami domáhali náhrady za nemovitosti, které jim nebylo možné podle restitučních předpisů vydat s tím, že nárok na tuto náhradu mají, i když bylo v předcházejícím řízení nakonec rozhodnuto v jejich neprospěch, neboť tak bylo rozhodnuto nikoliv proto, že by nárok žalovaných nebyl dán, nýbrž proto, že žalobce v průběhu předcházejícího řízení nárok žalovaných splnil (zaplacením na základě pravomocných, později dovolacím soudem zrušených, rozhodnutí). Dále žalovaní vznesli námitku promlčení, neboť plnění jim bylo žalobcem poskytnuto někdy v roce 2006, od kdy podle nich běží promlčecí lhůta. Při jednání před soudem prvního stupně (č. l. 121) pak žalovaní uvedli, že považují žalobu za amorální, neboť je založena jen na tom, že jejich nárok měl být splněn v cenných papírech, celá věc se táhne od roku 1991, žalovaní již žalované částky spotřebovali a jsou v nepříznivém zdravotním stavu.
V průběhu řízení zemřel bez právního nástupce žalovaný 1) a soud prvního stupně proto ve vztahu k němu řízení usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 112 C 23/2011-212, zastavil.
Soudy obou stupňů rozhodovaly ve věci opakovaně, nicméně podstatné jsou jen jejich poslední rozhodnutí.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 112 C 23/2011-234, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 391.089,- Kč s příslušenstvím, každému ze žalovaných samostatně částku 91.916,50 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části, jíž bylo požadováno, aby každý ze žalovaných zaplatil samostatně žalobci 10.000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce uhradil na základě pravomocných rozhodnutí vydaných v předcházejícím řízení mezi stranami žalovanému 1) částku 305.749,50 Kč a každému ze žalovaných 2), 3) a 4) částku 101.916,50 Kč, jako náhradu za nemovitosti, které jim nemohly být vydány podle restitučních předpisů, a dále celkem 391.089,- Kč na náhradě nákladů řízení. Poté, co byla tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu, byla žaloba žalobců (v souzené věci vystupujících jako žalovaní) zamítnuta pro splnění dluhu žalovaným (v souzené věci vystupujícím jako žalobce). Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanými a dospěl k závěru, že žalobce podal žalobu před uplynutím promlčecí lhůty, neboť ta začala běžet teprve po zrušení pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě žalobce žalovaným plnil. Následně soud prvního stupně uvedl, že žalovaní měli podle hmotného práva nárok na vyplacení náhrady právním předchůdcem žalobce za nevydané nemovitosti, nicméně náhrada v penězích jim měla být poskytnuta ve smyslu nařízení vlády č. 504/1992 Sb. toliko do výše 10.000,- Kč s tím, že zbytek náhrady jim měl být vyplacen v cenných papírech, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v předchozím řízení mezi stranami. Z uvedeného důvodu má žalobce nárok na vrácení části plnění vyplaceného žalovaným přesahující částku 10.000,- Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaní mají nárok na uhrazení zbytku náhrady v cenných papírech, zabýval se soud prvního stupně námitkou započtení, nicméně uzavřel, že se nejedná o pohledávky stejného druhu, a proto není jejich započtení možné. Námitkou promlčení nároku žalovaných vznesenou žalobcem se soud prvního stupně pro nadbytečnost nezabýval. Nakonec se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda není žaloba ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a uzavřel, že nikoliv, neboť se jí žalobce domáhá vrácení plnění poskytnutého na základě pravomocných rozhodnutí v předchozím řízení, která byla posléze zrušena, a proto důvodně realizuje své právo na vydání bezdůvodného obohacení, které má oporu v hmotném právu, přičemž skutečnost, že žalovaní již vyplacené plnění spotřebovali, a že jsou ve vážném zdravotním stavu nemůže být důvodem pro odepření právní ochrany nároku žalobce. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl v části, jíž byla po každém ze žalovaných požadována částka 10.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobě vyhověl. Náhradu nákladů řízení žalobci soud prvního stupně nepřiznal, neboť aplikoval §150 o. s. ř., když uvedl, že žalovaní na vzniku tohoto soudního sporu nenesou žádnou vinu, protože bylo věcí soudů, aby v předchozím řízení správně aplikovaly hmotněprávní předpisy a přiznaly žalovaným část náhrady v cenných papírech.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry, včetně závěru o tom, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Úspěšnému žalobci přiznal odvolací soud náklady odvolacího řízení.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013, č. j. 8 Co 616/2013-257, podali žalovaní dovolání, v němž namítli:
a. nařízení vlády č. 504/1991 Sb. stanovuje omezení výše náhrad vyplacených v penězích pouze za nevydané pozemky, nikoliv za nevydané stavby, a proto jej nelze na souzenou věc aplikovat, když žalovaní mají nárok na vyplacení náhrady právě za nevydané stavby.
b. žalovaní se bezdůvodně neobohatili, neboť mají nárok na vyplacení náhrady, jejíž vrácení se žalobce domáhá pouze z důvodu, že její podstatná část měla být vyplacena v cenných papírech. Vyplacením celé náhrady v penězích se majetková sféra žalobce nezmenšila o nic víc než v případě, kdy by podstatnou část náhrady žalovaným uhradil v cenných papírech.
c. nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť promlčecí lhůta začala běžet již v roce 2006, kdy žalobce žalovaným plnil, a nikoliv až zrušením pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě žalobce plnil.
d. žalobce původně požadoval zaplacení částky 1.002.588,- Kč po všech žalovaných společně a nerozdílně, a teprve posléze změnil svou argumentaci tak, že požadoval po všech žalovaných společně a nerozdílně pouze částku 391.089,- Kč a zbytek ve výši 611.499,- Kč (1.002.588,- Kč – 391.089,- Kč) požadoval dílem po každém ze žalovaných. Tímto však došlo k částečnému zpětvzetí žaloby, což mělo být soudem prvního stupně zohledněno v rozhodnutí o nákladech řízení.
e. soud prvního stupně, jehož rozsudek byl zcela potvrzen odvolacím soudem, nesprávně uložil žalovaným uhradit společně a nerozdílně částku 391.089,- Kč představující náhradu nákladů řízení uhrazenou žalobcem v předchozím soudním řízení mezi stranami k rukám právní zástupkyně žalovaných. Žalovaní v původním řízení vystupovali jako samostatní společníci a není důvod, proč by měli být povinni vrátit náhradu nákladů řízení solidárně. Důvodem pro solidaritu žalovaných nemůže být ani skutečnost, že byli zastoupeni jednou právní zástupkyní, neboť opačný závěr by vedl k znevýhodnění společně zastoupených účastníků řízení, což je hospodárnější. Tato námitka má význam z důvodu úmrtí žalovaného 1) bez právního nástupce.
f. ve věci dochází k formalistické aplikaci právních předpisů, kdy je namísto odstranění majetkových křivd vytvořena další majetková křivda. Pokud budou žalovaní povinni vrátit v dobré víře nabyté peněžní plnění, nebudou mít již žádnou možnost domáhat se svého nároku. Stát měl povinnost kompenzovat žalovaným nevydané nemovitosti, avšak kompenzaci dobrovolně odmítal realizovat. Následně byla povinnost vyplatit náhradu v penězích žalovaným uložena právnímu předchůdci žalobce soudně. Poté došlo ke zrušení rozhodnutí, na jejichž základě žalobce náhradu žalovaným uhradil a s odstupem několika let se žalobce domáhá vrácení vyplacené náhrady proto, že ji neměl zaplatit v penězích, ale v cenných papírech.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, když uvedl, že promlčecí lhůta jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet teprve po zrušení pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě žalovaným plnil. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaným bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo, neboť obdrželi náhradu v penězích ve výši přesahující 10.000,- Kč. Rovněž projevil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaní zahájení řízení nezavinili, protože řízení muselo být naopak zahájeno právě kvůli žalovaným, neboť tito odmítli dobrovolně vydat žalované bezdůvodné obohacení, které na jejich straně vzniklo. Nakonec poukázal na nespravedlnost situace, kdy by žalovaní nemuseli náhradu vyplacenou v penězích vrátit, neboť by tak došlo k jejich zvýhodnění oproti jiným oprávněným osobám, kterým by tak vznikla křivda, neboť obdrželi podstatnou část náhrady v cenných papírech.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami zastoupenými advokátkou, a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Přípustnost dovolání žalovaných je založena námitkou o formalistické aplikaci právních předpisů (sub f/), která je podle svého obsahu námitkou rozporu žaloby s dobrými mravy, což žalovaní namítali již v řízení před soudem prvního stupně. Pokud totiž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel při posouzení námitky žalovaných z úvahy, že žaloba není v rozporu s dobrými mravy, protože je v souladu s hmotným právem, posoudil námitku žalovaných v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je prostor pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o rozporu výkonu práva s dobrými mravy dán právě za situace, kdy je výkon práva formálně v souladu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3692/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3100/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004). Ostatně, ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. by bylo bez významu, pokud by jej bylo možné aplikovat toliko v situacích, kdy je výkon práva i formálně v rozporu se zákonem. Jinými slovy, soud prvního stupně při posouzení námitky žalovaných vycházel z nesprávného pojetí pravidla obsaženého v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Těžiště dovolání žalovaných spočívá v tvrzení, že se na náhradu vyplacenou jim za nevydané nemovitosti nevztahuje omezení podle nařízení vlády č. 504/1991 Sb., neboť se uvedené nařízení vztahuje toliko na náhrady vyplácené za nevydané pozemky, přičemž žalovaní požadovali náhradu za nevydané stavby (sub a/). Uvedená námitka však není důvodná, neboť soudy obou stupňů rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když se řídily rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v předchozím řízení mezi stranami ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3122/2006, v němž bylo dovozeno, že se omezení podle nařízení vlády č. 504/1991 Sb. vztahuje i na restituční náhrady za nevydané stavby. Od uvedeného závěru se dovolací soud doposud neodchýlil a ani v souzené věci nevidí důvod k odklonu.
Dovolatelé dále namítají, že jim bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť mají vůči žalobci pohledávku na vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti v cenných papírech (sub b/). Jediný rozdíl mezi vzájemnými pohledávkami stran spočívá v druhu pohledávky, kdy žalobce požaduje vydání žalované částky v penězích, a žalovaní mají pohledávku v cenných papírech. Uvedená námitka žalovaných však rovněž není důvodná, neboť jí žalovaní fakticky namítají automatické započtení vzájemných pohledávek stran, přičemž však vzájemné pohledávky mezi stranami nezanikají automaticky. Podle rozhodné právní úpravy bylo k započtení vždy potřeba projev vůle alespoň jedné ze stran (srov. §580 obč. zák.). Soudy obou stupňů se otázkou jednostranného započtení vzájemných pohledávek projevem vůle žalovaných zabývaly a dospěly ke správnému závěru o tom, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek stran nebylo možné, neboť každá ze stran má pohledávku jiného druhu, když žalobce má pohledávku v penězích a žalovaní v cenných papírech, přičemž jedním ze základních předpokladů započtení je právě stejný druh vzájemných pohledávek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2783/2014).
Ani námitka žalovaných, kterou zpochybňují závěr soudů obou stupňů o tom, že objektivní promlčecí lhůta začala žalobci běžet až okamžikem zrušení soudního rozhodnutí, na jehož základě žalobce plnil (sub c/), není důvodná, neboť závěr soudů obou stupňů o počátku běhu promlčení je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013).
Námitka, kterou dovolatelé poukazují na vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o částečném zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby (sub d/) je důvodná, když k tomuto úkonu došlo dříve, než začalo jednání (srov. §96 odst. 4 o. s. ř.). Rozhodující je v uvedeném směru ustálená judikatura dovolacího soudu, podle níž „ má věřitel vůči každému ze solidárně odpovědných dlužníků samostatnou pohledávku a může vymáhat splnění dluhu v celém rozsahu nebo jeho část vůči jednomu nebo několika nebo všem spoludlužníkům, a to současně nebo postupně. Splněním dluhu jedním ze spoludlužníků způsobuje vůči věřiteli zánik dluhu ostatních spoludlužníků. Každý ze spoludlužníků je povinen plnit dluh v celém rozsahu, ale věřiteli má být dluh plněn jen jednou. Věřitel však nemá právo určit, který spoludlužník má dluh plnit. Jediným, co dluhy jednotlivých solidárně zavázaných dlužníků spojuje, je identita plnění, resp. předmětu plnění. V případě pasivní solidarity proto existuje tolik právních vztahů, kolik je dlužníků “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3473/2011). Je-li tedy mezi každým z dlužníků (zde žalovaných) a věřitelem (zde žalobcem) samostatný právní vztah, musí se tato skutečnost odrazit i v soudním řízení samostatností procesních vztahů mezi žalobcem a každým ze žalovaných. Požadoval-li žalobce původním zněním žaloby, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 1.002.588,- Kč s příslušenstvím, požadoval po každém ze žalovaných více než následně, kdy se domáhal společně a nerozdílně na všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s příslušenstvím a zbytek dílem od každého z nich. Z uvedeného důvodu došlo podáním žalobce označeným jako změna žaloby k částečnému zpětvzetí žaloby vůči každému ze žalovaných. Dovolací soud uvádí, že ačkoliv celková částka byla v průběhu celého řízení stejná a může se proto zdát, že žalobce nepožadoval podle původního znění žaloby více, rozhodující zůstává, že postavení věřitele je výhodnější, žaluje-li víc žalovaných solidárně, neboť se může domáhat uhrazení dluhu na kterémkoliv z nich v plné výši. Stručně řečeno, žalobce sice nepožadoval celkově vyšší částku, ale žaloval více osob, na kterých by mohl celý nárok vymoct. Samostatnost procesních vztahů mezi jednotlivými žalovanými a žalobcem lze lépe ilustrovat hypotetickým příkladem, kdy žalobce žaluje tři žalované a požaduje od nich společně a nerozdílně 100.000,- Kč, s tím, že soud dospěje k závěru o tom, že vůči žalobci jsou solidárně zavázaní jen dva ze žalovaných. V takovém případě by soud žalobu vůči jednomu ze žalovaných zamítl, ačkoliv by se celkový předmět řízení (částka, jejíž úhrady se žalobce domáhá) nezměnil. Z uvedeného dále plyne, že jeden ze žalovaných by v tomto hypotetickém příkladu v řízení plně uspěl, což nevyhnutelně vede k závěru o tom, že žalobce by ve vztahu k tomuto žalovanému plně neuspěl, a to s tím důsledkem, že úspěšnému žalovanému by náležela náhrada nákladů řízení. Obdobné závěry by bylo možné dovodit i v případě, že by žalobce vůči jednomu ze žalovaných uspěl jen částečně. Příkladem ilustrovaná samostatnost procesních vztahů mezi jednotlivými žalovanými a žalobcem se projeví i v možnosti žalobce disponovat se žalobou ve vztahu k jednotlivým žalovaným, což je patrné např. ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3473/2011, v němž dovolací soud uvedl, že žalobce může uzavřít smír i jen s jediným ze solidárně zavázaných žalovaných. Pro souzenou věc z výše uvedeného plyne, že pokud žalobce nejprve požadoval uhrazení celého předmětu (1.002.588,- Kč s příslušenstvím) řízení solidárně po všech žalovaných, a následně požadoval společně a nerozdílně na všech žalovaných zaplacení částky 391.089,- Kč s příslušenstvím a zbytek dílem od každého z nich, došlo jeho úkonem k částečnému zpětvzetí žaloby vůči každému ze žalovaných.
Namítají-li žalovaní, že jim soudy nesprávně uložily povinnost vrátit náhradu nákladů předchozího řízení společně a nerozdílně (sub e/), je i tato námitka důvodná. Žalovaní totiž měli v původním i aktuálním řízení postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., což se nakonec projevilo i tím, že povinnost zaplatit žalobci částku obdrženou jako restituční náhradu jim soud prvního stupně uložil nikoliv solidárně, nýbrž podle jejich podílů. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že byli žalovaní zastoupeni jednou advokátkou, neboť podle ustanovení §140 odst. 1 o. s. ř. ve znění rozhodném v průběhu celého předchozího řízení mezi účastníky, které doposud nedoznalo změn, platí: „ Společné náklady platí účastníci podle poměru účastenství na věci a na řízení; nelze-li poměr účastenství určit, platí je rovným dílem. “, a dále: „ Účastníci uvedení v §91 odst. 2 platí společné náklady společně a nerozdílně. “. Nebylo zde tedy důvodu, aby byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena solidárně.
Důvodná je i poslední námitka dovolatelů týkající se rozporu žaloby s dobrými mravy (sub f/). Jak již bylo uvedeno v souvislosti s přípustností dovolání, odchýlil se soud prvního stupně při posouzení námitky žalovaných od ustálené judikatury dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je v uvedeném směru rovněž nesprávné, neboť se v jeho odůvodnění odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně. Dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně dovodil soulad výkonu práva žalobce s dobrými mravy nikoliv jen z důvodu souladu výkonu práva s hmotněprávními předpisy, nýbrž že se také zabýval otázkou, zda není rozpor výkonu práva založen nepříznivým zdravotním stavem žalovaných, případně skutečností, že již žalované částky spotřebovali. V posledně uvedeném směru se dovolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nepříznivý zdravotní stav žalovaných a skutečnost, že žalované částky již spotřebovali, nezakládají rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy. Tato skutečnost však nic nemění na nesprávnosti jeho právního posouzení, neboť ve svých úvahách vycházel i z dalšího kritéria, které ve vztahu k námitce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy není relevantní – tj. ze skutečnosti, že výkon žalobcova práva je v souladu s hmotným právem. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně navíc přehlédl poukaz žalovaných na délku celého restitučního procesu žalovaných a také některé další skutečnosti, které plynou z jím provedeného dokazování a obsahu spisu. Z obsahu spisu se podávají zejména okolnosti podání žaloby a postup žalobce v řízení. Lze předpokládat, že žalobce k podání žaloby vedla snaha dodržovat restituční předpisy – odškodnit žalované cennými papíry, aby bylo dosaženo rovnosti mezi všemi oprávněnými osobami ve způsobu odškodnění a nedošlo tak ke zvýhodnění žalovaných oproti jiným oprávněným osobám, kterým byla vyplacena náhrada za nevydané nemovitosti z podstatné části v cenných papírech. V takovém případě by se však žalobce snažil o smír se žalovanými, kdy by jim oproti vrácení náhrady za nevydané nemovitosti vyplacené v penězích nabídl uspokojení jejich oprávněného nároku cennými papíry. Ani ze spisu vedeného v souzené věci ani ze spisu vedeného v předcházejícím řízení mezi stranami se však nepodává snaha žalobce spravedlivě vyřešit celý spor tak, aby byl oprávněný nárok žalovaných v souladu s právem uspokojen. Naopak žalobce, resp. jeho právní předchůdce sice v obou řízeních argumentuje tím, že nárok žalovaných má být uspokojen převážně cennými papíry, avšak nečiní žádný konkrétní návrh vedoucí k uspokojení tohoto nároku žalovaných (v tomto směru ve spisu předcházejícího řízení mezi stranami sp. zn. 109 C 133/2003 srov. č. l. 188 - vyjádření právního předchůdce žalobce - Pozemkového fondu ČR k žalobě, č. l. 237 – odvolání Pozemkového fondu ČR, č. l. 261 – dovolání Pozemkového fondu ČR, č. l. 301 – vyjádření Pozemkového fondu ČR po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu; ve spisu vedeném v souzené věci sp. zn. 112 C 23/2011 srov. č. l. 1 – žaloba, č. l. 36 – předžalobní výzva, č. l. 102 – vyjádření právního předchůdce žalobce – Pozemkového fondu ČR, č. l. 120 a 134 – jednání před soudem prvního stupně, č. l. 147 – odvolání právního předchůdce žalobce, č. l. 167 – vyjádření právního předchůdce žalobce k odvolání žalovaných, č. l. 189 – vyjádření žalobce – Státního pozemkového úřadu, č. l. 220 – jednání před soudem prvního stupně, č. l. 247 – vyjádření žalobce k odvolání žalovaných, č. l. 282 – vyjádření žalobce k dovolání žalovaných), ačkoliv v původním i právě probíhajícím řízení soudy všech stupňů uzavřely a bylo nesporné, že žalovaní mají nárok na náhradu za nevydané nemovitosti. Výše uvedené skutečnosti dokládají, že žalobce dosud nedostál své zákonné povinnosti poskytnout žalovaným náhradu za nevydané nemovitosti, a to dokonce v situaci, kdy nárok na náhradu byl postaven najisto soudní cestou, a to již rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2006, č. j. 8 Co 452/2006-255, který byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3122/2006, jen proto, že nárok žalovaných měl být uspokojen převážně cennými papíry. Takový postup žalobce je však podle dovolacího soudu v rozporu s dobrými mravy, zváží-li se, že „ restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována “ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Z uvedených důvodů bude na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, zda byl postup žalobce v souladu s dobrými mravy, tedy zda se snažil docílit spravedlivého řešení restituční věci žalovaných a dostát tak výše citované judikatuře Ústavního soudu. V uvedené souvislosti dovolací soud poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, podle něhož mnohé „ případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení…Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. “ (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V restitučních věcech je výše citovaná judikatura Ústavního soudu o povinnosti obecných soudů nalézt spravedlivé řešení věci rozšířena o ustálenou judikaturu dovolacího soudu (pramenící z ustálené judikatury Ústavního soudu), podle níž je třeba restituční předpisy interpretovat co nejvstřícněji vůči oprávněným osobám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3786/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2894/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014). Je-li třeba aplikovat restituční předpisy co nejvstřícněji vůči oprávněným osobám, je podle dovolacího soudu třeba vstřícně postupovat i v souzené věci, která má bezprostřední souvislost s právní úpravou restitucí.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu