ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5080.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5080/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary , IČO: 00254657, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , IČO: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 80/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2014, č. j. 12 Co 225/2014-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. května 2014, č. j. 10 C 80/2013-55, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 21.456,- Kč (výrok I), a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř., za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaným v §238a o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
K otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální (s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč). Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014, jež jsou – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu– dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Uvedené závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu nemovitostí zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků předložených samotným žalobcem, které nestanovují cenu pozemků v místě a čase obvyklou (tedy tzv. cenu tržní) a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž pracují s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a proto nelze pro určení tarifní hodnoty aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je nutné vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký posudek ostatně byl opatřen žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při řešení samotného sporu hodnota nemovitostí nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité plnění– zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně plyne i ten závěr, že hotové výdaje žalobce na opatření znaleckého posudku o určení „úřední“ (zjištěné) ceny pozemků nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§142 odst. 1 o. s. ř.), jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani určení výše odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě cena „úřední“); za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu.
Nad rámec řečeného – se zřetelem k postavení žalobce coby statutárního města – sluší se zmínit též judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13), reflektovanou též rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014), podle níž u statutárních měst lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aby musela využívat právní pomoci advokátů“.
I z toho vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (srov. §243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu