ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3956.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3956/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: Provincie bratří františkánů , IČO: 00169757, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Jungmannovo nám. 753/18, zast. JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, proti žalovaným: 1) Miniland.CZ s.r.o. , IČO 16190122, se sídlem v Červeném Kostelci, Hájecká 1, zast. JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Hostivař, Hokejová 928/4, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 290/2013, o dovolání žalované ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2015, č. j. 22 Co 468/2014-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 11. června 2014, č. j. 7 C 290/2013-84, jímž bylo určeno, že žalovaná ad 2) je vlastnicí lesních pozemků v kat. území Č. Ú.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 1) dovolání, jehož přípustnost „dovozuje z ust. §237 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění“, které současně – nadvakrát
– ocitoval v dovolání, argumentuje posléze též „meritem věci včetně jejích konkrétních zvláštností, které ji jimi činí individuální“; jako dovolací důvod pak tento dovolatel ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. či jeho citace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Požadavek na vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odůvodněn též povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i obligatorním zastoupením dovolatele advokátem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Příslušná pasáž dovolání (čl. II dovolání) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož o uvedenou náležitost dovolatel v zákonné lhůtě dovolání nedoplnil (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již pro vady dovolání) nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu